Duše nadpřirozených

Nejistota

Nepříjemnej zvuk. Moc nepříjemnej!
„Sakra... přestaň cinkat těma skleničkama." zabručím a ještě víc se zahrabu do peřiny.Každý ráno, co jsem se tady probudila, mě praštilo do uší tohle cinkání. Předtím mi to nevadilo, ale za tu dobu, co jsem strávila v New Orleans jsem si na to dokonale odvykla a teď mě to dost štve.
„Já tě vzbudil? Promiň, to jsem nechtěl..."řekne, položí skleničky na stůl a zaleze si ke mně pod peřinu.
„Ale udělal jsi to... a zuj si boty." řeknu nevrle a otočím se k němu zády. Myslím, že tohle čekal, protože jsem mu tohle dělala pořád. Přisune se ke mně blíž a zezadu mě obejme.
„Tohle mi vážně chybělo..." zašeptá mi Damon do ucha.
„Hou,hou, hou, hou... To mám jako věřit tomu, že si v týhle posteli neměl ženskou od tý doby, co jsem, připomínám, že ne z vlastní vůle, odjela z Mystic Falls? To po mně přece ani nemůžeš chtít." řeknu pobaveným hlasem.
„Tak věř tomu, že prvních pár tejdnů jsem holky nemohl ani vidět. Pak jsem na něale začal mít celkem chuť. Celkem dost. Jenže jsem jim dokázal akorát tak pít krev. Doslovně i obrazně řečeno. Pak se to srovnalo a všechno najelo do starých kolejí. Pár úletů, ale jinak nic vážnýho." Tak to bych nechtěla... Ale já jsem na tom vlastně nebyla o nic líp.
„To jsme na tom byli celkem podobně.Nejdřív mě šikanovali, protože jsem byla vetřelec. Nová spolužačka? Hrozba? Co na tom záleží? Pak jsem si snažila najít kamarádky a když už jsem s konečně myslela, že se někdo takovej našel, skončilo to fiaskem. Ale pak se to taky tak nějak srovnalo a můj život byl jenom o škole, večírcích, o různých chlastačkách a hlavně o sexu. Nedivím se, že mě tam ty holky neměly rády. Na druhou stranu... Ani jsem o ně nestála. Byly to namyšlený krávy. Měla jsem pár dobrých přátel a to mi stačilo."
„A nějaký vážnější románky byly?" zeptá se Damon, zajede mi rukou pod tričko a hladí mě po břiše.
„Vždycky jsem si naivně myslela, že to bude vážnější, ale dopadlo to většinou katastrofálně. A když už se konečně našel kluk na delší vztah, objevil se Klaus a hurá do Mystic Falls. To je celej můj příběh... Tradá!"
„Moc se omlouvám za to, že jsem tě donutil tam jet. Bylo to nejlepší řešení a..."
„To je dobrý Damone. Nechtěla jsem tam bydlet, ale teď jsem vlastně ráda, že se tam brzo vrátím."
„Kvůli tomu klukovi?" Tak tuhle otázku jsem opravdu nečekala...
„Hah... bůh ví! Nemám ráda řešení problémů a on je jedním z mých současných problémů, ale zároveň se tomu nechci za žádnou cenu vyhnout.Spíš se bojím, že ho potom ztratím. Tím myslím jako napořád...Prostě konec."
„Co se stalo? Proč konec?"
„Než jsem odjela, tak jsme se pohádali. Vím, že hádkou nic nekončí, ale nechci ho zatahovat do tohohle života. Nepřineslo by mu to moc štěstí."
„Mohl bych ti zase..."
„Ne! To ne... Tohle už se nestane. Znovu už to nedělej..." řeknu a trochu se odtáhnu. Trochu víc...
„Kam mi utíkáš?"
„Nikam. Jen potřebuju víc prostoru..."
„Kdy odjíždíš?"
„Nevím...to záleží na Klausovi. Ale řekla bych, že to bude co nejdřív."
„Proč děláš Klausovi poskoka?"
„Nedělám mu poskoka. Jsme partneři. Navzájem si pomáháme..."
„Jak ti proboha Klaus pomáhá?"
„Zachránil mi život."
„A to bych jako já nezvládl?"
„Proč stojíš proti němu? On nejde proti tobě. Jde proti jeho matce, která je mimochodem jedna dost silná čarodějka, která chodí přes mrtvoly. Bude nejlepší jí na věčnost pohřbít. Chce zabít kompletně všechny sourozence... Klause, Elijáše, Kola, Finna i Rebecku. Co se stane až zabije Klause? Umřeš taky. Všichni upíři umřou. Před dvěma tejdny by mi to bylo úplně jedno, ale teď ne. Znám hodně dobrých upírů a nechci o ně přijít. Jdu do toho s Klausem. Chceš se přidat? Fajn... Nechceš? Tak mi to alespoň nevymlouvej a nestůj mi v cestě." Sakra! Mám zkaženou náladu a to jsem se sotva probudila. Toliko od cinkání skleniček... Kašlu na to. Vstanu z postele a obalím se dekou. „Jdu se zkulturnit." řeknu na obhajobu a jdu ke dveřím. Když je otevřu, skoro napálím do Stefana.
„Mishelle... Rád tě zase vidím."
