Duše nadpřirozených

Co jsem zač?

Ach,ta angličtina... Většina třídy usíná už jen z představy nudného výkladu naší angličtinářky,která navíc neumí ani pořádně číst, psát a mluvit.Angličtinářka, chápete? Člověk, kterej nás má učit náš mateřskej jazyk.... Najde se sice možná pár jedinců, které to baví a kteří jsou, konkrétně z literatury, naprosto hotoví. Já mezi ně teda určitě nepatřím. Sedím si jen tak v lavici, koukám před sebe na černou tabuli a moje myšlenky se upínají bůh ví kam do neznáma. Už aby byl konec vyučování. Nebo ještě líp –aby už byl pátek a já mohla frčet z tohohle města zpátky domů ke svým kamarádům a k rodině. Ne, že bych tady kamarády neměla,ale když někoho znáte od plín, jen tak jednoduše ho nevyměníte.Jenže je pondělí a teprv začíná třetí hodina. ÁÁÁÁ!Prásknu hlavou o stůl a čekám na reakci ostatních.
„Je ti dobře?" ozve se vedle mě Jane.
„Ne, spím!"
„Tak se koukej hodně rychle probudit, protože za chvíli je tady učitelka i s tím páterem, nebo co to je..." Co? Jakým páterem? Jo, ten kněz, co nám ho minulej tejden slibovala.
‚Učíme se o Bibli, tak nám sem pozvu jednoho milého kněze. Je to normální chlap, který nebyl vždycky knězem'
To mě asi tak zajímá. Je to normální a milý chlap... Bůhví, co sním ta ježibaba má. Myslím, že jí je celkem jedno, že on musí dodržovat celibát. Vsadila bych se, že to bude nějakej plesnivej dědula s plnovousem chodící o francouzskej holi. Pousměju se nad tou představou. Tak jo... přiznávám, že jsem celkem zvědavá, jak bude ten páprda vypadat.
„Medvěd probuzen, oběť nesežrána. Level up!" Prohlásím ironicky, zvednu hlavu z lavice a opírám se o opěrátko židle. Najednou se otevřou dveře a v nich se zjevuje naše angličtinářka a po boku jí stojí... No to snad ne!
„Dobrý den, tak tohle je otec K." spustí učitelka.Jo, otec Kieran. Asi tak 180cm vysokej, hnědý vlasy, strniště a bradě a tvářích a hnědý oči. V životě jsem ho sice v reálu neviděla, ale znám ho z televize a z New Orleanských klepů. Však to znáte... pověrčivý babči vykládají o čarodějkách,upírech, vlkodlacích a jakýchsi hybridech nebo co... Ti jsou prej nejhorší. A tady ten pán se měl prý domlouvat za zády ostatních s tím nejnebezpečnějším. To stvoření se údajně jmenuje Nicklaus Mikaelson, jinak taky Nick nebo jenom Klaus. Ale věřili byste tomu, bejt na mým místě? Že jo? No tak to jste asi trochu paranoidní. Já tomu totiž vážně nevěřím. Upíři? Vlkodlaci? Čarodějky? V dnešní době? Myslím, že při pitomosti dnešních lidí by nebylo zrovna těžké někoho ovládnout a vysát mu krev z žil, ale do doby plné moderních technologií se mi prostě tyhle staromódní bytosti nehodí... Zrovna na otce K. padla otázka ovšech těch divných lidech.
„Myslím si, že tyhle udání jsou naprosto nesmyslné. Je to drb nějakého novináře s vynikající fantazií..."
„To asi sotva. Každý člověk s úctyhodným věkem věkem vám řekne, že mu tohle vyprávěl už jeho praděda... to asi nebude je tak nějakej výmysl, ne?"ohradím se proti tomu. Vím, že jsem tvrdila, že tomu nevěřím,ale prostě mě baví diskutovat.
„Víte, slečno, kdybyste teď řekla nějaké svojí spolužačce, že jste těhotná, zítra tomu věří celá škola."
