Jeden Moment

25. - najdi deset rozdílů

"Píp píp píííp!" hlasitý budík mě vyhnal z postele.

Sakra. 6:45, měla bych vstávat.

Nastavila jsem si ho na dřív. Přesně ji na šest ráno, abych se ještě stihla nasnídat a zkulturnit. Potřebovala jsem profesionálně zakrýt kruhy pod očima a napuchlá víčka.

Je mi jedno, jak vypadám. Lidi, na kterých mi záleží, mě stejně berou takovou přírodní. Pouze si vyčistím zuby, učešu vlasy a spěchám na autobus.

Nemůžu jít do školy jen tak. Nenamalovaná a neupravená. Studenti by nesnesli pohled na mě. Byli by ze mě, z mého momentálního vzhledu, znechucení.

Kávovar mi přichystá horké kafe. Táta už je v práci, takže nemám nikoho, kdo by mi jej udělal. Ne že bych to neuměla nebo byla až tak moc líná, ale když si chystám snídani sama, většinou nestíhám. Taky proto ten budík na šest.

Po dlouhé raní rutině vyrážím na zastávku.

K busu běžím, ale v pohodě ho stíhám. Dnes mi neujel, paráda. Rychlé naskočím dovnitř, usadím se a čtu knížku. Než dojedu do školy mám čas asi patnáct minut. Takže relaxuju dokud mužů.

Malé špuntíky sluchátek si zastrčím do uší. Ellie mi zpívá How long will I love you. Nyní poslouchám samé takovéhle písničky. Smutné nebo zamilované. Ať už nové nebo starší.

Cesta je tak nekonečná.

Ráda bych jela déle a četla si. Párkrát se mi stalo, že jsem se začetla až moc a zapomněla jsem vystoupit na zastávce, kterou mám k tomu určenou.

Už jen čtyři schody a jsou přede mnou hlavní dveře do školy.

Konečně jsem tu. Všude kolem mě voní rozkvetlé magnolie.

Zatáhnu za kliku vchodových dveří školy. Jsem tu. Konečně? Opět na té podlaze. Opět na té chodbě. Opět v té budově. Není to zase tak dlouhá doba, co jsem tu nebyla, ale i tak mi tu přijde všechno jiné. Už tady nemám nikoho. Necítím ve vzduchu se vznášející radost ze života. Už zde nemám nic.

Ve třídě, ve své lavici, už sedí rozesmatá osůbka. Vlasy rozpuštěné, ofina sepnutá nahoře.

„Rosie. Neskutečně ráda tě vidím. Už vím, proč se každý den těším do školy, to ten tvůj úsměv. Občas mě trochu rajcuje." zavtipkovala jsem a objala ji jako každý den na tom stejném místě.

První hodinou jsem proplula bez problémů. Měli jsme biologii, kterou učí věčný ignorant. Zajímalo by mě, jestli vůbec ví, že mu zemřela jedná žákyně.

Jako další nás bude mít naše třídní a toho se bojím. Už vidím ty dotazy a další přání upřímné soustrasti.

Zašla jsem si ke své skříňce pro učebnici matematiky. Vedle té mé bývala skříňka Rose. Už není. Teď je prázdná a nezamčená. Komu jí přidělí jako dalšímu absolutně netuším.

Hnaly jsme se po krátkém zazvonění ke skříňkám. Závodily jsme mezi sebou, kdo u ní bude první, kdo ju první odemkne, kdo první popadne potřebné učebnice a uteče zpátky do třídy.

Tentokrát jsem vyhrála já, což není moc časté. Už jsem byla před dveřmi do třídy, ale Rosie teprve dobíhala schody.

Ano, některé naše 'hry' byly na úrovni základní školy, ale my si nemohly pomoct.

Studenti nižších ročníků, předpokládám, že někteří Rose ani neznali, pobíhali po chodbách jako já dřív. Jejich rty byly vytvarované v úsměv.

Každý, kdo kolem mě procházel, šel s někým. Ať už byli jen dva nebo celá parta lidí.

