Duše nadpřirozených

Poslední rozloučení

Nenávidím pohřby! Jsou moc depresivní a tak celkově.. jdou divný.
„Mishelle?Máš tu řeč?" Kývnu na souhlas. Chtěli po mně abych jí napsala. Že prý mi psaní vždycky šlo... Tohle je ale něco úplně jinýho. Co napsat do posledního rozloučení s člověkem, který hoznám sice dlouho, ale náš vztah byl jednoduše... o ničem. Sice jsem na netu našla nějaký návody, jak tu řeč napsat, ale přišlo mi to všechno takový nějaký nemastný neslaný. „A zvládněš jí tam přečíst?"
„Co? Ne, to ne Elijáši. Chtěli jste po mně abych to napsala. Tím jsem skončila. Nemůžu to tam přečíst."
„A kdo jiný by měl?"
„Já nevím... Jen ne já... Nezvládnu to."
„Mishelle. Zvládla si toho už tolik, že tohle pro tebe bude hračka, věř mi. A kdyby náhodou ne, budu tam s tebou. My všichni."
„Tak fajn... Jdu do toho."
„Zvládneš to." řekne a na podporu mi stiskne ramena.
„Jo, uvidíme." Ušlíbnu se a jdu se oblíct. Černých šatů tu mám dost, ale nevím jestli se nějaký z nich hodí na pohřeb... No tak uvidíme. Otevřu šatník. Tyhle ne... moc krátký,moc obtáhlý, výstřih až k pupíku, výstřih až k zadku... „To snad není možný! Měla bych si obměnit šatník."
„To nemusíš. Něco pro tebe mám."
„Neumíš klepat Damone?"
„Promiň, příště. Na, otevři to." Podává mi krabici. No, to jsem na to zvědavá. „Není to nic extra, ale na pohřeb to stačí." Otevřu krabici a vytáhnu šaty. Dlouhý tak ke kolenům, širší ramínka trošku přehýbaná sukně, pásek v pase. Jsou super.
„Jsou pěkný, dík. Ale tos vážně nemusel."
„Ale jo, musel. Věděl jsem, že s tvýma šatama to na pohřeb zrovna nepůjde. Obleč si je."
„Jo, moment. Jensi najdu sáčko. Venku to nevypadá na extrémní vedra." Usměju se a zahrabu v šatníku. Pak si svlíknu oblečení a oblíknu si šaty. „Zapneš mi je?" zeptám se Damona a pak slyším, jek jde směrem ke mně.Narovnám se a hodím si vlasy na ramena.
„Hotovo."Přejdu k z dcadlu.
„Sedí perfektně."
„No jo, tvý míry mám prostě skouknutý."
„Tak to je dobrý vědět." usměju se a znovu se podívám do zrcadla. „Ach jo. Co si udělám s vlasama?"
„Tvoje problémy bych chtěl mít, vážně."Směje se Damon.
„Co se směješ? Radši mi poraď co s tím problémem mám udělat."
„Vezmi si žehličku, přežehli si to a hotovo, vyřešeno."
„No jasně. To bylo hlubokomyslný."směju se a zapínám žehličku. Než se nahřeje, půjdu si najít boty. To bude taky oříšek. Červený nechci, modrý taky ne,růžový, stříbrný, zlatý.. Sakra to nemám žádný černý lodičky? Ne, ne, ne, ne... Bingo! Jedny tu jsou. A vypadají i celkem solidně. Super. To bychom měli. Vrátím se do pokoje. Damon už tu není. Do pěti minut si vyžehlím vlasy, sepnu sponkou,vezmu si svojí supr čupr řeč a jdu dolů do obýváku. Jsou tu všichni... jen jeden člověk chybí. Už mi ta naše grupa přijde trochu neúplná.
„Tak vyrazíme?" zeptám se nedočkavě.„Ne, že bych se těšila, ale už bych to ráda měla za sebou."
„To my všichni... Ale ještě máme tak půl hodiny čas." Vzdychne si Jess.

