Jeden Moment

20. - nový nádech

Vlastně tu bylo všechno stejné jako ten večer. Barová linka osvícená růžovými světly, police plné skleniček různých velikostí a lednice přeplněná nealkoholickými nápoji.

„Dáš si něco?" zeptal se mě Josh a z kapsy vytahoval peněženku. „Ehm, dala bych si Colu, ale zaplatím si to sama."
„To v žádném případě. Dlužím ti to." zatvářila jsem se trošku překvapeně, čehož jsem litovala, jelikož si mě Josh všiml a zasmál se tomu.

Tenhle Josh mi chyběl. Když jsme probrali vše, co se týče Rosie, začali jsme se bavit i všem ostatním. Hlavně teda o škole.

Vyptával se mě, kdy zase nastoupím. Hodně jsem toho zameškala. Už bylo na čase se vrátit do normálního života. Přečkala jsem všechny úzkostivé stavy, nyní to mám vcelku pod kontrolou.

Ono je to dost zrádné. Když se radujete a myslíte na vše hezké. Když se vše temné, svrbící u srdce, vypaří. Když jste s lidma, kteří čas činí šťastnými.

Právě v těchto chvílích mě popadne smutek. Je mi líto to, že jsem šťastná, i přes všechnu tu katastrofu.

Právě v těchto chvílích, mezitím co je všechno oukej, jde všechno do sraček.

Právě proto mi pomáhá Josh. Už jen on ví jaké to je. Momentálně jsme úplně stejní.

„Kdy jsi se do školy vrátil ty?" Josh se zamyšleně zadíval na jednu ze skleniček. Z jeho pohledu jsem usoudila, že neví co říct.

Polkl. „Hned, jak jsem se dostal z těch debilních 'duševních stavů'.. takhle to nazvala matka." vybavila jsem si naše poslední společné posezení.

„Vím, že ti teď budu připadat jako malá naivní holka.. Ale mužů se ti s něčím svěřit?" zavřel oči a kývl hlavou. Uslyšela jsem tiché křupnutí v jeho krku.

„Tyká se to Johnyho. Dneska jsme se tak trochu pohádali.."

Svěřovat se Joshovi pravé s tímhle bylo pro mě bolestivé. Vzhledem k tomu, co mi nedávno udělal. Ještě teď mám po těle světlé ne moc viditelné modřiny. Přesto všechno jsem v něm měla důvěru. Cítila jsem mezi námi jakési pouto, které mě k němu táhlo a já prostě měla potřebu mu to říct. Už jenom proto, že jsem nikoho jiného neměla.

Nebylo toho moc, co vysvětlovat. Zkrátka jsme se neshodli, to se někdy ve vztahu stává, zvlášť když jsme spolu tak dlouhou dobu. Samozřejmě, že se náš vztah nemůže rovnat s nějakým, který trvá desítky let, ale už tak mi to přišlo moc. Nestěžuju si, ale jsem z toho překvapená, že dokážu v jednom stavu vydržet tak dlouho.

Povídání s Joshem mě naplnilo. Čím dál tím víc jsem se těšila do školy. Začalo mi docházet, že prostě potřebuju kolem sebe lidi. Stačí se na někoho jen dívat a už mám pocit, že nejsem sama. A netlačí mě k zemi těžké závaží vzpomínek.

S Joshem jsme neměli nic společného. Snad jen osobu, kterou jsme oba milovali. Milovali.. Už je to minulost. A toho se bojím. Bojím se, že i přes všechny ty krásné léta zapomenu. Vím, nejde jen tak zapomenout, taky nemyslím úplné vymazání z mysli. Spíš nahrazení. Obávám se, že si Rosie jen tak někým nahradím. Sama to zkrátka nezvládnutí. A tím to myslím celý svůj život.

Úplně se mi ztrácely Joshova slova. Neposlouchala jsem ho, jen ho pozorovala. Působil klidně, ale v očích měl stále známky žalu a zoufalství.

Bylo na čase vrátit se z mých zamotaných myšlenek zase zpátky do reality a komunikovat s Joshem.

„Nechci se tě vyptávat a působit jako vlezloun, ale i tak .. Proč jste se pohádali? Nikdy jsem mezi vámi žádné spory nezaregistroval." to byla otázka i pro mě. Proč jsme se pohádali? Ptala jsem se sama sebe. Nechtěla jsem si přiznat fakt, že mě Johny nechal jen tak odejít. Že mě klidně nechal, abych opustila jeho dům a možná i život.

