Jeden Moment

12. - mrtvé oči

Dnešní počasí se mnou soucítí. Venku smutné šedé mraky zakrývají oblohu. Vypadalo to, že brzy začne pršet. Zase. Stejně jako den po té vraždě, kdy jsem nevnímala nic jiného než prázdno všude kolem mě. Když byla Rosie ještě naživu, cítila jsem všude teplo. Jakoby vzduchem poletoval její smích a já ho nosila všude s sebou. Teď už to tak není. Její přítomnost mě už nikdy nepolechtá.

Foukal chladný vítr, ale teplota stoupla až k devatenácti stupňům. Oblékla jsem si černou sukni, která mi byla skoro až po kolena. Nohy jsem zakryla světle černýma silonkama. Vzala jsem si taky černou obyčejnou halenku s krátkým rukávem a zastrčila pod sukni. Holé paže jsem zahalila tenkým, opět černým, svetrem.

To co jsem si oblékla se mi vůbec nelíbilo. Připadalo mi to ošklivé, ale byla jsem tak s tím spokojená, protože jsem se nechtěla obléct pěkně, slavnostně. Není to žádná oslava, na které se oblékám hezky, nýbrž smuteční obřad.

To stejné jsem udělala s vlasama. Nechtěla jsem mít na sobě neobyčejný účes, to nepřicházelo v úvahu. Ani jsem si je nežehlila, prostě jsem je nechala rozpuštěné a neupravené. Dlouhé mírně vlnité hnědé vlasy, místy dalo by se říct rozcuchané, mi doslova spaly na ramenou.

Pomyslela jsem na to, co se asi teď děje s Rosie. Přejel mi mráz po zádech. Nejspíš teď přendávají její tělo do rakve. Určitě je hezky oblečená, většinou to tak bývá. Byla jsem na málo pohřbů, ale vždycky to byl nějaký vzdálený příbuzný nebo soused. Jejich těla jsem v kostele v otevřené rakvi neviděla, tohle bude poprvé. Všechno se má vyzkoušet, všechno je jednou poprvé, ale tohle nechci. Nechci s tímhle tím mít zkušenost.

„Je čas jít, Sam." řekl můj otec stojící ve dveřích mého pokoje smutným tónem v hlase. Měl na sobě černý oblek, černé kalhoty, černé boty, černé všechno. Bylo mi z toho zase do pláče. Cítila jsem jak se třepu z toho, že už je to tady. Nebyla jsem nervózní, to jsem při zkouškách, byla jsem z toho strašně vykolejená.

•••

Před kostelem stál Johny se svým otcem. Byli oblečení skoro stejně jako můj táta. Došli jsme k nim blíž a pozdravili se. Johny mě pravou rukou chytl za pas. „Jsi připravená?" pohled nasměroval ke vchodu do kostela, kde měla ležet Rosie a její nejbližší se s ní měli naposledy rozloučit.

Přikývla jsem. Nezmohla jsem se ani na pouhé "ano". Křečovitě jsem zadržovala brek, jen jsem tiše vzlykala.Johny mě přitáhl blíž k sobě a vydali jsme se dovnitř. Naši otcové zůstali venku.

Celé mé tělo ztuhlo, když jsem poprvé spatřila rakev, tělo ani z toho úhlu pohledu nešlo vidět. Stáli u ní Rosiini rodiče, babička a Josh, který se na mě ani nepodíval.

Chvíli jsem stála na místě a Johny vedle mě čekajíc co se se mnou bude dít dál. V tom jsem se rozběhla k Rosie. Z očí mi tekly vodopády slz. Ve tvářích už neměla ten narůžovělý odstín, který prý měla od narození, a proto ji taky rodiče pojmenovali Rose, teda Rosemary.

Hladila jsem ji po líčkách a po čele. Potom jsem si všimla, že má otevřené oči. Byly tak mrtvé, dívaly se doslova na nic. Ten pohled mě drtil. Cítila jsem se kvůli tomu vinna, jako bych opravdu za její smrt mohla já, jak říkal Josh.

Přistoupila ke mně paní Greyová a pohladila po vlasech. Já měla zavřené oči a hlavu sklopenou skoro položenou na Rosiině hrudi. Po pár dlouhých vteřinách jsem hlavu zvedla a oči otevřela. Viděla jsem, že má matka Rose napuchlé oči z pláče stejně jako všichni přítomní a v ruce držela nůžky. Vzala do svých utřepaných rukou jeden zrzavý pramen Rosiiných vlasů.

