Duše nadpřirozených

Letadlo

Sedíme v letadle. Sedum hodin je přece jenom dlouhá doba. Nějak nemůžu usnout a tak jenom sedím opřená o sedátko a přemýšlím o nekonečnosti vesmíru. Klaus spí. Hlavu má opřenou o okýnko a na tváři spokojenej výraz s tím jeho neodolatelným úsměvem. Když nad tím tak popřemýšlím, on je vážně celkem pěknej chlap. No, možná že... Ne! Nechci už o chlapech ani slyšet! Alespoň ten měsíc. Ach jo... už mě ty naše drahý polovičky nebaví. Myslí si, že jsou středem vesmíru a že na světě existujou jenom oni. Oni udělají nějakej úlet a je to v pohodě, ale my se na někoho jinýho jenom podíváme a už je to špatně... Arg! Chlapská logika! Nahlas si vzdychnu, opřu lokty o kolena a položím si hlavu do dlaní. V hlavě se mi pořád dokola přehrává: 'Spi už! Spi už! Spi!', ale můj mozek odmítá přestat pracovat.
„Nad čím přemýšlíš?" Z uvažování mě vytrhne příjemný mužský hlas. Klaus je pořád ve stejný poloze, akorát má teď otevřený oči, ve kterých se odráží zvědavost.
„Ále... nad ničím důležitým."
„Kecáš!Myslíš na hádku s tím klukem... Max?"
„Hádku? Jak víš,že jsme se hádali?"
„No, já vím všechno." Uculí se a znovu zavře oči.
„Hey! Tys nás poslouchal!" Křiknu s pobaveným tónem hlasu a šťouchnu ho do ramene.
„Neposlouchal...jenom jsem to omylem zaslechl." Odpovídá rovněž se smíchem.
„Tak to určitě... Z tohohle už se nevykecáš kamaráde!" odseknu a začnu ho lochtat. Pochybuju o tom, že je 2.000 let starej hybridní maník lechtivej, ale za zkoušku nic nedám... Hned jak mu dojde, o co se pokouším, začne mě lochtat taky. Jenže já, na rozdíl od něj, jsem lechtivá strašně!Kroutím se tam a zmítám a do toho se oba nezastavitelně smějeme.Do doby, než se dostaneme do pozice, kde máme oba ruce v pasu toho druhýho a naše obličeje jsou od sebe sotva pět centimetrů.Vzájemně si koukáme do očí a zrychleně dýcháme. Teda alespoň já jo... Je to zvláštní pocit. Cítím tu ten chtíč a...strašně ráda bych se mu poddala, ale tohle není správný! Ne teď... Prostě to musím utnout! Zase... Ale tohle je... Prostě jeto moc dokonalý a to si já dovolit nemůžu. V mojí knize osudu je napsáno: 'Žít životem plným průserů, nezávaznýho sexu a zase průserů!' Ani slovo o poblouznění nebo zamilování se do hybrida... „Am... Promiň, ale musím si odskočit." řeknu rychle, když už se mezera mezi našima obličejem zmenšila tak na půlku. Zvedám se a odcházím na záchod. Sklopím prkýnko a sednu si na něj. Hlavu opět složenou v dlaních. Co se to se mnou sakra děje? Jsem divná! Taková... nesvá. Najednou někdo zaklepe.Bleskově se zvednu a stojím jak přibitá. Ovšem ve vteřině jsem namáčklá na zeď s Klausem přisátým na mých rtech... Ten jeho'super speed run' nesnáším! Líbá mě na rty, krk a taky ve výstřihu. Pak mi trhá halenku. „Nicku..." zasténám mezi polibky... „Dveře..."
