Jeden Moment

19. - nejspíš pauza

Bohužel jsem nemohla. Hlavou zabořenou v polštáři jsem nehnula. Zaplavil mě pocit viny. Zase. Mé podvědomí bralo na sebe smrt Rose, Abby a i problémy Kate.

Stále jsem se ohlížela zpátky. To byla jediná věc, kterou jsem uměla dokonale. Mé srdce bylo špinavé. Plné nedorozumění, kterých jsem součástí.

Co můžu dělat? Johny leží vedle mě a čeká, co bude dál. Něco ode mě chce. Já mu ale nic momentálně nemohu dát, protože nic pro něj nemám. Nepyšním se vlastností zahojující rány. Nedokážu udělat to, co by nás oba naplnilo.

S Johnym jsem strávila několik let svého života. Nebyla to chyba a nelituji toho, že jsem ho potkala. Ale už od našeho první očního kontaktu nechápu, co na mě vidí.

Nemám žádné specifické zájmy, kterými bych mohla oslnit. Jsem věčně neupravená, nepořádná a líná. Jediné čím jsem se mohla chlubit, byla Rosie..

Už se i za sebe stydím. Je mi trapné stále Johnyho zaplavovat mýma vzpomínkama a nekonečným žalem. Líčím mu i své křeče a bolesti. Musím pro něj být malá bezmocná osůbka, která stále někoho potřebuje, protože nedokáže být samostatná.

Jsem naivní natolik, že jsem své matce, která je ve vězení, poslala dopis plný citů. Myslela jsem si, že ji to bude zajímat a že mi možná pomůže. To byla chyba. Moje máma má vymazaný mozek. Jediné co v něm zbylo, stejně jako v plicích, je cigaretový kouř. Ten jsem s ní mimochodem od malička sdílela. Nedivím se, že porodila dceru psychicky labilní.

Jsem naštvaná sama na sebe. Už několik minut zhluboka dýchám a mluvím si sama se sebou, samozřejmě jen v myšlenkách. Johny se mě neodváží ani dotknout. Už to nemůžu vydržet.

„Já to prostě zjistím." vykřikla jsem do hustého ticha. Chtěla jsem jen pokračovat v mém vnitřním uvědomování, ale tohle jsem neudržela. Ovšem Johny se vylekal.

„Co?" jako by to nebylo jasné už od začátku. Své slzy už jsem ani nevnímala. Cítila jsem, jak stékaly na postel. Rychle jsem je setřela.

Bez odpovědi jsem vyskočila na podlahu. Oblékla si všechny části oblečení, Johny se na mě koukal vykulenýma očima.

„Promiň, já.. Už musím běžet.."
„Ne počkej. Chceš zjistit toho vraha viď?" Johny mě zastavil rázným tónem v hlase.
„Už mi nadělal dost problémů. Je na čase to skončit."
„To chceš úplně sama hledat vraha, který je pro všechny nebezpečný a zabít ho?" četl mi myšlenky, ale když to vyslovil nahlas, znělo to víc než nemožně.

„Chceš mi snad pomoct?"

„Ano, nejvíc jak to jen jde, ale ani já nedokážu vystopovat zmiji.. Policie to řeší."

„Ne, vykašlali se na mě i na Rosie. Teď to mají mezi obloženými případy a my jsme jim jedno. Já totiž nikoho nezajímám." nakonec jsem ještě dodala, protože vím, že by to stejně řekl: „krom tebe a táty."

„To nic nemění na tom, že to samy prostě nevyřešíme. Policie si nemůže dovolit nechat být nějakou vraždu. Sam, oni na to přijdou."

Ležel si tam v posteli jen v boxerkách a já se na něj dívala se slzami v očích. Kdyby teď někdo vešel do pokoje, možná že bych se i rozesmála.

Čekala jsem, kdy uslyším drcnutí dveří a zahlédnu Katieinu tvář, která by jistě přerušila tohle ticho.

Nevěděla jsem, zda odejít nebo se k němu vrátit do postele nebo něco říct.

Pravděpodobně jsem se třepala, ale bylo mi to fuk. Stejně jako záplava slz.

