Jeden Moment

28. - zápisky ze života

Celý den jsem brečela. Nic jiného jsem dělat nemohla a ani nechtěla. Někdy jsem vstala z postele a na papír napsala naštvaný, žalostný, citový dopis pro neznámého adresáta. Následně jsem dopis roztrhala a vyhodila. hlava mi spadla na stůl čelem dolů. Bylo mi tak zle, div že jsem se nepozvracela.

Často jsem měla sto chutí zavolat policii a ty podezřelé hajzly udat. Jindy jsem byla odhodlaná je krýt.

S Johnym jsem se netýkala už vůbec. nemohla jsem se mu podívat do očí. To, co mi jednou řekl o Joshovi "měl jsi ji zabít, ne ji ublížit", byla to pravda. Přeřekl se, nebyl to žádný vtip. Jeho humor je dost zvrácený, ale to prostě poznám. Ještě jak znejistěl. přesné znaky viny. Josh se snažil být milý a skrýt pravdu. U Nagela jsem to poznala hned. Je spatný herec, nedokázal lhát někomu do očí. Rosie nemiloval, to je blbost.

Jiné vysvětlení jsem vážně neměla, avšak nikomu jsem o podezření neřekla. Věděla to jen Kate. Nebyla jsem na to připravená s někým sdílet názor. Táta by mě ignoroval nebo se mi vysmál a poslal na léčebnu. Tohle bych do něj ještě tak před měsícem a nějakou dobou neřekla. Lidé se mění, zvlášť když je v životě postihne nějaká katastrofa.

Při psaní dopisu jsem si také vzpomněla na mámu. Jeden jsem ji věnovala, už druhý. Tentokrát jsem ho ale neodeslala. Mimochodem odpověď na ten předchozí mi stále nedošla. Zřejmě se to k ní vůbec nedostalo. Neztrácím naději, alespoň v tomhle ohledu. Snažím se, pro jednou.

Otec byl ochvácen pořadem v televizi. Snad bych se k němu i přidala, kdyby to nebyly jen prosté televizní noviny. V kuchyni jsem si nalila džus a naoko sledovala televizi. Zanedlouho můj výraz v obličeji odpovídal tomu otcovému. Už chápu, proč je tak vyděšený. Žena, jež v nedávné době uprchla z vězení, byla znovu dopadena. Nic neobvyklého či zajímavého pro ty, kteří v obrazovce nevidí svou matku. Uprchla? Kdy? Vůbec nic o tom nevím..

Přelila jsem sklenici s džusem. Mokrou linku jsem utřela a odešla zpátky do mé komůrky. Potřebovala jsem tohle zdělit Johnymu, jenže.. on je jaksi momentálně nepřípustný. Možná Katie? Ne, to je moc osobní, nechci aby to věděla zrovna ona. Do prdele, co budu dělat?

Slyšela jsem, jak televize přestala hrát. Z chodby se ozývaly hlasité pohyby a kroky. Najednou bouchnutí vchodových dveří. Táta odešel.

Měla bych plánovat oslavu, ale to je to poslední na co mám nyní pomyšlení. Zase jsem seděla na studené nepohodlné židli u mého psacího stolu. Je asi moc dětinské psát si deník, ale už nemám na výběr. Když se nemám komu svěřit..

Můj milí deníčku (papírku), snad si ještě neviděl takové problémy, které mě doprovází. Jasně že neviděl, jsi jen kus papíru, jenž brzy vyhodím mezi odpadky. Přesto bych se ti chvíli ráda věnovala, jestli můžu.. Za týden mám narozeniny a nejspíš taky oslavu. Mám na to vůbec chuť? Ne. Mám někoho, kdo by přišel? Ne. Má to cenu? Ne. Chápe mě někdo? Ne.. Dost z vylévání mých myšlenek, přejdu k faktům.