„Je zamčeno, neboj..." odpoví a pokračuje. Halenka teď leží mrsknutá bůhví kde. Pořád mě líbá všude, kam může a já mu mezi tím sundávám tričko. Hned potom už mám ruce na jeho pásku a snažím se ho rozepnout. On zas bojuje s tím mým. Najednou někdo zaklepe. Ale tak moc, že by to vzbudilo i mrtvolu. Leknutím zavřu oči. Když je otevřu, Klaus tu není, moje halenka je v celku a já sedím na svém sedátku v letadle. Rozhlížím se kolem. Bože, byl to jenom sen!
„Zdálo se ti o mně?" Takže tu přece jenom je... Ale jak to může vědět? To mi jako vidí do hlavy nebo co? Leda by... ten sen byl jeho výtvor!
„Ne... mělo by? Zdálo se mi o zombíkovi,  kterej se krmil mozky nevinných lidí. Vážně celkem divnej sen..." Zasten jeho nechápavej pohled.
„A jak ten tvůj zombík vypadal?"
„No... hnědý vlasy, nazelenalý oči, plný rty,trošku už zvětralej, skoro se rozpadal, jinak postavově asi tak jako ty... Vlastně, když nad tím tak přemejšlím... Jako by ti z oka vypadl!" Sotva to dopovím, začnu se smát.
„Ty jedna malá..." začne Klaus a chystá se mě zlochtat.
„Ne, ne, ne,ne! Žádný fyzický kontakty!"
„Co prosím?"
„No slyšels dobře! Víš, kolik se tím přenáší bakterií?"
„To snad nemyslíš vážně?" Tváří se jak kdyby snědl citron a zapil ho mlíkem.
„Jestli jsem někdy něco myslela opravdu vážně, nebylo to ani z poloviny tak vážný jako tohle. Tohle je totiž tak vážný, jako když stará sklerotická babča skrz svojí sklerózu zapomene, kam si dala lísteček s nákupem, protože musí jít nakoupit a neví, co vlastně chtěla." Klaus se začne šíleně smát.
„Proboha, kam na tyhle žvásty chodíš?"
„Víš,Nicku... Stačí mít jenom slepičí mozeček a řešit jenom to, cose právě odehrává. Žádný drámo, prostě pohoda a klídeček."
„No jo... kéž by to bylo takhle jednoduchý."
„Vždyť ono je to takhle jednoduchý!"
„Myslíš tím, lusknout prstem a hotovo? Ne, brzo poznáš, že to takhle jednoduchý není."
„Víš co?" řeknu a nahnu se k jeho uchu... „Řekni, co bys chtěl, já pak lusknu prstem a uvidíme...Zaručuju ti, že by mi to vyšlo." usměju se a opět se opřu osvoje sedátko a už jenom dodám: „Horší by bylo potom donutit celý letadlo, aby na to zapomnělo." Hodně to odlehčuju, ale jestli to opravdu myslel vážně, a já se přikláním k tomu, že jo, bude to dost hustá jízda! „Myslím, že teď se uvolnit můžeš. Cesta letadlem není ničím dramatická. Pokud nám teda nezačne hořet motor nebo tak něco, což se může stát tak na 5%ze sta. Tak se uvolni a klid." Usměju se na něj, zvedám se a odcházím. Možná to teď vypadá divně, ale já fakt nutně potřebuju záchod! Zamykám dveře, stáhnu všechno, co mi brání ve vykonání potřeby, a sedám si. Úleva! Najednou někdo zaklepe na dveře. Už ani na tom hajzlíku nemám klid... „Obsazeno!" Zabručím nevrle a trhám kus papíru.
„Já vím..." ozve se z druhé strany dveří. Nicklaus? Moc vtipný! S lehkým úsměvem zakroutím hlavou.
„Tak vodprejskni!"
„Cítím, jak se usmíváš..." To jo, ty egoisto...
„Jdi už!" zvýším hlas a pak slyším, jak odchází. Prej: 'Já vím.' Hajzlík jeden!Natáhnu kalhoty, umeju ruce a upravím si vlasy. Ach jo, tohle bude ještě dlouhá cesta. Vracím se zpět k Nicklausovi. „Co to mělo bejt?" Ptám se ho s naprosto vážným výrazem a tónem hlasu, i když oba moc dobře víme, že to zas tak horký nebude.
