Jeden Moment

29. - kdo by to byl čekal

Dneska u mě Rose přespala. Chtěly jsme se na moje narozky spolu nachystat a naaranžovat oslavu.

Celou noc si moje postel hověla a užívala si volnost, protože na ni nikdo neležel. My dvě jsme totiž přespaly na zemi ve spacáku. Potřebovaly jsme atmosféru pyžamové party, i když jsme tu byly jen dvě.

Rosie už bylo dvanáct! Dokonce už měla i první měsíčky. Už byla skoro dospělá.  Mě to čekalo dnes. Teda jen dvanácté narozeniny, na dospělost si ještě nejspíš počkám.

„Sam, Sam, Sam. Vstávej. Už je to tady. Máš dvanáct!" bylo teprve půl šesté ráno a Rosie skákala na mém málem koberečku ve spacáku. Vypadala jako larva a byla stejně tak otravná.

Sice mě probudila, ale já jsem stále hrála, že spím. Neubránila jsem se smíchu. Konečně jsem měla dvanáct!  Tímto věkem se toho hodně mění. Například to, že už smím sedět v autě na místě spolujezdce. 

Jako poblázněné jsme chystaly oslavu. Nafukovaly jsem balonky a pak je na sebe házely. Stejně tak konfety. Táta nakoupil nějaké jídlo a pití. Pět balíčků chipsů. Milion sladkostí. Na večer jsme měly objednanou pizzu.

Byla to úžasná párty, na kterou budu dlouho vzpomínat.

Měla jsem tehdy pravdu. Dlouho na to budu vzpomínat. Vlastně si ráda vybavuju všechny mé narozeninové oslavy. Zvlášť teď, když se blíží další. Tedy neblíží, ona už je tady. Dneska mám narozeniny. Už je mi osmnáct, teď už jsem vážně dospělá, i když se tak vůbec necítím. Zajímalo by mě, jak se cítila Rosie, když se ráno probudila a najednou byla plnoletá. Na to jsem se ji nestihla zeptat. 

Své osmnáctiny jsem si představovala podobně jako proběhly dvanáctiny a patnáctiny. U obou narozenin se mi otevřely nějaké hranice. Osmnáct let však pro mě znamenalo hodně nového. Ještě před měsícem jsem se na tenhle okamžik strašně těšila a plánovala jak se opiju a užiju si to společně s Johnym a Rosie. Asi ne no. Tohle mi velmi pravděpodobně nevýjde. 

Tátu jsem zase v průběhu dne vůbec neviděla. Bylo od něj milé, že mi alespoň nechal v kuchyni nachystané jídlo na snídani. Na lince byl od něj vzkaz: ve 14:48 se prosím tě dostav do baru. Ptáš se proč tak divný čas? Odpověď je v tvém rodném listu.. Přijď hlavně přesně.. TÁTA. Chtěl si se mnou zajít do baru a zřejmě mé narozeniny oslavit. Možná, že si se mnou bude chtít připít, ale bohužel nyní jsem abstinent. Mám své důvody, to mi vezme každý za pravdu. Vím, co alkohol s lidmi dělá a nechci to zažít na vlastní kůži.

Nepotřebovala jsem rodný list, bylo mi jasné, co tím časem myslí. To jsou přesné hodiny a minuty mého narození. Hezký nápad, mě pozvat takhle přesně. Když už nebyl doma, měl to aspoň hezky naplánované.

Jsem zoufalá, neboť své osmnáctiny slavím jen s otcem. Žádní kamarádi, ani můj přítel. Všichni se na mě vyprdli. Zase to na mě přišlo. Chuť jsem měla jen na vůni polštářů a sílu jen na slzy. Máš narozeniny, ber to pozitivně! 

  •••  

14:30. Měla bych se začít chystat. Na poslední chvíli jako vždy. Jen jsem na sebe načmárala řasenku a oblékla si pastelové šaty. Ty jsme s Rose kupovaly v březnu. Hned jsem věděla, že si je musím vzít na tuhle oslavu. Rosie mi je vychvalovala a záviděla. Chtěla je taky, podle ní jsou velmi krásné. Pokud to tvrdila ona, je to pravda. Do malinké kabelky jsem hodila mobil a peněženku a vypadla z domu. 

Bar není daleko. Je to ten stejný, ve kterém oslavovala Rosie. Oči se mi zaplavily slzami. Už je to tak dávno, co jsem ji naposledy viděla. Celá věčnost. Nemohla jsem však plakat, protože mé řasy byly popatlané řasenkou. Nerada bych si ji rozmazala a poté vypadala jako idiot, který jde do baru zapít rozchod. To bych asi také měla. Johny mi chybí stejně jako Rosie. Jeho jsem taky dlouho neviděla. Chtěla bych to napravit, vyvrátit tu skutečnost, že může být viníkem. Znova se s ním setkat a promluvit si. Jenže on už tady nejspíš není. Neviděla jsem ho ani na ulici. Beztak odjel někam do ciziny pryč ode mě.

