Jeden Moment

10. - nejnevhodnější chvíle

"Nepotřebuji abys mi pomáhal. Je to mé rozhodnutí. Nevymluvíš mi to, protože já se chci pomstít a ani tvá sladká slůvka mi to nepřekazí." Vřelo to ve mně co nejvíc to šlo. Nepoznávala jsem sama sebe. Chvilku jsem se i obávala, že jsem se z toho dočista zbláznila.

"Co to povídáš. Já se jen bojím, že skončíš jako tvoje matka." Johny mě chytne za ramena a jemně se mnou zatřese. Cítím se jako osoba s mentální poruchou, prostě cvok. Johny se ke mně tak chová. Co se mu asi honí hlavou. Docela se toho bojím, jak bude pokračovat náš vztah. Poslední dobou jsem nesnesitelná. Už to v sobě neudržím.

Nechci ho nutit do toho, aby mi pomáhal, když nechce. Ale nechci na to být sama.

„Zítra je pohřeb." Připomenu mu, protože nevím co jiného bych mu měla říct. Asi před pěti lety jsme si z Rosie slíbily, že si navzájem nebudeme narušovat vztah se svým klukem, až nějakého budeme mít. Teď ten slib porušuje a ani o tom neví. Já ji to ale neberu za zlé, jak bych vůbec mohla. Ona by z toho byla zničená, kdyby to věděla.

„Ano, já to vím a jsem zvědavý kdo se tam všechno z jejich přátel, krom nás, objeví. Ale i tak, lásko, neodcházej od tématu." Rozbušilo se mi srdce po tom co mi řekl "lásko". Už dlouho jsem to od něj neslyšela.

„Myslíš si že jsem blázen? Ne počkej jinak, to neměla být otázka, to je fakt. Otázkou je, jak si myslíš, že to mezi námi bude pokračovat? Až budu na psychině, zapomeneš na mě nebo za mnou budeš jezdit? Tak co, jak to bude? Mluv se mnou." Křičela jsem a křičela, ale vyšel z toho jen pláč. Začala jsem ze zoufalství vřískat. „Rosie, slyšíš mě? Prosím řekni něco!"

Jestli měl někdy Johny důvod mě poslat k vodě, tak to bylo právě teď. Absolutně jsem nedokázala ovládat své emoce.

„Šššš, tak zaprvé, na žádné psychině neskončíš. Buď silná jako si byla doteď. Já budu navždy s tebou. Nemám nejmenší důvod tě opustit. Chápeš? Miluju tě a ať už jsi jaká jsi, teď potřebuješ pomoc od všech. Slibuju ti, že ti vždy budu oporou, kterou pro tebe představovala Rosie. Nerozčiluj se. Jen v klidu odpočívej."

Položil mě na postel a lehl si vedle mě. Hladil mě po krku a pohrával si s mými krátkými pramínky vlasů, které se uvolnily z nešikovného drdolu. Dokázala bych i usnout, kdyby zase nevyslovil její jméno. Jaké to asi sakra je být mrtvý? Nevnímat nic okolo sebe. Jen bezhybně ležet ve svém pokoji a ani necítit pohledy všech u postele.

Začal mě hladit po paži. To mě naprosto uklidnilo. Byla jsem už schopná říct „miluju tě, Johny". Nemusel mi ani odpovídat, protože jsem právě prožívala první sladký moment po Rosiine smrti, avšak se slzami v očích. Nebylo třeba slov.

„Co smuteční proslov?"
„Nemluv, prosím."
„Ale vážně, měli bychom ho sepsat."
„Ach jo, proč musíš zrovna teď, v tu nejnevhodnější chvíli promluvit."
„Promiň." lehce jsem se usmála. Miluju když se mi omlouvá.
„To je dobré... Ale ten proslov má přece na starost paní Greyová."
„Ano, ale určitě ti předá slovo, byly jste si tak blízké, něco by sis měla připravit, přece nebudeš improvizovat. Víš, že to nemáš ráda." zní to jako by mě znal víc než já sama sebe.
„No dobře."

Strašně nerada jsem to dělala, ale postavila jsem se, šla nachystat papír a tužku a posadila se vedle Johnyho. Je na takovéhle slohové věci dobrý.