„Promiň, ale nemohl jsem odolat..." uculuje se tím jeho úsměvem a zní to opravdově. Moc pěknej pocit, i když bych se tak neměla cítit.
„A to sis myslel, že tě pustím?"
„No to ani ne, ale zkusit jsem to musel. V jednu chvíli jsem měl chuť vytrhnout ty dveře z pantů, ale řekl jsem si, že jim to tu nebudu ničit."
„Jasně..."uteče mi, tentokrát už neplánovaně, z pusy a usměju se.

„Hey,lásko, vztávej!" Cože? Já jsem zase usnula? Anebo jsem se mezitím ani neprobudila? Co když si se mnou Nicklaus jenom hraje? Otevřu oči. Přede mnou se zjevuje božská tvář. Modrý oči, černý vlasy, dokonalej úsměv... Je mi trošku povědomej, ale odkud? Než se stačím vzpamatovat, jeho oči se mění a teď mají zelenou barvu, jeho vlasy jsou světlejší a jeho rty jsou taky jiné. Tak tahle tvář už je mi víc než povědomá. A bude mě pronásledovat ještě hodně dlouho. To předtím byl jenom přelud. Krásnej výplod mojí fantazie... Možná se mi o něm zdálo, jenom to nevím. Většinou si totiž svoje sny nepamatuju. „Za chvíli budeme přistávat. Vnímáš mě vůbec?"
„Částečně." Odseknu a snažím si vzpomenout na svůj sen. Toho chlapa znám určitě víc než jenom ze sna. Na takovej obličej se prostě nezapomíná. Černý vlasy, modrý oči...smrtelná kombinace! Stejně tak jako hnědý vlasy a zelený oči.Klaus... On na mě vlastně mluvil, co? Ale... „Počkej, co si říkal?"
„Klasika! Hlavně, že mě vnímáš, viď? Říkám,že budem za chvíli přistávat."
„Jo aha. Co? Už?" To jsem spala hodně dlouho. Teď budu buď hodně protivná a nebo nesnesitelně plná energie.
„Vždyť to říkám! Za pár minut jsme na letišti." Aha... pěkně jsem to zaspala, jen co je pravda. Alespoň jsem měla klid od všech těch 'Pokušení'.
„Nad čím pořád přemejšlíš?"
„Co? Ne... nad ničím."
„To vidím. Jsi naprosto nepoužitelná." To by mě teda zajímalo, na co by mě chtěl používat.
„Hmm... Jo, díky."
„No tak,prober se už!" vezme mě za ramena a zacloumá se mnou.
„Chceš ze mě snad vytřást duši?"
„Proboha ne... To by byla vskutku škoda." Jen si vzdychnu a zakroutím hlavou. „Boože! O čem to bylo?"
„A co jako?"
„Tvůj sen."
„Co?Proč to chceš vědět?" Že by v tom měl přece jenom prsty?
„No očividně ti to vlezlo do hlavy a pořád nato myslíš. Tak co to bylo?"
„Ále... na tom nezáleží. Sny jsou pouhý děti mozku stvořený z nudy... Takže nic podstatnýho."
„Ale sny jsou podstatný."
„Jo? Tak co se zdálo tobě?"
„Nic."
„A spal si vůbec?"
„Ne..."
„Jasně... Takže hybridi prostě nepotřebujou spánek?"
„Ale jo, potřebujou. Jenže mně přijde daleko lepší kochat se pohledem na to, jak spokojeně oddychuješ než se tu svalit a chrápat." Tak tenhle rozhovor je...Hodně divnej! Ale i tak je to milý.
„Aha no... Tak to doufám,že sis to užil."
„Mmm... Naprosto." Mrkne na mě. Co to sakra znamená? Nevyznám se v něm.
'Vážení cestující. Ještě pár minut a budu stát zase nohama pevně na zemi.