Opět přede mnou bylo to osudné místo. Bar, jenž je určen pro párty a diskotéky, ne pro zoufalé truchlící jedince jako jsem já. Chvíli jsem před dveřmi vzpomínala na minulou oslavu na tomto místě. Jak jsme tady všichni společně vcházeli odhodláni se bavit. Tento pocit už asi dlouho neucítím. Zkontrolovala jsem čas. 14:48, jsem tu přesně, tak šup šup dovnitř.

Pomalu a s pochybami jsem zatáhla za kliku a otevřela dveře. Ani nevím proč, ale zavřela jsem přitom oči, jako bych od toho něco čekala. Víčka jsem po bouchnutí dveřmi pozvedla. Oči jsem nesmírně vykulila a mé zorničky se rozšířily. Dlaněmi jsem zakryla svá překvapená, unešená, dokořán otevřená ústa. Tentokrát jsem slzy v sobě neudržela. Úplně jsem zapomněla na nějakou řasenku, bylo mi to jedno. Z davu se ozvalo "všechno nejlepší Sam."

Po celé místnosti byli rozvěšeny bývalé věci Rose. Oblečení, různé kosmetické věci, hračky. Všechno co mi ji připomínalo. Nemohla jsem se na tu krásu vynadívat. U jednoho ze stolů stál táta a usmíval se. Po dlouhé době se doopravdy usmál. Rozhlížela jsem se pořád dokola. Sledovala jsem nadšené tváře všech přítomných. Rodiče Rosie, Josh, Katie, Nagel a několik dalších. Můj pohled se zastavil u rozesmátého Johnyho. V rukou držel velký karton s číslem 18. Rozběhla jsem se k němu abych ho objala. Hned jsem se dostala k jeho rtům. Líbala jsem ho jakoby to mělo být naposledy v životě nebo taky poprvé v životě.

"Tohle mi ale jako musíš vysvětlit, lásko." smála jsem se na Johnyho. "Ano, jistě. Celou tu dobu jsme pro tebe tu oslavu chystali. To s těma klukama, jak si nás načapala, zrovna jsme plánovali. Tvůj táta měl dovolenou také jen kvůli této události. Paní Greyová nám pomohla se všema těma věcma od Rose. Katie měla na práci tě zabavit. Mo se ti za všechno omlouváme, taky jsme to museli vydržet. Měl jsem často sto chutí za tebou jít a všechno ti říct, protože jsi mě proklínala za něco, co jsem ani neudělal. Cítil jsem se fakt hrozně, snad jsem ti to nyní vynahradil. Vlastně my všichni." takovéhle podrobné vysvětlení jsem nepotřebovala. Bylo mi to všechno jasné. To, co udělala tetička s pokojem Rose, bylo také kvůli tohohle. Strašně moc si toho vážím.

Všem jsem se omluvila zvlášť. Nagelovi, tetičce a Joshovi. V podstatě i tátovi,tomu také patřilo obrovské díky.

 Plakala jsem radostí a štěstím. Přišli i lidi ze třídy, s kterými jsem se moc nebavila. Strašně mě to potěšilo. Jak jinak to všem vyjádřit než slovy. Postavila jsem se na vysokou barovou židli, málem jsem upadla, a pronesla: "prosím všechny o krátkou pozornost... Ehm" trošku jsem z nervózněla, když se na mě všichni podívali. Vydechla jsem a usmála se. "všem bych vám chtěla nesmírně moc poděkovat. Myslela jsem, že pokud na mé osmnácté oslavě nebude Rosie, bude to na nic. Mýlila jsem se. Tohle je ta nejlepší oslava, kterou jsem kdy měla a díky vám tu vlastně kousek Rosie je. Ještě jednou.. děkuju." Johny mi pomohl dolů. Zase mi tekly slzy, ale tentokrát jsem se za ně nestyděla, naopak byla jsem hrdá.

"Není čas na dárky?" zvolal táta na všechny. Hosté zazářili, popadli své dárky a cpali se ke mně. "Dárky? To není třeba. Tohle je ten nejlepší dárek.." všichni mě ignorovali a snažili se mi popřát a předat dar. Jako první se ke mně dostavil táta. V ruce držel obálku. "To je od mámy." Celá jsem zajiskřila a pustila se do trhání obálky.

POKRAČOVÁNÍ V DALŠÍ A TAKY POSLEDNÍ KAPITOLE.. OMLOUVÁM SE ZA CHYBY :)