„Drazí truchlící,
Mezi všemi hranicemi, které jsou lidem vymezeny —jak mladým, tak i ve vysokém věku — je smrt hranicí konečnou.Zpráva o odchodu člověka, který nám byl poměrně blízký,působí jako náhlý studený stín. Člověka zamrazí, zachvěje se, a pomíjivost všeho pozemského, kterou si náhle uvědomí,dopadne těžce na jeho srdce. Němí a bezradní zůstáváme stát nad tímto zážitkem a pro jeho nejbližší, nejvíce postižené,jen těžko nalézáme vhodná slova útěchy. " Odmlčím se abych se nadechla a pořádně promyslela další slova. „Říkám si, že snad odešla příliš brzy. A to mi ukazuje, jak je náš smutek sobecký. My však, kteří jsme jí nenásledovali, neboť náš čas dosud nepřišel, nemůžeme to všechno pochopit. Zasáhlo nás to nepřipravené. Jsme pokleslí na mysli, naše srdce jsou plná smutku a rána z bolestného odloučení je dosud otevřená. V této hodině rozloučení jsme Jane nejblíže. Snad by pro ní byly tyto okamžiky blízkosti životně důležité. Snad by byla takové okamžiky blízkosti potřebovala častěji." Bohužel, už jí žádný nedopřejem... „Náš život není věčný, jak si snažíme namlouvat. Naši přátelé jsou v nejlepším případě jen darem, který nám byl propůjčen na určitou dobu, a jednou ho budeme muset opět vrátit." Ach jo, je to ještě těžší než jsem myslela. „Myšlenka na smrt jí nebyla cizí. Smrt pro ní měla něco útěšného. Proto také věřím, že když nás vidí u svého hrobu, její duše, ať už je kdekoli, se usmívá."Dokážu si to živě představit. „Jistě, nezavírala oči před temnými a sebezničujícími stránkami člověčenství, přesto však byla veselá životní optimistka. A proti slovu 'přesto' by určitě protestovala. 'Zrovna právě proto', řekla by, 'právě proto, že smrt pro mne patří k životu, protože láska a smrt tvoří hranice poznání, k nim vztahuji svá měřítka.'" Trošku se usměju. Bude mi sakra chybět. „Jane byla člověk plný bláznivých nápadů, láskyplných posměšků a kousavých vtipů.Dokázala hovořit s hereckou vervou, strhnout posluchače k nadšení,nakazit je svou téměř mladickou veselostí. Ale uměla také klást vážné otázky, pátrat po smyslu nejasných vět a slov a trvat na konečné přesnosti a pravdivosti. Byla naplněna neuhasitelnou žízní po vědění, zajímala se o všechno možné, byla přímo encyklopedicky vzdělaná. Když však někdo obdivoval její vědomosti a moudrost, dočkal se odpovědi, že je to jen „pěstovaná polovzdělanost". Ač se to nezdá, nebrala to totiž vážně;vystupovala vždy skromně a sebe ironicky. Netrpělivá a zlomyslná byla jen k těm, kteří stavěli své konečné závěry bez jakýchkoli pochybností na polopravdách a zdánlivých vědomostech.Zoufala si nad netolerancí, omezeností a násilnictvím. Nesnášela také „zdravé nemocné".Velice trpěla tím, že odpovědi přicházely stále řidčeji a se stále chudším obsahem. Živá výměna myšlenek byla jejím životním elixírem. Nyní, když už mezi námi není, je mi teprve jasné, jak moc my, žijící, v podstatě mlčíme i když hovoříme. Ona však vyjadřovala nekonečné množství myšlenek bez křiku a pozdvižení. Myslím,že nejsem jediná, kdo ji neustále cituje; k tomu by asi jen posměšně řekla: 'Možná ano, možná ne.' Postrádáme její hlas i její názory. " Fůů.. už to musím ukončit, nebo se tu ještě rozbrečím. „Jane byla mimořádný člověk. Patřila vždy mezi ty nejlepší. Čeho se chopila, to se jí většinou dařilo; měla píli, energii i potřebný talent. O to je pro nás nepochopitelnější, že tento nadaný člověk, který měl otevřené dveře k naplněnému životu, jimi neprošel... Staří Řekové pro to našli slova útěchy: 'Koho bozi milují, umírá mlád.' Jeden arabský prorok vyslovil myšlenku, že naše děti nejsou našimi dětmi. Přicházejí pouze skrze nás, ale ne z nás.A přestože jsou s námi, přece nám nepatří. Jejich tělům smíme poskytovat domov, ale ne jejich duším. Jejich duše sídlí v domě zítřka, který nemůžeme navštívit ani ve snu. Můžeme se snažit být jako oni, ale nemůžeme je přizpůsobit k obrazu svému. Život totiž neběží zpět, pouze se včera pozdržel.Tímto se za všechny přítomné loučím s chápající kamarádkou,skvělou sestrou, dcerou, vnučkou a vůbec se ženou, která navždy zůstane v našich srdcích." Tak a je to za mnou. Zhluboka vydechnu. Někteří lidé začnou tleskat, někteří si otírají mokré tváře, ostatní jen stojí a soucítí s ostatními. Je tu ohromný množství lidí. Většinu z nich ani neznám. Z velký většiny jsou to chlapi. Vsadila bych se, že tak s 90ti procentama z nich se vyspala. Ale co, byl to její život a byl úžasnej. Jsou tu i někteří spolužáci. Dokonce... dokonce i Sam a Max. Sakra,bude se mnou chtít mluvit a bůhví, co ještě. O to fakt nestojím.Doufám, že si mě nevšimne. Zrychlím krok a jdu rychle někam pryč.
„Mishelle!?" Do prkna! To se prostě nemohl otočit a jít domů? Zastavím se, na patě se otočím a čekám, než ke mně dojde. „Super projev. Na to žes jí neměla ráda." Co? To si dělá srandu ne? Ještě jak se u toho šklebí.
„Ty vůbec nic nevíš." Nemám sílu křičet, ale vypadá to, že mu z mýho tónu hlasu došlo, že do toho nemá dál rejpat.
