Jeden Moment

26. - puzzle začínají zapadat

Nic zvláštního se za posledních několik týdnů nestalo. Někteří méně vnímavý studenti mě ještě utěšovali, ale mně už to bylo jedno. Rosie mi nevrátí, tečka. Žádná lítost, to mě jen oslabuje.

Věčně jsem večer mlčky ležela v posteli, někdy s Johnym. Mezi námi je to stále stejné. Žádné drama, prostě si žijeme dál úplně normálně.

Ovladačem prohledávání kanálu v televizi, jestli nehraje něco zajímavého. Je to marné. Buď se budu koukat na program o vaření, i když vařit neumím, nebo věštkyně. Jedno lepší než druhé, řekla bych. Vlastně si nakonec vystavím bez rámusu televize.

Celý den mě dneska bolelo v krku. Nevím proč, nejsem nachlazená, venku je stále teplo, takže k tomu nemám ani důvod. Potřebuju heřmánkový čaj.

Při zapínání varné konvice jsem se třásla zimou jako ratlík. Krčila jsem prsty u nohou a snažila je zahřát. Hrubé vlněné ponožky nepomáhaly. Divný toť dneska den.

„Co si přeješ na narozeniny?" táta seděl na gauči a pracoval na notebooku. Ano, za týden mám narozeniny já. Měli jsme to od sebe s Rose kousek. Jednou jsme taky udělaly společnou oslavu. Pozvaly jsme úplně všechny že třídy plus nějaké známé a natáčeli film. Byla to desátá oslava narozenin. Nyní je to osm let, tak strašně dlouho.

Obsah konvice jsem přelila do hrnku. „To co si přejí mi nikdo nemůže dát.." zachovala jsem chladnou hlavu a osladila čaj.

„Sam.."
„Ne ne to je v pohodě.. Co si přeju? Hmm, sama nevím. Nic moc toho k životu nepotřebuju, víš. Něco vymysli, mi udělá radost všechno." otočila jsem se na něj a upřímně se usmála. Odpochodovala jsem s čajem v ruce zpátky do pokoje.

Štve mě nás vztah. Teď myslím ten s tátou. Od smrti Rose jsme úplně každý v jiném světě. On se, příjde mi, věnuje víc a víc práci a já jsem strašně uzavřena a nekomunikuju vůbec s nikým.

Pravdou je, že tenhle 'vztah' máme už dlouho. Přesněji od matčina odchodu. Pamatuji si jakoby to bylo včera, kdy jsme spolu všichni tři leželi pod velkým starým dubem na dece a vyprávěli si vtipné historky.

Jakoby to bylo včera, kdy se naposledy políbili.

Jakoby to bylo včera, kdy jsme se všichni smáli společně.

Jakoby to bylo včera, kdy ho milovala.

Myslím, že mé introvertní chování mám po obou z mých rodičů. Táta stále jen pracuje, nechodí na žádné večírky, ani na ty pracovní. Stále se věnuje papírům, operacím nebo počítači.

Matka nebyla o moc lepší. To je asi taky příčina, proč jsme u ní drogy nepoznali dřív. Nebo spíš táta, já tomu tehdy ještě moc nerozuměla.

Když už se schylovalo k jejímu 'konci', chodila věčně domů pozdě večer, celá bledá, tichá, že skoro nepozdravila. Nakonec dopadla jako mrtvola. A možná, že tento stav je ještě horší než smrt. Stále cítí bolest, má absťáky.. Třeba taky proklíná sama sebe a to je jedna z nejhorších vlastností.

Dopila jsem šálek. Ted bych nad sebou potřebovala hvězdy místo toho bílého stropu. Černou oblohu plnou stříbrných teček. Asi si to nechám udělat na narozeniny. Nejspíš bude potom můj pokoj vypadat pesimisticky, ale to je právě ono. Žádný optimismus zde u mě nepřebývá. Takže pryč radosti, jdi do háje smíchu.

„Co bys rekla na jarni prochazku po vesnici. Jen ty a ja. Vis co, snazim se byt romanticky. " napsal mi Johny. Fajn, všechen smích z téhle místnosti vyhnat nepůjde, protože právě jsem zákaz radosti porušila.