Dnes jsem se dozvěděla o mámě hrozné věci. Zpovídala jsem se kousku zpracovaného dřeva. Malým škrabopisem jsem mu dala znát všechny potíže. To s matkou, samozřejmě, a taky to s klukama. Kdyby tohle někdo cizí někdy našel, třeba na skládce, a přečetl by si to, pomyslel by si o mně, jaký jsem psychopat. A možná by měl taky nutkání se se mnou setkat a vysmát se mi do ksichtu. Kdo by také neměl, že. Momentálně jsem nejspíš všem pro smích. Už vidím, jak ti tři kreténi všem líčí můj výraz a vysmívají se mi.

Schylovalo se již k večeru, ale já neměla na spánek ani pomyšlení. Dlouhou slohovkou jsem zaplňovala list za listem. Vznikly z toho necelé čtyři popsané papíry, které se usídlily ne v mém koši, ale překvapivě v šuplíku.

Cinkání klíčí. Odemykání. Otec se vrátil u venku. Slyšela jsem velký rámus z poza mých dveří. Píchlo mě u srdce. Pomalu jsem zatáhla za kliku. Táta ležel na zemi v chodbě. Měl celý obličej zpocený a vlasy rozcuchané. Byl v hrozném stavu. Snažila jsem se mu pomoct zpátky na nohy, ale místo toho mě svou váhou stáhl k sobě na zem. Vůbec neuměl komunikovat s prostředím ani se mnou. „Tati vstávej. Kde jsi byl?" nevnímal mě. Jemně jsem do něj kopla. „Tati!" Zvedl hlavu a zaměřil se na mě. Trvalo mu déle než mě zaostřil. „Ach holka moje. Měl jsem se fajn.." hlava mu spadla zpátky na podlahu. „Nezajímá mě, jak ses měl, ale kde jsi byl!" třásla jsem s ním ze strany na stranu. Takhle jsem ho snad nikdy neviděla. Nedokázala jsem si tipnout kolik měl v sobě promile alkoholu, ale bylo to rozhodně hodně. Kdo ví, co všechno vypil. „Je to kvůli mámě, že jo... No tak mi alespoň odpověz." Do tváře se mi vracel opět žal a zoufalost. Vzlykala jsem a těžko popadávala dech. Nechtěla jsem ho tu nechat přes celou noc na zemi. „Zvedni se!" neudržela jsem to v sobě a vlepila mu facku.

Najednou jakoby z něj všechen alkohol vyprchal a on vyskočil na nohy. Následně se ale zhroutil. Přikývl. Je to kvůli matce. Opil se kvůli ní. Už podruhé, ale takhle daleko to snad nedošlo nikdy. „Alice proč?! Proč tě musím stále milovat?!.." Začal plakat, opravdu. Jeden z mála mužů, které jsem takhle viděla. Přitáhl si mě k sobě a pevně mě sevřel v objetí. Z jeho úst vycházel puch z vodky.

Zavedla jsem ho do postele. Úplně se mu pletly nohy. Obsloužila jsem jej jako malé dítě. Momentálně také byl na stejné úrovni jako nemluvně. Okamžitě, kdy se objevil pod peřinou, usnul.

Přicupitala jsem zpátky do pokoje a sedla si na židli. Odsunula zásuvku a vytáhla dnešní zápisky. Poloprázdný papír a další bílé listy jsem zaplnila dalšíma myšlenkama a příhodou s tátou. Má ruka nešla zastavit. Ještě, že se tohle nikdy nikdo nedozví, teda doufám. Je to všechno takové moc osobní. A víte co, nepotřebuju to někomu sdělovat. Nejlepší to bude jen mém srdci. V mé mysli. Zde to bude navždy v bezpečí.

DALŠÍ KAPITOLA.. UŽ NÁS ČEKAJÍ JEN DVĚ :O .. DOUFÁM, ŽE SE TĚŠÍTE NA KONEC A BUDE SE VÁM TO LÍBIT :D .. TATO KAPITOLA SE MI VYMAZALA A TAK JI ZDE DÁVÁM ZNOVA, TAKŽE POKUD SE VÁM BUDE ZDÁT POVĚDOMÁ, ŽE UŽ JSTE JI ČETLI, JE TO DOST MOŽNÉ :D .. PARDON ZA CHYBY