„Právě jsme přerušili opravdu kouzelný moment, víš to?" u vyslovování těch slov se usmíval. Jako by mi mluvil z duše. Takže to cítil stejně, to jsem ráda.
„Jo, vím. Ale musíme se dát do práce. Těch kouzelných tajuplných chvilek bude ještě dost, ale Rosie..."
„Nemusíš to říkat nahlas, nechci aby ses rozplakala."
Koukla jsem na něj a křečovitě se usmála. Na nic nečekal a objal mě. Polibkem to zakončil.

„Můžeme začít."
„Dobře budu ti diktovat. Piš si." jako bychom začali ze školním diktátem.

•••

„Co ti přesně udělal ten Josh?" zeptal se mě Johny těsně po tom co jsem dopsala poslední slovo. Pomalu jsem stoupla pohledem. „Teď se o tom nechci bavit." Johny zavrtí hlavou. „Ale já chci. Chci vědět co se ti stalo. Proč ses před chvílí tak naštvala, ale prosím, nenaštvi se znova.„ Johny má právo to vědět. Dlužím mu to za to, že to tady se mnou vydržel i přes mou nesnesitelnou nabručenost.

„ Dobře, řeknu ti to, ale ty mi slib, že mu nic za to neprovedeš. On za to nemůže, je jen prostě na dně a neví co má dělat. Neumí se s tím poprat."

„Slibuju." nečekala jsem to.

„Fajn, takže. Přišla jsem za ním do té restaurace a on už na první pohled vypadal divně. Dokonce si chtěl zapálit cigaretu. Já mu ji sebrala a on pak se mnou hodil o zem a začal mě škrtit. Místní ochranka ho pak ode mě odtáhla a zavezla domů. Chvíli na to mi volala paní Greyová.."

„To jako vážně, to si ze mě dělá srandu. Řekl jsem mu aby tě zabil a ne jenom škrtil na zemi." Ostře jsem se podívala na Johnyho s pohledem upřeným k zemi. Celá jsem se třásla z toho co právě řekl. „ Co, to jsi byl ty? To ty jsi ten vrah?!" rychle jsem od něj ustoupila.

Johny zvedl hlavu a smál se na všechny strany. „Dělám si legraci. Chtěl jsem jen odlehčit situaci." smál se a smál. Mi ale do smíchu moc nebylo. Co když to byl opravdu on a teď se jen přeřekl a nyní to chce zakrýt? „Vážně věř mi, dělal jsem si jen srandu. Dobře, beru to zpět, promiň. Jako že jsem nic neřekl." vrhl se mnou znovu o postel a začal mě lechtat. Stále jsem měla ve tváři zkamenělý zrazený výraz, ale Johny mě přesvědčil. Teda hlavně mě to šimrání opravdu rozesmálo. Chvíli jsem nemyslela na nic jiného než na něj. Úplně jsem zapoměla na všechny trable co se v mém životě za poslední tři dny odehrálo. Vím, že si ze mě jen vystřelil, protože to tak dělá pořád. Prostě ho znám. Jeho černý humor se projeví vždy v tu nejnevhodnější chvíli.

Najednou z ničeho nic opět zvážněl. „Ale teď vážně. Je to fakt hajzl. Musím si s ním taky patřičně promluvit. Ale neboj, LÁSKO, bude to opravdu jen a pouze rozhovor." uklidňoval mě a zároveň vyhrožoval Joshovi. Chtěla jsem mu v tom zabránit, ale když on mi zase řekl LÁSKO. To mě málem roztavilo.

„Hlavně prosím tě ne zítra na tom pohřbu. Prosím." chvíli se jen dívá do slepého bodu, ale za zlomek vteřiny se na mě se škubnutím otočí a přikývne. „Jo, neboj. Zas takový blázen nejsem. Teda jo. Do tebe." laškovně se usmál a přikryl nás peřinou.

ZASE KONEC KAPITOLKY. TAHLE BYLA, CO SE TÝČE SAM, HODNĚ NÁLADOVÁ, NEMYSLÍTE? KONTROLOVALA JSEM CHYBY, ALE NERUČÍM ZA TO, ŽE TU ŽÁDNOU NENAJDETE, TAKŽE SE ZA NĚ, JAKO VŽDY, PŘEDEM OMLOUVÁM. DALŠÍ KAPITOLA, JAK UŽ VÁM ASI DOŠLO, BUDE CELÁ JEN O POHŘBU, TAKŽE SE NA TO PSYCHICKY PŘIPRAVTE. JÁ S TÍM TŘEBA MÁM PROBLÉM, KDYŽ JSEM PSALA TUHLE KAPITOLU, MÁLEM JSEM PLAKALA :D