Všechna bolest a zima se z mého těla vytratila a já byla připravena k odchodu z domu. Obula jsem si air max Nike boty, sportovní mikiny a šla.

Setkali jsme se u lavičky, jako vždycky. Zkrátka představte si opuštěné místo plné stromů a vůně jarní trávy. Uprostřed toho všeho je lavička. Naše místečko.

„Nečekal jsem tě tak rychle."
„Na tebe se nikdy neumím dočkat." koukla jsem na něm a s úsměvem cukla obočím.

Celá jsem se rozšťastnila. Bylo mi mnohem líp v Johnyho společnosti než sama zachumlaná v peřině.

„Tak co ve škole?.. Teď si připadám jako tvůj otec, který chce s tebou nějak začít konverzaci a neví jak." zasmáli jsme se. „Nic zvláštního. Pár lidí má stále potřebu řešit Rosie, ale mě už to nebere. Někdy mi to přijde trochu trapné od těch lidí, že se stále ptají. Taky asi nemají nic lepšího na práci." Zavrtěla jsem hlavou.

„Je tu ale jedna událost, co stojí za zmínění. Nagel. Asi před dvěma týdnama jsem se s ním bavila. Samozřejmě o Rosie. Tvrdil jak mu to je líto a takovéhle hovadiny. Moc mu to nevěřím. Zjistila jsem, že je hrozný lhář. Šlo to na něm poznat, že to není moc upřímné.. Něco přede mnou tajil. Byl tak podezřelý.. Mám velmi špatně mínění o tom, že by mohl být vrah on... Nevím, prostě to tak sedí."

„Myslíš, že by mohl být vrah?" nevěřícně zopakoval po mně. „Nechce se mi tomu věřit ani trochu, ale každopádně jej připisuju do seznamu podezřelých."

Uslyšela jsem z ničeho nic hvízdání. Kdosi šel kolem nás. Ta vysoká postava, ty blond vlasy. Poznala bych ho snad všude. Nagel. Něco nesl v rukou. Velkou tašku, kterou sotva unesl.

„Dívej. To je Nagel." pošeptala jsem. „Hajzl." vyjelo ze mě. Johny se na něj podíval, rychle přešel pohledem na mě, vzal Nou tvar do dlaní a začal mě z ničeho nic líbat.

Nechápala jsem o co jde, ale nechtěla jsem přestat. Nechtěla jsem se odtrhnout. Nenechám si debilním Nagelem zkazit i tuhle lásku, pokud to tedy opravdu byl on.

Vůbec si nás nevšímal. Jen kolem nás rychle proběhl, ani nepozdravil.

Johny se pomalu odtáhl a usmál se. Potěšení jsem mu oplatila a propletla si s ním prsty. Zvedly jsme se z lavičky a šli se někam projít.

Přemýšlela jsem však stále o Nagelovi. Taky o ostatních podezřelých. Tetička Greyová a její pracovna mi taky nelezla do hlavy. Stejně jako Joshovo chování v restauraci a následně jeho omluva. Nebo Katieina nehoda. Tátova 'nepřítomnost'. Zkrat u Johnyho. Možná, že opravdu jeden z jmenovaných lidí to udělal. A až se dozvím pravdu, pokud teda někdy vůbec, a bude to jeden z nich, stejně si to sama sobě nepřiznám. Nebudu věřit vlastním uším a očím. Nakonec se zblázním a spáchám sebevraždu. Jak prosté.

STRAŠNĚ MOC MOC MOC SE OMLOUVÁM ZA CHYBY.. CHTĚLA JSEM VÁM ŘÍCT, ŽE SE POMALU BLÍŽÍ KONEC PŘÍBĚHU. BUDU SE SNAŽIT VÁS. O NEJVÍCE NAPÍNAT, AŽ Z TOHO NĚCO MÁTE :D .. KONEČNĚ SE DOSTÁVÁME K HLAVNÍ ZÁPLETCE, JEEEJ :D..