„Půjdeš se mnou?"
„Kam? Hledat zločince?" Johny vypadal naštvaně. Nikdy jsme se nepohádali. Pokud nepočítám takové to malé škádlení, které se za chvilku promění v krásný usměvavý zážitek.

„Já nevím. Prostě jsem ztracená."
„Co ti na to mám říct?" nesnáším jeho řečnické otázky. Naháněly mi husí kůži.

„Takže, já asi půjdu." jediných pár slov, které jsem dokázala říct.

Normálně by mi to Johny vymluvil a přemlouval by mě abych zůstala. Ujišťoval by mě, že to bude dobré a že mi pomůže. Nyní tomu tak nebylo. Některá vážná témata zkrátka nejsou pro kluky.

„Tak zatím."
„Pá." nešel mě doprovodit ke dveřím, neobjal mě na rozloučenou ani nepolíbil. Jednoduše mi řekl "pá" a nevšímal si mě.

Bouchla jsem dveřmi od pokoje. Chvíli jsem před nimi stála a čekala na Johnův hlas. Chtěla jsem od něj slyšet omluvu nebo cokoliv jiného. Jenže bylo ticho.

•••

Při cestě domů jsem sledovala kamínky ležící na chodníku. Do pár z nich jsem kopla špičkou boty.

Málem jsem narazila do osoby, která se náhle objevila přede mnou. Už dlouho jsem ho neviděla. Docela jsem se bála, co z něj vyleze.

Josh se na mě díval. Chtěl něco říct, protože otvíral ústa a něco potichu mumlal. V jeho očích jsem už neviděla vztek, ale něco úplně jiného.

„Strašně moc se ti omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo. Vím, že za to nemůžeš a nikdy jsem na tebe nechtěl snášet vinu. Jenže alkohol dělá své. Zvlášť, když ho piješ hodně. A teď nemyslím láhev vodky, což je taky poměrně hodně.. Myslím mnohem víc."

Objala jsem ho. Nechtěla jsem nic říkat, protože by to nemělo žádnou cenu. Jeho sevření nahradilo to Johnyho.

Příjemně voněl po vypraném prádle a pánské voňavce.

Byla jsem strašně šťastná, že jsem ho potkala. Nejen proto, že jsem potřebovala společnost, ale taky proto, že jsem teď měla jistotu, že předtím nebyl v normálním stavu.

„Ty sis vzala toho méďu?"
„Ano a jedno není tričko. Je to strašně sobecké, já vím. "
„Ne, právě naopak. Jsem rád, že to vlastníš teďka ty."

Usmála jsem se. „A kam vlastně jdeš? Snad ne zase pít." zasmál se, i když jsem to nemyslela moc jako vtip. „Ne, to by mě už v životě nenapadlo. Spíš se venčím a s úctou vzpomínám."
„Takže to mám chápat, že nemáš přesně na nějaké určitě místo namířeno."
„Ne nemám. Proč? Můžeš se k mé vycházce přidat."
„Spíš jsem chtěla nahradit tu sešlost v restauraci. Prostě si popovídat o věcech, které nás oba trápí a tak.."
„Souhlasím."

Společně jsme si to namířili k nejbližší restauraci. Nešli jsem do té stejné co předtím. Bylo by to provokativní vůči těm zaměstnancům tam.

Vybrali jsme bar, ve kterém probíhala oslava Rose. Myslím, že to bylo od nás obou dost odvážné, ale přesto jsme tam šli odhodlaní prodiskutovat všechny problémy točící se kolem nás.

KONEČNĚ NĚJAKÁ ZMÍNKA O JOSHOVI :D. DNESKA JSEM VYDALA DVĚ ČÁSTI, WOW :D.. SAMA SE TOMU DIVÍM. TO JE Z MÉ STRANY VŠECHNO. (JE TO SICE ÚPLNĚ MIMO TÉMA A CELKOVĚ WATTPAD, ALE UŽÍVEJTE SLUNÍČKA :D) .. SAMOZŘEJMĚ SE OMLOUVÁM ZA CHYBY, ALE TO UŽ ASI VÍTE :))