Jeden Moment

16. - fáze mučení

Šla jsem po ulici s medvědem, kterého měla právě svírat moje nejlepší přítelkyně. Možná by někdo řekl, že to až moc řeším, že je to blbost a já jsem naivní, že stále na Rose myslím. Ono to tak možná je a možná není. Já sama nevím, protože už mě nebaví se tím pořád zabývat. Nebaví mě stále vzpomínat a plakat a ztrácet naději a ztrácet rovnováhu a ztrácet vlastně celý život. Nudí mě to a to je špatně. Přece bych měla truchlit do konce života a ne pochybovat ještě o tom.

Jedna z věcí, které mě k tomuto uvažování vede, jsou lidé okolo mě. Všichni mi přejí "upřímnou soustrast" a přitom to ani nemusí myslet vážně. Třeba někdo, kdo mi "upřímnou soustrast" popřál, se ve skutečnosti z Roseiny smrti radoval. Třeba mi popřál i její vrah..

Mám takové déjà vu, když jdu s tím velkým medvědem v náručí. Tohle už tu jednou bylo. Napovrch to může vypadat úplně stejně jako předtím, teda až na mé oblečení a úpravu. Uvnitř to je ale jiné. Před tím jsem s tím méďou v rukou cítila teplo z radosti. Teď cítím zimu z úzkosti. Přitom je to stále jeden a ten samý medvěd. Zvláštní.

Už jsem vyšla z takového toho brečícího období. Takové to, když všeho litujete a pláčete. Teď mám úplně jiné nálady. Nyní bych vraždila. Zní to tak amatérsky, možná ironicky, ale je to pravda. až najdu toho hajzla, co to udělal, zabiju ho. Ale vážně. Nechci ho ale jen tak bezcitně zastřelit, chci si to totiž užít. Ten zločinec bude mučen.

Z toho pocitu, že jsem se zbláznila, jsem se stále nedostala a tak jsem vzala papír a tužku a začala psát..

1. fáze mučení - ruce mu za zády přivážu k nějakému sloupu. Na obličej mu dám pytel, ale hnusný smradlavý pytel. Mé prsty popadnou ostrý nůž s ním budou lehce projíždět jeho holou kůži na pažích. Jemně přitlačím, až mu začnou ruce krvácet. Poté mu do kůže vyryju nápis "jsem zasranej vrah, (jeho jméno)". Krvácet ho nechám a ještě mu do ran nasypu písek nebo něco takového (možná prach).

2. fáze mučení - pytel nechám na hlavě, ale ruce odvážu od sloupu. Jeho odporně páchnoucí (bude smrdět, o to se postarám) tělo hodím do rakve, ale nebude to ta hezky ozdobená rakev, co měla Rosie, nýbrž stará dřevěná krabice, ve které ho zaživa pohřbím. Až už bude zakopaný, nechám ho tam asi dva dny. Potom ho znova vykopu.

3. fáze mučení - asi všem došlo, že teď bude špinavý od hlíny, a proto já budu tak milá a umyju ho. Jenže na něj "omylem" vyleju ledovou vodu. On celý ztuhne. Aby se z toho šoku zahřál, následně ho poleju vařící vodou, div že z ní nezbude jen pára. Slušně se mu za to omluvím.

4. fáze mučení - když už bude mokrý, dám mu do rukou žehličku na vlasy a přilepím k jeho dlaním. Zapnu do elektřiny. On bude nejen popálený, ale taky  dostane elektrickým proudem.

5. fáze mučení - pokud se do téhle části dostane ještě živý, tak ho uškrtím nebo oběsím (to si ještě promyslím) a následně spálím. Pokud však bude v této fázi už mrtvý, pouze jeho tělo spálím.

Docela dost zvrhlý plán. Připadám si jako marťan. Jak mě tohle mohlo napadnout?

Kus papíru složím a strčím do šuplíku s dalšími nesmyslně popsanými papíry. Jeden mi ale přijde hodně povědomý. Je to dopis pro mámu, který jsem ji chtěla poslat. Je to o smrti Rosie. Zasáhla mě opět ta úzkost. To že jsem se z žalu dostala nebyla pravda.

