Jeden Moment

8. - pro maminku

Alice Guirová,
tady je tvoje dcera Sam Guirová. Je mi sedmnáct, ale už jen měsíc. Dlouho jsem tě neviděla, a proto ti píši. Chtěla bych, abychom byli v kontaktu. Moc nám chybíš. Už je to tak dávno, co jsem tě viděla naposledy. Bylo to ten den, kdy ses rozhodla, že od nás utečeš. Potom jsem tvou tvář vídala jen na fotkách a starých videích. Už je to osm let. Chci abys věděla, že ze mě pomalu roste zdravá dospělá žena.

Píšu ti, ale hlavně kvůli jedné věci.

Moje ruka přestala psát. Oči se mi zase topily v moři slz, ale já to musím dopsat!

Víš, když jsem byla malá, pamatuješ si na mou kamarádku ROSIE? Je to k nevíře, ale BYLY jsme kamarádky doteď.

Pokud máš mozek ještě v pořádku, ptáš se asi - proč byly? Ne, nepohádali jsem se nebo ták, ale ..

Nemůžu přestat plakat. Třesu se jako osika. Ruka se mi třepe tak, že ani nedokážu psát.

Ona zemřela, mami. Vím, že Rosie tě vůbec nezajímá, anebo vůbec nejsi při smyslech a nechápeš to, co právě čteš, anebo to vůbec nečteš, anebo teď nad tím mým škrabopisem pláčeš stejně jako já teď, když tohle píšu a chceš mě vidět stejně jako já tebe.

Je to strašně těžké, nevím co mám dělat. Jsem stejně v koncích, jako jsem byla když si zmizela ty. Ale to bylo něco jiného. Tebe mám alespoň ještě šanci vidět, ale Rosie se mi nikdy nevrátí.

Táta pochyboval o tom, jestli ti tohle mám vůbec psát. Jestli ti mám vůbec něco psát. Ale já musela. Moc, moc, moc se mi stýzká a tátovi taky. Když si vzpomenu na to, co jsme všechno spolu zažili. Jak jsme chodili na pickniky, jak sis se mnou hrála na kavárnu, obchod, či čajový dýchánek. Když si ale tohle vybavím, nemohu uvěřit, že se z tebe stala žena závislá na heroinu!

Ani nevíš jaké to je vyrůstat bez matky. Ještě k tomu v pubertě. Kdyby si viděla co dělal taťka, když jsem mu řekla, že jsem dostala první menstruaci. Okamžitě jel do města koupit vložky, ale místo toho mi přivezl dětské plíny. Potom mi koupil asi deset knih o "dospívání holek", protože to se mnou nechtěl probírat sám.

A teď se tě ptám na strašně důležitou otázku - stýzká se ti taky? Prosím, pokud můžeš, ozvi se nám.
- tvoje Sam

Nejsem si jistá, jestli ji mám ten dopis poslat. Co když se ji to vůbec nedostane do rukou? Někdo si to přečte místo ni a využije to proti mně. Váhám až do té doby, co se rozhodnu, že si ten dopis ještě raději nechám, poradím se s tátou a uvidím.

Zacinkal mi mobil. Přišla mi zpráva a byla od Joshe. Cukla jsem sebou. Když jsem si vzpoměla na jeho chování u našeho posledního setkání, bála jsem se smsku přečíst. Polkla jsem a rozklikla Joshovu zprávu:

"Ahoj, Sam. Potrebuju s tebou mluvit, mohla by ses dneska stavit u me?"

Nevěděla jsem co mu na to mám říct, teda spíše odepsat. Cítila jsem z toho textu jeho emoce. Přišla mi tak chladná, zoufalá. Nemohla jsem odmítnout!

"Radeji bych si sla nekam sednout, ale rada s tebou pujdu. Potrebuju to, Joshi, stejne jako ty."

Táta byl v práci, a žádný oběd jsme doma neměli, a proto chci jít do restaurace. S Joshem. Mám se bát?

"OK, tak v jednu."

Odpověděl mi snad dřív, než do minuty a to mě docela děsilo. Vytočila jsem Johnyho číslo, musela jsem se s tím někomu svěřit.

„Vážně na ně působila ta zpráva divně, jakoby se se mnou chtělbtajně sejít a zavraždit mě."
„Ale prosím tě, to neříkej. Je to přece jen Josh. Nic by ti nikdy neudělal. Jestli se tak moc bojíš, půjdu s tebou."
„Ne to nechci, bylo by to blbé. Je půl jedné a já nevím co dělat."
„Hele klid, chce si s tebou promluvit o Rosie. O nic jiného mu nejde. Určitě."
„Tvé rady mě moc neuklidňují."
„Tak proč mi to vůbec říkáš. Nikdy jsi mi nic takového neříkala."
„Protože teď už nemám nikoho jiného komu bych to řekla."

Z telefonu se nic neozívalo. Pochopil, že se jedná o Rose a nevěděl co na to říct. Začala jsem potichu vzlykat, ale on to slyšel.

„Neplakej. Omlouvám se, že jsem to řekl. Připadám si teď jako idiot."
„To je dobrý. Tak .. já s tím Joshem půjdu. Jdu se nachystat, tak pá Johny."
„Ahoj."

Při oblékání jsem nepřestávala myslet na ten telefonát. Vždy, když jsem měla podobný problém, volala jsem Rosie. Pokaždé jsem ji měla na blízku a její rada byla vždy ta správná. No a když se něco pokazilo, stačilo mi její kouzelné objetí a bylo všechno růžovější.

Zavazovala jsem si tkaničky na teniskámch připravená vyrazit. Vzala jsem si to tašky klíč a šla směrem k restauraci.

Už dlouho jsem nebyla venku. Celé mé tělo se zde uvolnilo. Dýchala jsem čerství jarní vzduch a nechala se hýčkat teplým vánkem. Všechno bylo tak příjemné, až do té doby, co jsem přiška do centra města.

Všichni co mě znali, spolužáci, vzdálení příbuzní, se na mě smutně dívali a jen tím zvláštním pohledem mi vyjadřovali upřímnou soustrast. To mě ničilo. Celé okolí se mi v tu dobu barvilo do šeda. Všechno hezké zmizelo. Musela jsem si kolemjdoucích nevšímat.

Došla jsem ke vchodu do restaurace a otřela si slzu z tváře. Zase jsem brečela. U stolu pro dva seděl Josh. Ani se na mě nepodíval. Já si svlékla tenkou bundu a tiše si přisedla k němu.

Konec kapitoly 8. :). Celá měla zpočívat jen v tom dopise, ale nakonec jsem se rozepsala, takže doufám že se vám i tahle kapitolka líbila. A těšte se na Joshe a jeho chování.. ;)