Jeden Moment

22. - byl to náš společný osud

Dala jsem se do řeči s Johnyho matkou, když v tom se otevřely velké bílé dveře. Vyšel doktor s neutrálním výrazem. Copak doktoři nemají žádné city? Jistě, Kate je pro ně úplně někdo cizí, ale i tak. Můj otec je stejný, neprojevuje žádné emoce a potom člověk nepozná jestli se má dobré nebo naštvaný.

Kolem krku má stetoskop, v ruce jakýsi štos papírů a na sobe bílé oblečení. Všechno jim tu krásně barevné ladí, opravdu.

Pomalými kroky se blížil k nám. Matka Kate byla celá bez sebe, okusovala si nehty. Otec klepal nohama o podlahu. Johny hleděl opět na neznámý bod v místnosti a Josh byl napnutý jako nohy gymnastky při dělání roznožky.

Já jsem jen čekala. Neumím přesně popsat, jak se cítím. Jestli smutná nebo nedočkavá v tom děsivějším slova smyslu. Byla jsem přesvědčená, že to nic vážného není. To je celé.

„Katharine Petersonová má lehčí otravu alkoholem. Nyní se probrala. Na pár dní si ji zde necháme, kvůli možnému bezvědomí a těžkému zvracení. Můžete se na ni jít podívat, poté bych vás poprosil, abyste ji nechali. Přece jen je v podnapilém stavu."

Nikdy bych nevěřila, že by mohl být někdo tak šťastný z toho, že je někdo opilý. Na všech z máš to bylo znát. Opadl z nás stres. Paní Petersonová se rozplakala a namířila si to, stejně jako my ostatní, za Kate.

Ležela na tom stejném lůžku jako Abby. Je to možné. Sice jsem to nepoznala, jelikož všechny pokoje zde bylo stejné. Stejně bílé a neutulné a malé a s divným nemocničním zápachem.

Katie ležela v polo spánku. Oči se jí zavírali. Z alkoholu byli tak maličké, že šli sotva mezi napuchlími Vicky vidět. Rodiče jí začli pusinkovat po tváři, jako by byla malé dítě.

Johny se usmál. Snažil se to zkrýt, když zareagoval můj pohled na něm, ale marně. Všechno to z něj spadlo.

Všichni byli už v pozitivní náladě. Jen Josh vypadal zničeně a bez rozloučení odešel. Normálně bych se za ním rozběhla a zjišťovala co mu je, ale ne teď. Teď když jsem svou pozornost věnovala člověku, kterého miluju. Možná, že to bylo sobecké, trošku mě zajímalo, co mu vlastně je, ale můj svět právě obsahoval jen dvě osoby, čtyři oči a radost.

Chtěla jsem mu dnešek odpustit, ale nebylo co. Neměla jsem důvod, protože tohle byl náš osud. Měli jsme se pohádat, abychom se teď mohli vesele usmířit. Všechno co se děje je to správné. Všude kolem nás se vznášejí různé osudy a když se třeba nudí, udělají si s životem svého svěřeného člověka, co chtějí a to je dobře. Tohle je moje teorie.

Jediné na co jsem měla teď chuť byly jeho rty. Skočit mu do náruče a společně s ním se smát. Ale nemohla jsem. Bylo to nezdvořilé v této situaci.

•••

Lehla jsem si na postel. Táta už nejspíš spal. Neměla jsem nejmenší pojem o čase. Všechno se odehrálo tak rychle. Budík na nočním stolku ukazoval 22:38. Divila jsem se tomu docela hodně. Myslela jsem, že je tak devět.

Shodila jsem ze sebe všechno oblečení. Vzala jsem si čisté kalhotky a staré triko na spaní. Konečně. Miluju, když můžu skočit do postele a spát, zvlášť když mám společnost, která mi právě chyběla.

Zapípal mi mobil. Zpráva. Tohle mi večer ještě vylepšilo. Byl to Johny.

„Prave jsem dorazil domu a vzpomel si na dnesni odpoledne. Omlouvam se ti, Sam. Byl jsem idiot. Nemel jsem te nechavat odejit. Navic sis pak vysla s Joshem a ja nezahnal zarlivost, protoze te miluju. A to s tou Katie, no za to se taky omlouvam, ale myslim, ze ty stavy znas, kdy si pripadas bezmocna a zoufala. Tak jako ja dnes pred chvili. "

Netřeba popisovat mé momentální emoce. Samozřejmě mě to roztavilo. Nešlo mu neprominout, ale věděla jsem, že za to můžu i já.

„Taky te miluju, lasko.. Vzpominas, jak ses vzdycky stydel, kdyz jsem te takhle nazvala ve spolecnosti? Zacal ses cervenat až za usima :D. Od tech dob se mi tohle osloveni zalibilo ze vsech nejvic. No a kdyz mi tak rikas ty, asi bys to mel vedet, jsem v sedmem nebi. Je to jen slovo, ja vim, ale obsahuje dalsi miliardu tech nevyslovenych."

„Jasne, že si to pamatuju a stydim se za to, tak mi to nepripominej! :D... Taky si pamatuju, jak jsme si, kdyz jsme jeste nebyli spolu a ty ses mi libila, psali až do noci nekdy i do rana. Nekonecne chaty plné ironie, ktera me nekonecne rozesmavala. Uz je to par let, nemuzu tomu uverit."

„Pokud ti to chybi, muzem si to zopakovat :D. Tak zacni. "

„Dobre takze, ehm ehm... Sam? Jsi tady? Jak se mas? :D"

„Dneska jsem prostridala nekolik citovych nalad, ale momentalne se mam skevele (protoze jsem s tebou v kontaktu)."

„Hmm. Asi to mam stejne. Nahoda?.."

„Nemyslim si!!! :DD"

„Kdy te zase uvidim ve skole, Sam? "

„Johny, ty uz si na univerzite, zapomnel jsi? :D"

„Hej, reklo se, ze se vracime na zakladku a to jsem byl o tridu vis jak ty. Takze mi odpovez.."

„Ok :D. V pondeli. Zda se, ze jsem se kvuli jednomu uzasnemu roztomilemu klukovi dostala z zalostnych stavu. "

„Ted se cervenam :D.."

„Jak vis, ze jsem myslela tebe, hlupacku.. :D"

„Hahaha :D.. Ted se citim urazen :D"

„Jo, tohle mi taky chybelo :D.."

„Ja to rikal :D.. Ale jen tak mimochodem, myslela si me, ze jo.."

„To vis ze jo :D"

„:DD uff."

Takhle jsme si psali hodně dlouho. Asi do dvou hodin ráno. Připadala jsem si zase jako na základce. Zase stejně free. Zase jako dítě. Byl to skvělý pocit.

Taky jsem si uvědomila, jak dlouho jsem ho milovala i před tím, než jsme se dali dohromady. Vzájemné sympatie jsem objevili až později. Stejně bych ty léta čekání za nic nevyměnila.

TAK VIDÍTE, KATE NIC NENÍ A TAKY JSME SE DOSTALI K ZAČÁTKUM VZTAHU MEZI JOHNYM A SAM. NENÍ TO ROZTOMILÉ? :D KDYŽ SI ČLOVĚK PŘESNĚ NAPLÁNUJE O ČEM BUDE PSÁT, ALE NAKONEC SI NEDOKÁŽE POMOCT A PŘEJDE ÚPLNĚ K NĚČEMU JINÉMU.. PARDON ZA CHYBY :) UVIDÍME SE PŘÍŠTĚ, VAŠE VERČA. MILUJU VÁS VŠECHNY :*