Jeden Moment

2. - méďa

Šla jsem se kouknout, na notebook. Neměla jsem co dělat. V tomhle ohledu nesnáším víkend. Pořád se nudím a nevím čím se zabavit.

V tu chvíli jsem si vzpoměla, že má Rosie narozeniny. Už je dospělá. Dnes slaví osmnáctiny a já málem zapoměla. Málem jsem zapoměla na toho nejlepšího člověka v mém životě.

Popadla jsem mobil a chtěla jí napsat nějakou vtipnou zprávu a přání. Mé oči zaregistrovaly nepřečtenou zprávu, která mi přišla dneska ráno a já ji ještě nerozklikla. Byla od Rosie: čauky zlatíčko, doufám, že přijdeš dneska na mou párty. Mocinky se těším a očekávám nějaký hezký dárek :D. Dej vědět. Tvoje Rosie.

Jasně že přijdu, tohle si přece nemůžu nechat ujít. Strašně se těším, bude to super. Musíme to oslavit jako nikdy.

Na nic jsem nečekala a jela koupit dárek. Nevěděla jsem co koupit ku příležitosti osmnáctých narozenin a ještě k tomu nejlepší kamarádce. Věděla jsem co má ráda - tanec, ale co bych ji k tomu měla koupit?

Je zajímavé, jak lidi říkají, že toho druhého milují a znají ho jako své vlastní boty. Nakonec však zjistí, že ani neví co jim koupit. Mám Rose ráda, ale neznám ji natolik, abych věděla co ji potěší. Asi to zní zvláštně a pro někoho zbytečné se tím zabývat. Ale každý když se pořádně zamyslí, určitě zjistí, že byl v podobné situaci jako já nyní. Je mi blbé se ji zeptat, co by chtěla. Co by si o mně pomyslela?

Svět je plný takovýchle situací, otázek a zbytečností. Ale já se nad tím jako hlupák pozastavuju a řeším to jako vědci konec světa.

Šla jsem do obchodního centra s myšlenkou, že mě napadne, co ji koupím. Prošla jsem snad všechny obchody a jediné co jsem zjistila bylo to, že jsem byla strašný optimista, když jsem si myslela, že něco objevím.

Najednou mi ztuhly nohy. Objevila jsem se před hračkářstvím. V mém mozku se rodilo to, že bych tam asi neměla chodit, že je to jen ztracený čas. Ale na druhou stranu jsem už tak dlouho v městě, tak proč se tam neskočit kouknout? Mé podrážky se téhle podlahy nedotkly už pěkně dlouho. Moc jsem o tom už neuvažovala a šla dovnitř.

Bylo to tam barevné. Plno panenek, autíček, lego, pistole, různé hry. Zkrátka to, co jsem tu vídala, když jsem byla malá. Ach mé dětství. Docela mi to chybí. Nemusela jsem nic dělat, neměla jsem žádné problémy (s vybíráním dárku). Rozhodě to stálo zato být dítětem.

Procházím si tak uličky a najednou narazím na můj dětský sen. Tohle mi vždycky Rose říkala, že by to chtěla. Přede mnou stál asi metr a něco vysoký plyšový méďa. Měl v očku takovou jiskru, že ho ani nešlo nekoupit. Bez přemýšlení jsem ho popadla a šla s ním k pokladně.

K tomu jí dám ještě nějakou flašku, když má těch osmnáct, přání a triko, které má nápis přesně vystihující Rosie.

Myslím, že to stačí. Utratila jsem toho sice moc, ale bylo to pro Rose. To prostě stálo zato.

Když jsem tahala medvěda a tašku s dárkem domů, všichni kolemjdoucí se na mě dívali jak na blbce, někteří se i smáli. Potom jsem potkala člověka, který se objeví vždy, když něco po něm potřebuju.

„Ahoj lásko, kam to taháš. To máš pro Rosie?" Zeptal se mě Johny a s úsměvem mě pozoroval. Cítila jsem, že mi chce věnovat polibek, ale přes medvěda se k mým rtům nedostal.

„Jo, mám to pro Rose. Mohl bys mi pomoct, prosím?" Podívala jsem se na něj s prosbou v očích. Bez čekání přikývl a vzal mi medvěda. Udělal by to i kdybych mu to neřekla, ale já jsem chtěla mít jistotu.

Méďu odložil a letmo mě políbil. Jen tak na přivítání. To mi okamžitě zlepšilo náladu. Šlo vidět, že jsme to oba bez doteku našich rtů nevydrželi. Potom jsme už spolu šli ke mně domů.

Jít po ulici s tím obrovským medvědem, bylo těžké pro nás oba. Hodně jsme se střídali. To se nezdá, ale nést ho a zároveň hlídat, až jej nikdo neukradne, bylo opravdu náročné. Kdyby kdokoli chtěl, jednoduše nám ho vezme z ruky a máme po medvědovi. Taky jsme museli dávat pozor, aby jej náhodou nezahlédla Rose. Sice jsme nešli v blízkosti jejího domu a baru, kde zdřejmě chystá oslavu, ale i tak jsem se bála, že ho uvidí.

Jakmile jsme došli ke mně, chvíli se na mě Johny díval, jakoby přesně nevěděl co bude dál. Pohled jsem mu oplatila a on se usmál, a políbil mě. Potom se polibek prohloubil a začali mě líbat. Já mu to s jemným úsměvem oplácela. Bylo to kouzelné, jako vždycky. Rozloučili jsme se a šli svou cestou.

Doma nikdo nebyl. Jen já. Táta už musel jít operovat. Udělala jsem si oběd, ve stylu rohlíku se zeleninou. Nechtěla jsem se přecpávat moc, když vím, že je dnes odpoledne ta oslava. Máma to dělávala stejně.

V tom mi to teprve došlo. Nemůžu stihnout dvě akce za jeden den. Táta má konečně po dlouhé době volno a já musím na oslavu. To mu přece nemůžu udělat. Ale osmnáct ti je jen jednou a navíc je to má nejlepší kamarádka. Ale tamto je můj vlastní otec. Ranilo by ho to. A moc. Co si počít? Do očí mu to ale říct nemůžu. To bych nedokázala.

Napsala jsem mu lísteček, který jsem položila na konferenční stůl u pohovky. Říkal, že přijde až v pět a já odcházím ve čtyři, takže se neuvidíme. To je vlastně dobře. Kdybych mu to měla vysvětlovat do očí ztuhla bych a rozplakala se. Prostě jsem na to neměla dost odvahy.

Uklidila jsem si talířek a ještě jsem si trochu pouklízela pokoj. Potom jsem na sebe hodila nějaké šaty. Moc jsem to neřešila. Nepatřím mezi ty holky o pane bože, co si vemu na sebe a o pane bože, jak se namaluju a o pane bože co s vlasy? Oči jsem jen zvýraznila řasenkou a rty hydratovala balzámem. Vlasy jsem si rozpustila a mírně vyžehlila.

Chvíli jsem se ještě zamyslela nad otcem. Nebude zklamaný? Ale ne, můj táta má Rose rád a určitě to pochopí.

Tohle je teda konec 2. kapitoly :). Snad se vám budou líbit další. Zatím to možná vypadá jako obyčejný příběh obyčejné holky, ale už ve 3. kapitole (doufám) se stane TO co jsem popisovala v 0. Takže se máte na co těšit (ale Sam moc ne). Opět se omlouvám za pravopisné chyby :D. Samozdřejmě mě potěší a podpoří každý like, komentář a sdílení...