„Nezavolalas. Ani jednou."
„Vážně chceš tohle řešit? Tady?"
„A kde jinde? Vyhejbáš se mi. Vůbec nevím, co se tady děje a docela mě to štve."
„A víš co? Možná je dobře že to nevíš.Nemusíš vždycky všechno vědět Maxi."
„Fajn... Tohle vyřešíme později. Teď bychom se mohli konečně pořádně přivítat ne?" řekne úlisným tónem hlasu a popadne mě za boky. Najednou mi už vůbec nepřipadá sexy, ale strašně slizkej.
„Ne. Na to teď fakt nemám náladu." řeknu, sundám ty jeho chmatácký ruce z mých boků a kousek ho odstrčím.
„Ale já na to mám náladu..." Zase se přibližuje a nenasytně všude chmatá rukama. Couvám. Do tý doby než narazím zády o strom.Sakra! Jsem v pasti.
„Maxi přestaň. Okamžitě toho nech,slyšíš." Nereaguje? To se dočista zbláznil, nebo co?
„Neslyšel si? Nech jí na pokoji." Zachránce... Elijáš? No tak to je bomba!
„Nebo co?"
„Nebo toho budeš šeredně litovat."odpoví mu Eliáš s pevným výrazem ve tváři. Ten zbožňuju...Říkám mu Elijášův drsňácej pohled.
„To je tvůj novej nabíječ? Já jsem ti nestačil?" Obrátí se Max zase na mě.
„O čem to krucinál mluvíš? Posloucháš se někdy vůbec?"
„Je mi to jasný. Celou tu dobu si s ním. Proto si mi nebrala ty telefony!"
„Maxi uklidni se. Meleš nesmysly."
„Co se ti na něm kurva líbí? To ti tam úplně vymyli mozek nebo co?"
„Ne..."
„Nevymyli... vyšukali. Vyšukali ti mozek z hlavy." No to snad ne. On je ožralej. Ale brutálně...
„Dost!Víš, co? Dám ti možnost volby. Možná bych tě měl rovnou zabít za to jak se chováš, ale dneska už bylo mrtvých až dost, takže máš na vybranou." řekne klidně Elijáš a chytí ho za tričko.
„Aáá... Koukám že už si se seznámil, bratře."Klaus. Tak ten tady fakt chyběl.
„Co vy jste, sakra? Rodina psychopatů?" Vypálí okamžitě Max.
„To oni jsou. Ale podle mýho osobního názoru je lepší bejt psychopat než věčně nadrženej narcistickej idiot jako jsi ty." Teď už je tu i Damon.Co to má sakra bejt? To si jako nedokážu svý problémy s chlapama vyřešit sama?
„Ne, vážně... Co jste zač? Armáda spásy?"Všichni tři se začnou smát. Upřímně, mě to zas tak vtipný nepřijde. Max se taky nesměje. Otáčí se a jde směrem ke mně.„Ne... Armáda spásy nejsou. Jsou to tvoji nabíječi, co? Užíváš si s každým zvlášť a nebo máte spíš group? Víš, vždycky jsem věděl, že jsi dobrá a zvládneš toho hodně, ale teď mi dochází, že si prostě jenom parádní děvka." Hah... moc pěkný. Hlavně udržuj pravidelný přísun kyslíku.
„Hele mladej. Koukej odtud okamžitě vypadnout nebo to pro tebe neskončí vůbec dobře." Zavrčí Damon.
„Jo... to už říkal támhleten šašek a hovno z toho." řekne Max a pohodí hlavou směrem k Elijášovi. Damon zatíná pěsti. Vypadá dost vykolejeně. A Klaus s Elijášem taky.
„Můžu se o něj postarat? Prosím, prosím." Z ničeho nic se tu objeví Kol s ďábelským leskem v očích. Jak malý dítě.
„Ne." řeknu neoblomně a zabodnu pohled do Maxe. „On už je totiž na odchodu.Hm?" Rozhlídne se kolem.
„Jo, jasně. Ale neskončil jsem, to je ti doufam jasný." řekne ještě výhružně a odchází.
„Co to bylo za pohled?" Spustí Klaus.
„Jakej pohled?"
„Ten cos na něj teď hodila..." usmívá se.
„Cos mu provedla Mishelle?" Ptá se Elijáš. I on se usmívá.
„Řekněme, že mu teď pár dní nebude úplně nejlíp." usměju se.
„To už je po druhý. Doufám, že z tohohle neuděláš tradici." ptá se Kol směrem ke mně. Z čeho jako? Co jsem mu provedla? Jo, aha...Zas mu kvůli mě utekla svačinka...
„Promiň Kole, víckrát se to nestane." zase se směju. Na pohřeb je tu celkem veselo.Myslím, že je Jane ráda, že tu nebrečíme. Kdyby tu byla řekla by teď něco naprosto odrovnávajícího...
„Jsi v pohodě?"ptá se starostlivě Damon.
„Jo, jsem. Jen... Nevím. Myslela jsem, že jí zabiju pokaždý, když jsem s ní mluvila a teď...?Bude mi chybět."