„Ale to přeci není to samé. Myslím,že kdybych jí řekla, že jsem upír nebo vlkodlak, zítra se mi,naopak, celá škola vysměje."
„Tak teď přesně nevím, o co vám v téhle diskuzi jde?"
„Nic složitýho... Jednoduše chci jenom vědět, proč vznikly klepy o tom, že tato stvoření existují a také o tom, že se s nimi stýkáte a za zády ostatních domlouváte zrovna vy..."
„Jak už jsem tu jednou naznačil,drby se šíří rychle a když je víra, může se stát cokoli.Sice to pořád není reálné, ale děje se to uvnitř hlavy a pro tu danou osobu to reálné je. Každopádně jak už jsem řekl, bát se..."
„Bát se? Kolík v ruce přece všechno vyřeší, ne?"ujala se slova Jane. Ona je přesvědčená, že tyhle ‚divnolidi' existujou.
„Kolík v ruce by vám pomohl leda tak na upíra. Na vlkodlaka byste potřebovala vlčí mor. To čarodějky jsou těžší úroveň. Když cítí nebezpečí, čarujou a pak se k nim dostane už málokdo. Ovšem nejhorší je, když potkáte Původního upíra,popřípadě hybrida."
„No né... já myslela, že je to blbost. A vy si to tu zatím vyprávíte, jak kdyby tu za chvíli na dveře zaklepal hybrid a my měli bejt připravení na útěk, kterej by nám pravděpodobně stejně nepomohl." Kieran se zarazil a vypadá to, že Jane je spokojená, že ten spor vyhrála. Najednou někdo klepe na dveře.
„Á... pozor. Hybridi útočí!"Neodpustím si ironickou poznámku, třída propukne v smích a otevřou se dveře. V nich stojí muž s hnědýma vlasama, strništěm na tvářích a bradě a s celkem průměrnou výškou. Podívá sena mě. Tak moment. Toho chlápka odněkud znám. Mysli, mysli! Musím donutit svůj mozek alespoň na chvíli přestat stávkovat. NOTAK!Myslím, že jsem ho viděla na nějaké fotce. Ale které? Už vím. Babča mi jí ukazovala... Ale to bude asi jenom shoda náhod,protože tenhle chlap by totiž jinak byl Nicklaus Mikaelson. Původní a ještě k tomu hybrid. Ha, tak to asi sotva. Ale pěknej je, to bez debat! A usmál se na mě. Bomba! Má pěknej úsměv, ale je vidět,že asi nechystá zrovna něco extra pěknýho. Bude to asi pěknej průserář. Leskne se mu to v očích. Odpoutá ode mě pohled a podívá se na Kierana a pak na učitelku.
„Omlouvám se, že ruším vaší hodinu, ale potřebuju mluvit s otcem Kieranem. Mohla byste nás na moment omluvit? Bude to opravdu jen chvilka."Učitelka vypadá celkem vykolejeně, ale nakonec kýve na souhlas. V tu chvíli oba zmizí ven na chodbu.
„Víš, kdo to byl, viď?"uchechtne se vedle mě Jane.
„Jak bych mohla? Nejsem vědma ani čarodějka. Nebo snad jo? No, pověz ty odborníku." Usměju se na ní se sarkasmem.
„Možná, že jo." Odsekne mi. To jako fakt?Ta holka je asi fakt trošku narušená. „Možná si to jenom nechceš připustit... Ale víš kdo to je a to mi nevymluvíš."No, je fakt, že je to dost pravděpodobný, ale nemůžu tomu přece věřit bez nějakých důkazů. Ne, že by žádný nebyly, ale jsou celkem postavený na hlavu. Já potřebuju pořádnej důkaz. Ne to,že si sem do třídy nakluše kněz, kterej je zapletenej s hybridem a deset minut na to do třídy vstoupí člověk, kterej je shodou okolností jednomu hybridovi strašně podobnej. Vlastně... jak nad tím teď přemýšlím, je to celkem logický. Ale stejně... Musela bych to vidět. Přímo někoho, kdo někomu pije krev nebo tak...ale už teď je to celkem absurdní a to nad tím jenom přemýšlím. Ale zase ... proč by mi to Jane říkala? Možná, že je to on. Co když přece jenom... A dost! Dýchám trochu zrychleně a nemůžu popadnout dech.