„Co to děláte?!"
„Pramínek na památku pro tebe."
„Cože to je zase jedna z vašich ujetých tradic?!" křičela jsem po paní Greyové, ta ale zůstala klidná a pokračovala v tom co chtěla udělat. Ustřihla ho. Já jsem ji na to, s mým vlastním překvapením, nic neřekla a nechápavě na ní hleděla. Podala mi pramen vlasů. Nic jsem neřekla, vzala si ho a schovala do kožené kabelky. Rosiina maminka ji zavřela svými dvěmy prsty oči. Já zavřela ty své a ukaplo mi dalších několik slz. Jí taky i jejímu manželovi, její tchýni, jejímu synovi a mému klukovi. Nám všem.

Po chvíli přišli nějací muži a zavřeli rakev. Měla začít mše. Několik dalších lidí se přesunulo dovnitř kostela a usadili se na dřevěné lavičky. Hodně z nich jsem neznala, ale pár ano. Bylo tu hodně lidí ze školy, spolužáci a dokonce i někteří učitelé. Byl tu i Nagel. S pohledem k zemi prošel kolem mě, nejspíš ho to taky dost vzalo. Určitě ji miloval. Byla tu i Kate, Johnyho sestra. V její tváři však nešli poznat žádné emoce.

Farář zahájil obřad.

•••

„A nyní bych předal slovo paní Greyové, matce oné Rosemary Cecílie Greyové." řekl farář do malého mikrofonu u pusy. Věděla jsem, že za chvíli přijde řada na mou řeč. Nebyla jsem na to připravená. Neuměla jsem se právě v tuto chvíli představit na stupínku, na který si právě stoupla paní Greyová, být viděna před všemi těmi lidmi a říct jim něco o našem společném životě s Rose.

Paní Greyová vypadla velmi klidně. Na to, že ji zemřela dcera vůbec nevypadala. Už neměla tak napuchlou tvář z pláče, už se jí tak netřepala kolena. Prostě si tam tak stála u mikrofonu a mluvila.

„Teď vám přečtu, co si sama Rosemary napsala jako takový dopis na rozloučenou." dopis na rozloučenou? To nedává přece žádný smysl. Proč by to Rosie psala. Že by to mělo nějakou spojitost s příčinou její smrti? Nebo to třeba ani nemusela psát ona, ale její rodiče. Nerozuměla jsem tomu a čekala na vysvětlení.

„Asi si říkáte, proč by si sama psala dopis na rozloučenou.." paní Greyové jakoby došla slova. Klesla pohledem k textu. Už zase nebyla ve své kůži. Úplně celá zbledla. Přivřela oči a ukapla ji slza. „Víte, to je naše tradice. Že si každý člen naší rodiny, co nese příjmení Grey, v osmnácti letech napíše svůj takový "vzkaz nakonec". Když vám to tu tak říkám, samotné mi to přijde opravdu zvláštní, ale je to tak. Já i můj muž i můj syn, moje tchyně i můj tchán, všichni už to máme sepsané a uzamčené v rodinném trezoru." některé slova koktala, protože strašně nahlas vzlykala.

Vždycky jsem říkala, že je to podivná rodina. Kde na ty "zvyky" přišli. Já to nechápu.

„Je tu ale ještě někdo, kdo by určitě chtěl tady Rosie něco říct. Byly si tak blízké, kdoví co všechno Rose Sam řekla a co všechno já nevím." jemně se usmála. Mi koutek také mírně poskočil, ale hned poté jsem se roztřepala a začala histericky brečet.

„Sam, chtěla bys něco říct?" vzhlédla ke mně paní Greyová a poukázala na stupínek s mikrofonem. Johny mě popostrčil až jdu. Pomalu jsem se zvedla, s hlavou sklopenou k zemi jsem předstoupila před všechny přítomné a vyměnila si s paní Grayovou místo.

OTEVŘENÝ KONEC, TO MAJÍ VŠICHNI RÁDI NE? SNAD TENHLE KONEC NEBUDE NIKOMU VADIT.
JIŽ TRADIČNĚ, OMLOUVÁM SE ZA CHYBY.. :D