Beru to až moc vážně. Delam z komára velblouda a vůbec si neuvědomuju, jaké to může mít následky. Kolikrát já jsem někoho odbyla? Opět kladu otázky sama sobě. Kolikrát jsem já potřebovala být sama? Kolikrát jsem se mu ani neozvala, i když mi chtěl pomoct?

Josh čekal na odpověď, ale nevypadal nějak nedočkavě. Spíš čekal jen tak z povinnosti. Protože se zeptal, dělal, že očekává odpověď.

„Prostě jsme se neshodli." na jednu stranu to byl výmysl, ale někdo by tvrdil, že je to pravda.

„Nechci to ale těšit.." odmlčela jsem se, poněvadž jsem si uvědomila, že jsem toto téma načla já a teď o řešení tohoto problému nemám zájem. Cítila jsem červenání svých líc.

„Taky máš chuť založit si pátrací četu, najmout nejlepší detektivy a policii, sama se také zapojit a hledat stopy po vrahovi?" tón jeho hlasu působil ironicky, ale výraz ve tváři měl naprosto vážný.

Pátrací četu? To zní tak dětinsky, když to někdo řekne nahlas, ale je to pravda, taky jsem nad tím uvažovala. Samozřejmě ne o pátrací četě, ale jednoduše po pomstě a po odhalení viníka.

„Ano, vlastně toužím po pomstě asi už od druhého večera po té události. Řekla jsem to jen Johnymu a ten vypadal, že nemá moc zájem." Josh se usmál. Zřejmě mu přišlo vtipné, že s ním Souhlasím. Asi to přece jen měl být vtip.

„To se mu nedivím. Sam .." chvíli mlčel a v hlavě formuloval konec věty. „je to strašně těžké. Jak pro mě tak pro tebe, ale nemáme šanci. Policie to má na háku, to vím a sere mě to. Jenomže my dva s tím nic nemůžeme. Svou sestru jsem miloval a ty to víš. Strašně jsem si přál najít si přítelkyni jako byla Rose, protože ona byla ta nejhezčí a nejmilejší a nejdokonalejší bytost na zemi.. Dobře možná to zní divně, ale snad chapes, jak to myslím.. Myslím si, že kdybychom na vraha přišli, mohlo by to být ještě horší. Třeba by to byl někdo, koho známe a možná taky máme rádi a to by nás ranilo ještě víc. Nech to být Sam.."

Proč jsem měla pocit, že mi to chce vymluvit z nějakého určitého důvodu?! Že něco přede mnou tají?! Vzhledem ke vztahu, který mezi sebou měli, by mě v životě nenapadlo, že by to mohl být on, ale mohla to být přece nehoda..

Tak vidíš Sam. Přece jen je lepší být na všechno sama. Nikdo není podezřelý a nikdo tě nemůže zradit. Je pravda, že kolem sebe potřebuješ hodně lidí, ale nemůžeš se na nikoho vázat. Možná, že i Johny je pro tebe nebezpečí. Bohužel, díky (ne)spolupráci všech ostatních s tebou by ses asi měla přestat vázat i na něj. Proč to musí být tak těžké a smutné?! Sakra, vzpamatuj se a najdi v sobě ještě kousíček té minulé Sam. Ta která neměla problém z komunikací a důvěrou v ostatních lidech... Ano zjistila jsem, že jeden moment může změnit nejen můj život, ale taky můj charakter. Snad se ve všední dny něco změní, až zase budu ve škole a vrátím se do normálu. V to alespoň dychtivě doufám.

PO DLOUHÉ DOBĚ. JA VÍM, JÁ VÍM A OMLOUVÁM SE TĚM, KTEŘÍ ČEKALI, ALE NEMĚLA JSEM NĚJAK CHUŤ PSÁT. ZVLÁŠŤ PŘÍBĚH, KTERÝ MĚ SEM TAM PŘIVEDE K MÍRNÝM DEPRESÍM :D POTŘEBUJU UDĚLAT SAM TROCHU VESELEJŠÍ ŽIVOT.. SNAD SE TO POVEDE PŘÍŠTĚ :) ..