„Paní učitelko, já si odskočím, je mi nějak divně..."
„Jen běž..." Zvedám se ze židle a jdu ke dveřím. Když se ohlídnu zpět, vidím Jane, jak sedí na židli opřená o opěrátko, ruce zkřížený na prsou a v obličeji vítěznej výraz. Bože, jak já tu holku nemám ráda. Mimochodem,znáte ten pocit, když chcete otevřít dveře a člověk, co za nimi stojí na druhej straně má zrovna stejný nápad? Taky ho nesnáším... Otevřu dveře a skoro napálím do otce Kierana. Teď už nedýchám vůbec.
„Am... omlouvám se... Jen si musím na chvíli odskočit."
„Dobrá, v tom vám nebráním. Každý má své potřeby. Jen si dávejte pozor na..." Na co sakra?Mimochodem... kde je ten chlap? Tak rychle přece zmizet nemohl! „nato, abyste se brzo vrátila. Debatovat s vámi je celkem zábavné."Trošku si oddechnu. Přece jenom, čekala jsem něco horšího.
„Nechám si to projít hlavou a pak uvidím."Odseknu mu s mírně nahraným úsměvem a pouštím ho do dveří.Pak za ním zavřu, otočím se a pomalu odcházím směr záchod.Jdu opatrně. Ten chlap tu někde musí být. Neměl tolik času nato, aby zmizel. Trochu přidávám do kroku s tím, že mojí záchranou jsou dámské záchody. To je totiž místo u kterýho jsem si stoprocentně jistá, že tam žádnej chlap nepřijde. Konečně jsem tu. Opírám se o zeď a sesouvám se k zemi do sedu. Ruce pokládám na kolena, zavírám oči a snažím se vydýchat.Trošku se už uklidňuju. Však je to totální blbost. Nechápu,jak mě ta holka dokáže rozhodit takovouhle ptákovinou. Jo, jsem vklidu. Otevřu oči. Panebože! Kurva! Do prdele! Tohle se fakt nedělá! Za prvý... je na dámským záchodě a za druhý... Jentak se objevil a prostě počkal, až otevřu oči a leknu se ho...Až jsem se z toho praštila hlavou o zeď. Tak a je to tady. Minuta pravdy... Budu se ptát.
„Kdo jste? A, co tu děláte?"
„Původně jsem přišel za otcem Kieranem, ale ty jsi mě trošku zaujala."
„Tak to je fakt super, ale já vás neznám a TADY navíc nemáte co dělat. Jsou to dámské záchody. Páni jsou na druhé straně. A teď mě omluvte, musím si odskočit." Zvednu se ze země, obejdu ho a zalezu si do kabinky. Hah, jasně. Hybrid lačnící po krvi... Tak proč ještě pořád žiju? Bože, jsem naivní kráva. Vylezu z kabinky. Arg... On tam pořád stojí. Co po mě sakra chce. Ignoruju ho a jdu směrem k umyvadlu.
„Vím, že víš, kdo jsem." To ne... Tohle už mě nebaví.
„Tak dost.Už mám po krk toho, jak mě každej druhej obviňuje z toho, že vás znám. Ale i kdyby jo, jste mi ukradenej..." Už toho mám vážně dost. Kouká na mě nejdřív chvíli naštvaně, ale pak se začne smát.
„Hraješ si na drsňáka, co?"
„Nemusím si na nic..."
