Jeden Moment

5. - déšť slz

Probudila jsem se velmi brzy. Bylo asi pět hodin ráno. Něměla jsem ani představu, jak dlouho mé tělo spalo. Kolik hodin uběhlo od toho jednoho posraného momentu? Kolik jiných lidí po celém světě zemřelo? Tisíce lidí právě ztrácelo své milované. A já byla mezi nimy. Cítila jsem, jak se mi na srdci tvoří velký, tvrdý, ledový kámen.

Venku pršelo, už nebyl ten nádherný slunečný den. Počasí bylo taky smutné. Plakalo se mnou. Ležela jsem a nevěděla co dělat. Jak mám ukončit mé trápení?

Zazvonil mi mobil. Neměla jsem náladu s kýmkoli mluvit. Chtěla jsem být sama. Oči jsem přesunula na displej. Telefoní číslo mi přišlo známé. Jméno ještě víc. Rose. Zamrazilo mě. Pokaždé, když jsem toto jméno na mobilu viděla, těšila jsem se až s ní promluvím, sdělím zážitky. Na naše rozhovory nic nemělo. Nebylo nic lepšího. A teď jsem o to přišla, naždycky.

Nakonec jsem hovor přijmula. „Sam, vím jak se cítíš, ale hned až budeš schopná, ráda bych si s tebou popovídala." Byla to paní Greyová. Její hlas byl plný smutných emocí. Soucítila jsem s ní. Brala jsem jí jako tetičku. Mluvit jsem s ní potřebovala stejně jako ona se mnou. „Já .. Přijdu dneska odpoledne." Po mé krátké odpovědi mi poděkovala a zavěsila.

Táta byl v práci, takže jsem byla sama doma. Dnešek byl stejný jako každý jiný den až na to, že to byl ten nejdepresivnější, nejsmutnější a nejhorší den mého života.

Stále mi nešlo do hlavy, kdo to mohl udělat. Jediný člověk co mě asi tak napadal byl včera ten chlap, kterého Rosie polela. Ale proč by ji za to chtěl zavraždit? Možná, že se hodně opil a ... Ne ne ne to nemohl udělat on. Ne kvůli takové hlouposti. To prostě není možné. Nechtěla jsem si to přiznat i kdyby to pravda byla.

•••

Už mi jen stačilo obléct si bundu a nachystat deštník. Strčila jsem paže do rukávů a zapla zip. Roztáhla jsem paraple a vyšla ven. Venku byl silný déšť a vítr, div že mi deštník neuletěl. Dům Greyových byl docela daleko. Trvalo mi asi deset minut, než jsem k jejich příbytku došla. Ani v jednom okně se nesvítilo, krom kuchyně. Pan Gray nebyl zřejmě doma.

Zmáčkla jsem tlačítko zvonku. Trvalo chviličku, než Roseina matka otevřela. Pozvala mě dál. Byla bledá. Takovou jsem ji ještě nikdy neviděla. Ani se neusmála, měla neutrální výraz v obličeji.

Nikdy nepřestanu jejich obrovský, luxusní dům obdivovat. Dlouhou chodbu, která má po stranách mnoho dveří. Vypadá to zde jako v hotelu. Když jsem chodbou procházela kolem Rosiena pokoje, opět to ve mně vzbudilo ten strašný pocit úzkosti. „Je tam, brzo ráno jsme zde její tělo převezli, aby se naposledy rozloučila se svým domem." Čekala jsem, že se paní Greyová rozpláče, ale zachovala chladnou hlavu a hleděla si svého.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že se asi tři metry ode mě nachází Rose. Byla mi tak blízko a přitom tak daleko. Nyní totiž nebyla za těmi dveřmi, nýbrž vysoko nade mnou.

Když jsme došli do kuchyně, vyzvala mě má hostitelka, abych se posadila. Vedle mě seděl Josh. Jeho pohled směřoval k zemi. Ani mě nepozdravil a já ho raději taky ne. Vypadal velmi zoufale a věřím, že byl snad ještě víc, ale nedával to najevo.

Matka Rosie se posadila přede mě. Chvíli se na mě jen tak dívala. Můj pohled směřoval spíš ke stolu, ale i tak jsem ten její cítila.
„Chtěla bych, Sam, abys mi řekla všechno co o TOM víš, prosím." Lehce u toho vzlykala. Nevěděla jsem, kde začít. Poté mi došlo, že neví o tom muži v baru. A tak jsem začala líčit příběh, který mě postihl a zničil mi celý život.

Když jsem dořekla poslední větu, paní Greyová mlčela. Najednou ji ukapla slza. Začala histericky plakat, stejně jako já včera. Zklopila jsem hlavu a nemyslela na to. Josh promluvil.
„Stačila si ji ještě něco říct." Měl velmi křečovitý hlas. Celý se třepal.

Zavrtěla jsem hlavou. On se na mě podíval, zvedl se a odešel. Nevěděla jsem jak to mám chápat. Jestli se nějakým způsobem urazil nebo se ho to hodně dotklo. Nebo nás jen chtěl nechat o samotě.

„Nese to velmi těžce. Vlastně my všichni."
„Je to opravdu těžké." Zamumlala jsem a okamžitě se rozbrečela. Paní Greyová se mě snažila utěšit, ale ona sama taky plakala.
„Nevím co mám dělat, paní Grayová, jsem úplně v prčicích."
„Já taky nevím" Přidala se a zvolala „budeš nám strašně moc chybět Rosemary Cecílie Greyová" Vzhlédla k nebesům. Bylo zvláštní, jak vyslovila Rosino celé jméno. Z jejího druhého jména -Cecílie - jsme si vždy dělali legraci. Teď byl ale smích to poslední na co jsem myslela.

Matka Rose chvíli bezradně plakala. Slzy ji stékaly po celé tváři až na zem. Ale pak se její výraz ve tváři viditelně změnil. Najednou byla spíše naštvaná. Čekala jsem co z ní vyleze.
„Ten parchant, ten bude pikat. Ať už ji zastřelil kdokoli, postarám se, aby za to zaplatil tím nejhorším trestem. A to ti slibuju Rosie."
Věděla jsem, že by tohle Rosie nechtěla, ale co jiného jsme měli dělat. Nemůžeme ho jen tak nechat, aby si hleděl svého. Prahla jsem po pomstě. A nebyla jsem sama. Paní Greyová taky.

A jsme zase u konce další kapitoly a myslím, že to začíná být mírně napínavé, tak čtěte dál a určitě najdete odpověď na všechny otázky. ;)
Samozdřejmě nezapomeňte zanechat like či komentář, velmi mě to potěší a podpoří. :* :D
Jako vždy - pardon za chyby :D