Strašně moc jsem chtěla mámě ten dopis poslat. Táta s tím nesouhlasil, ale to mi bylo jedno. Musela jsem jí to sdělit. Už nevím komu jinému bych se svěřila, když ne Johnymu. Ten to ví a já ho tím zase zatěžovat nechci.

Dopis si pročítám stále dokola. Rozhodla jsem se, pošlu jí to. Jak jsem už v samotném dopise psala, potřebuju být s ní v kontaktu. Moc mi chybí a ať už je jakkoliv, čímkoliv proviněná, je to moje matka a já ji mám ráda.

Na netu jsem si našla adresu věznice a informace o zasílaní dopisů. Na seznamu odsouzených žen jsem našla i matčino jméno. Nějak mě to zasáhlo u srdce. Vidět ji tam a bezmocně plakat, s jistotou, že to nikdy nezměníte. Říká se, že jediná věc, která je v životě jistá je smrt, ale to není pravda.

Když se nad tím zamyslím, napadá mě několik věcí, které jsou v životě jisté. Třeba to, že každý na světě má matku. Ať už je s nimi nebo je mrtvá nebo, stejně jako v mém případě, daleko od vás, pořád je to vaše matka a vy jste ji kdysi měli nebo máte.

Další jsou tady různé maličkosti. Třeba je jisté, že alespoň jednou za život mrknete nebo otevřete pusu nebo pohnete tělem. Všechno jsou to bezcenné maličkosti, ale bez některých bychom nemohli žít.

Dopis jsem dala do obálky a zanesla na poštu.

  •••  

Jak dlouho bude trvat, než na ten dopis odpoví? Odpoví vůbec? Nedokázala jsem si tyto otázky nechat sama pro sebe.

SAM: Johny, jsi tady?

JOHNY: Samozdrejme, pro tebe vzdycky, co se deje?

SAM: Nic duleziteho, jen, poslala jsem matce ten dopis.

JOHNY: Jaky dopis?

SAM: Ten pro ni, co jsem ti ukazovala. Psala jsem v nem, ze zemrela Rosie..

JOHNY: Aha, jak ses k tomu rozhodla?

SAM: Sama nevim (zalhala jsem)

JOHNY: Jsi v pohode?

SAM: Jo, proc bych nebyla. (znova jsem zalhala)

JOHNY: Pripadas mi takova jina. Takova klidna. Ne ze bych to neocenoval a nebo ze by to bylo blbe, ale chapes jak to myslim..

SAM: Jo, ja to chapu. Uz budu koncit, tak pa.

JOHNY: Ahoj.

Nemohla jsem náš chat prodlužovat, protože jsem většinu zpráv lhala a to nechci. Nechci Johnymu lhát. On si to nezaslouží, za to co pro mě dělá a jak je chápavý.

Slyšela jsem bouchnout vchodové dveře. Táta. Poslední dobou jsme se moc neviděli, protože teď musel být dlouho do noci v práci, mají tam teď nějaké složité operace. Prý velmi vážně nemocná pacientka. Určitě má taky nejlepší kamarádku, která je z toho neskutečně zničená, protože jí umírá před očima. 

Šla jsem za otcem do obývacího pokoje. Musím si s ním o hodně věcech promluvit. O dopise a o té pacientce, docela mě její příběh zajímá. Možná bych mohla za ní zajít a nějak jí podpořit, protože jí je teprve patnáct, alespoň to mi o ní táta řekl.

MOŽNÁ, ŽE VÁM PŘIJDE, ŽE SE DOSTÁVÁME DO JINÉ ZÁPLETKY, ALE NEBOJTE, MOC TAM TU PACIENTKU ROZEBÍRAT NEBUDU. KAŽDOPÁDNĚ JE TU DALŠÍ KAPITOLA :D NECHÁPU, PROČ TO TADY PÍŠU, KDYŽ TO SAMY MOC DOBŘE VÍTE. ASI PROSTĚ NEVÍM, CO VŽDYCKY NA KONEC NAPSAT. NO NIC, TAK SE MĚJTE A TĚŠTE SE NA DALŠÍ ČÁSTI :))