„Ale no tak..." opět kamenej výraz. Znervózňuje mě to a zrychleně dýchám. „Slyším to. Slyším, jak tvoje srdce tepe jako o závod a jak ti v žilách proudí krev. Bojíš se..." Tohle byl vskutku impozantní pokus, jak mě zastrašit, ale to mi pořád nedává důvod se ho bát. Bojím se? Popojdu k němu blíž a nakloním k němu hlavu.
„Já se tě nebojím." Vyslovuju zřetelně a jasně. Zase ten pohled. Najednou cítím, jak mě chytá za triko na hrudníku, při čemž si pořád udržuje oční kontakt. Ve vteřině jsem ve vzduchu a přilepená zádama na zdi úplně na druhé straně místnosti než jsme teď stáli.Trochu jsem se bouchla do hlavy, ale proti nárazu do mých zad to nic nebylo. Stejně mu pořád nevěřím, že je to, co je...
„Pořád mi chceš tvrdit, že se mě nebojíš?"
„Myslíš si, že setě začnu bát jen proto, že si mě za tričko vyzvedl do vzduchu a namáčkl mě na stěnu? To je celkem ubohý. Ty jsi ubohej!" Jo,vytáčky mi jdou. Pořád mu koukám do očí, ale ... mění se. Už nejsou zeleno hnědé, ale červeno oranžové. Pod jeho očima mu vystoupaly všechny žíly a ... jeho zuby zešpičatěly. Takže jeto pravda. A já si to uvědomím, až když to vypadá, že jsem do vteřiny mrtvá. Divné je jedno... Pořád se nebojím. Koukám mu do těch ohnivých očí a s naprostým klidem čekám, co se bude dít dál. Než se stihnu vzpamatovat, letím na protější stěnu a pak se válím na zemi. Asi mám naražený žebra. Zlomený to nebude. Ležím na boku, snažím se popadnout dech a motá se mi celý svět. Slyším jeho kroky. Pomalu se ke mně vrací. Krok,krok, krok...
„Víš, lásko, možná si teď říkáš, že musím být strašná stvůra, když házím s nevinnýma lidma protizdi... Ale musíš si uvědomit, že ty nejsi obyčejnej člověk stejně tak jako tvoje kamarádka Jane." Ó super. Nejsem člověk.Další pozitivní věc dnešního dne!
„O čem to sakra mluvíš?" Sedne si na bobek vedle mě, popadne mě za ramena a pomůže mi se posadit. Hotovej gentleman! Vezme do rukou mojí hlavu a tím si vyslouží další oční kontakt.
„Nechtěl jsem ti ublížit..." řekne ještě potichu se svým obličejem neskutečně blízko mému a je pryč.
„Kéž bych ti to mohla věřit..."zašeptám a trošku se pousměju. Pak se snažím sesbírat se ze země, oprášit ze sebe omítku a pomalým nemotorným pohybem svých pochroumaných nohou se došourat zpátky do třídy. Otevírám dveře a Kieran na mě zděšeně vytřeští oči. Hned se to ale snaží zamaskovat tím, že se usměje.
„Á...slečna se nám vrátila... Zrovna probíráme hybridy. Co si o tom myslíte vy?"No, myslím, že zrovna v tomhle mám momentálně jasno.
„Že jestli existují, jsou to strašní kokoti!" Tak teď bych si nejradši nafackovala za to, že nejdřív jednám a až potom přemýšlím. Říct zrovna tohle slovo před knězem, je už celkem přes čáru. Foxová (učitelka) se chystá spustit na mě jeden ze svých slavných projevů. Takový to promlouvání do duše, znáte to, ne? Kieran ji ale předběhne...
„Co vás dovedlo k tomuhle názoru?" Tak a teď se snaž, můj slepičí mozečku. Tohle bude chtít hodně dobrou výmluvu.
„Am... dalo by se říct, že moje babča. Pořád do mě hučí nějaký ty kecy o tomhle blázinci a stejně jako vy, i ona říká, že hybridi jsou nejhorší z těch všech bytostí. Jsou to bestie, který nadělají spíš škodu než užitek a při tom všem se ještě takřka nedají zabít. Prostějsou to parchanti. Pokud teda vůbec existujou."