Já seděla sama na lavičce na kraji chodby. Kdosi ke mně přistoupil. Zprvu jsem nevěděla, kdo to je, protože jsem se věnovala tkaničkám u bot.

Sedl si ke mně. Snažil se něco říct, bůh ví co. Cítila jsem jeho pohled na mě. Na mou sklopenou hlavu, obličej zahalený vlasy.

„Jak se cítíš?" nikdy bych neřekla, že by mi zrovna Nagel něco v životě řekl. Ne že by byl nějaký 'vyšší level', právě naopak. Byl takový nenápadný ani moc přátel neměl. Nechápu, co na něm Rose tak viděla. Ale je hezký, to musím uznat.

„Ach. Lepší otázku nemáš?.. Promiň, mám se asi dobře. Já nevím. Zatím jsem v pohodě, protože na mě ještě nikdo, krom tebe, nepromluvil. Nikdo se nezajímá o Rose, tak je to v pořádku."

„Pokud ti má společnost vadí, půjdu pryč. Stačí říct."

„Ale ne. Proč tady vlastně jsi, tady u mě."

„Přišel jsem se tě zeptat. Už máte vraha?" znervózněl, stoprocentně. Viděla jsem mu to v očích a v klepajícím se těle.

„Ne nemáme. Ale snažíme se, co to jen jde." trošku jsem tu větu zkreslila.. Stres z něj odpadl.

„Proč se ptáš?" měla jsem potřebu ho vyzvídat.

„Ehm.. Ále, jen tak. Asi ze zdvořilosti." odsekával slovo za slovem. Tady nebylo něco v pořádku.

„Můžu se tě zeptat.. Měl jsi ji rád? Nebo prostě si s ní hrál jen hru na té oslavě."

„Ano měl jsem ji rád, taky se mi dost líbila." z jeho mluvy jiskřily znaky ironie.

„Tajemství se má chránit navěky. Ale myslím, že udělám výjimku, možná i chybu, když ti řeknu, že tebe Rosie milovala. Měla o tebe velký zájem. A taky určitě doufala, že na jejím pohřbu zůstaneš mezi posledními a dáš třeba znát nějaké emoce." naštvala jsem se na něj.

„Chceš mi to snad vyčítat. Musel jsem odejít dřív. Nemůžu za to."

„A co bylo tak důležitého?"

„To ti snad nemusím říkat. Nemusíš všechno vědět."

„Takže je to něco závažného, co bych vědět neměla?"

„Není to to, co si myslíš."

„Pokud ne, proč skrýváš pravdu?"

Najednou začalo zvonit na hodinu. Nagel se okamžitě zvedl z lavičky a hned byl pryč. Ani se neohlédl.

Kousek od nás si sedl Nagel. Rosie do mě začala šťouchat až to bolelo.

„To je on." hledala jsem osobu, kterou má na mysli.

„Ty jsi zamilovaná do Nagela? Tak to hodně štěstí holka. On takový samotář. Pochybuji jestli by vůbec přišel na tvou oslavu. Jestli vůbec chodí na oslavy. Třeba ani na rodinné ne a či teprv pohřby... Jak myslíš, za zeptání nic nedáš."

„Takže ho mám pozvat."

„No jo, ale jen do baru."

„To je přece jasné, že jenom do baru." rozesmála se, i když jsem moc nepochopila čemu.

„Nagel Helenton bude můj." usmála se zasněně.

TAHLE KAPITOLA MĚLA TROCHU JINÝ NÁDECH, JAK SE VÁM LÍBILA? :) TAKOVÉHLE SROVNÁVÁNÍ PŘÍTOMNOSTI S MINULOSTÍ SE V TOMHLE PŘÍBĚHU HODÍ, TAK JE MOŽNÉ, ŽE BUDOU JEŠTĚ NĚJAKÉ KAPITOLY NAPSANÉ TÍMTO STYLEM, ALE NIC NESLIBUJU.. UVIDÍME SE PŘÍŠTĚ :)*