„Ale oni existujou..." ozve se vedle mě Jane. „A ty bys nám mola vyprávět, co si dělala, než si se vrátila zpátky do třídy."
„Co bych tak asi mohla dělat na záchodě? Počkej moment... už vím!Kromě toho, že jsem se byla vyčůrat, jsem na chodbě potkala čarodějnici, mezi dveřma jsem napálila do vlkodlaka a poprala ses upírem. Prosím tě, prober se už!"
„Děvčata, děvčata,uklidněte se prosím. Neříkám, že by se mi nelíbily nějaké dívčí zápasy zrovna mezi váma dvěma, ale nechcete si to nechat až ven? Dneska zrovna pršelo a v bahně by ta bitka měla lepší efekt." V bahně? To je číslo. Maxim Hook, největší komik a zároveň sexman třídy. S ním a jeho kamarádem Samuelem Parkrem jsou vždycky největší pařby. Sam není zas tak moc pěknej, ale takovej ten zlatej střed. Hodnej, milej a zábavnej kluk. Max je na tom povahově naprosto stejně, ale ještě k tomu je příšerně sexy... a taky je dobrej v posteli. No... co si budem povídat.
„No, nepochybuju o tom, že by se ti to líbilo, ale tyhle choutky si nech až na večer, až budeš zase chrápat tadyhle s tou courou." Ozve se Jane.
„Tak tohle si trošičku přehnala ty mrcho!"
„Klid Maxi. Ona vám jenom závidí vztah, který mezi sebou máte, protože jedinej kdo by spal s NÍ, je její plyšák. Mimochodem, je to takovej přerostlej medvěd a jmenuje se Max, což trošku naznačuje jak je tebou tahle slečna posedlá..." Směje se Sam a vlastně i všichni, co to slyšeli, což není moc, zbytek je totiž zažranej do výkladu o bůhví čem nadpřirozeným, no... všichni, co to slyšeli až na Jane samozřejmě. Ta naopak začíná strašně rudnout a hystericky křičet.
„Ty parchante, tohle bylo důvěrný! Slíbils, že to nikomu neřekneš!"
„Jo, to jsem ale ještě netušil, jaká si mrcha." Jane začne zuřit ještě víc. Rudne v obličeji a zrychleně dýchá. V tu chvíli se rozrazí všechny okna ve třídě a všichni se skloní pod lavice. Všichni až na nás čtyři. Vítr nám rozhazuje všechno, na co přijde.Jane jen tak sedí se zavřenýma očima a její blonďaté vlasy vlají ve větru. Vypadá jako posednutá. Musí to skončit. Dřív než si někdo uvědomí, že tohle je její práce. Pomalu zvedám ruce a chytám ji za ramena. Pořád žiju. Zacloumám s ní a ona otevře oči. Chvíli v nich pozoruji záblesk něčeho nebezpečného,ale pak je to pryč. Stejně tak jako bouchání oken a ten hroznej vítr. Jane se zmateně rozhlíží kolem sebe.
„Ó bože... to já?" Zašeptá potichu mým směrem. Jen přikývnu.
„Jste všichni v pořádku? Slečno, vy nevypadáte zrovna dobře... Běžte se na chvíli projít. A vy slečno běžte s ní, kdyby se jí náhodou udělalo špatně." Spustí otec K. a Jane si trošku oddychne. Beru jí za ramena a obě mizíme ze třídy.
„Nemusíš si hrát na nejlepší kamarádku."
„Nepotřebuju si na nic hrát. Nestojím o to, bejt tvoje nejlepší kamarádka. Ale nejsem svině a nechtěla jsem, aby někdo zjistil, že za tím vším stojíš ty. A taky si chci promluvit."
„No jasně..."Jéžiš, to je ochota!
„Klaus mi řekl, že nejsem obyčejnej člověk, stejně tak jako ty... co tím myslel?"