„Ahoj Stefane. Nemusíš klepat..." řeknu a odcházím ke "svému"pokoji. Ještě než otevřu dveře, slyším hrát svůj telefon.Ach jo... vletím dovnitř, popadnu telefon a sedám si na postel přičemž si pořád musím přidržovat deku. V tomhle baráku totiž nikdy nevíš, kdy ti do pokoje vtrhne párek potrhlých upírů.
„Prosím?" řeknu, když zvednu telefon a přiložím ho k uchu.
„Mishelle! Jak se má moje malá čarodějka?"
„Fajn...A nejsem tvoje. Jen ti pomáhám."
„Za pár hodin ti vyprchá z těla Kolova krev. Sejdeme se v Mysticu a pak se můžeme vrátit do New Orleans." Jen tak se prostě sebereme a nashle  všichni, už se možná nikdy neuvidíme! Jo, proč ne?
„Klausi?"
„Jo?"
„Dvě věci. Potřebuju abys pro mě přijel... Myslím, že Damon mě za tebou do Mysticu jen tak neodveze. A druhá věc je, že poletíme až zítra. Chci se se všema rozloučit."
„Mishelle... musíme se vrátit co nejdřív."
„Potřebuju ještě pár odpovědí Nicku. Prosíím..." Slyším, jak si vzdychl. Tohle projde...
„Fajn, ale zítra letíme. Ať už se ti bude chtít nebo ne!"
„Dobře, tak jo... zatím se měj."
„Počkej Mishelle... nechceš mi ještě něco říct?"
„Jo Klausi,sedím na posteli zabalená jen a pouze do deky a s odemčenýma dveřma, za kterýma někde v domě straší Damon se Stefanem. Takže už ti chci říct akorát to, že bych se šla ráda oblíknout."zasměje se. „Hey! To není moc vtipný!" Řeknu taky pobaveně a nevděky se usměju.
„Tak jo... stavím se pro tebe tak za dvě hodinky, souhlasíš?"
„Dobře, měj se Nicku..." zavěsím a přesunu se k šuplíkům se spodním prádlem.
„To byl ten tvůj přítel z New Orleans?" ve dveřích se objeví Damon. Pomalým krokem přejde ke mně a otevírá šuplík, ze kterýho vytáhne červený krajkový kalhotky. „Vem si tyhle..."
„Ne,to byl Klaus..."
„Ty ti vždycky slušely... počkat, co? Klaus?" opožděný reakce? Už stárne... Musím se nad tím pousmát. Vyndám ze šuplíku červenou podprsenku a vytrhnu mu z rukou kalhotky.
„Jo, Klaus. Co je na tom?"
„Říkáš mu 'Nicku'?"
„Posloucháš mě za dveřma?"
„Ne... Slyšel jsem jenom konec. Proč mu říkáš Nicku?"
„Protože se mi to líbí, Damone. A teď, když dovolíš, bych ze sebe ráda shodila tu deku..."
„To je dobře. Nesluší ti..."
„A vzala si na sebe nějaký oblečení." Pořád mi prostě musí skákat do řeči. Nesnáším to! A ještě jakým to řekl tónem...
„Proč to kazíš?" zaskuhrá Damon a chytne mě za boky.
„Damone, potřebuju se oblíct a pak se prohrabat všema těma věcma v tomhle pokoji..."
„Hm... to počká." řekne a zahrnuje můj krk polibky.
„Ne, nepočká!" řeknu důrazně,ale on pořád pokračuje. To je snad hluchej nebo co? „Damone! Přestaň."
„Jinak co? Uhraneš mě?"
„No mohla bych to zkusit." řeknu neoblomně a on si povzdechne.
„Fajn. Přijď až budeš hotová s tím vším. Budu tady..."
„Kde taky jinde? Máš mě hlídat." ušklíbnu se.
„Tak to bych tě neměl spouštět z očí, ne?" Ten šibalskej úsměv už znám...
„Jdi." řeknu a sunu ho ke dveřím. Pak za ním zabouchnu a zamknu. Konečně se můžu oblíct. Shodím ze sebe deku a navlíknu se do spodního prádla. Ještěže upíři nemají i super zrak, kterým by viděli skrz zdi. To už by bylo fakt trochu moc. Tak jo... Mám dvě hodiny na to abych si trochu pohrála s touhle místností. Vždycky jsem to tu chtěla přestěhovat a teď na to mám konečně čas. Tak jak to vyvedu? No, na začátek by bylo celkem dobrý si oblíknout triko a kalhoty. Přece jenom tu nemusím dělat striptýz. Tak, hotovo a můžu se do toho... Nemůžu! Zvoní mi totiž telefon. Klaus? Co zas chce?
„Potřebuješ něco?"
„Ne, ani ne."
„Ne? Tak proč mi voláš?"
„Víš,jak jsem ti před chvílí volal?"
„No..."
„A tys to potom ukončila? Teda neukončila..."
„O čem to sakra mluvíš? Nejsi na speedu nebo tak něco? Připadáš mi totiž trošku mimo.Ten hovor jsem ukončila..." Klaus se začne smát, ale jen na chvíli a potom zase zvážní.
„Neukončila. Možná si chtěla,ale neudělala si to."
„A kvůli tomu mi voláš? Vážně na něčem nejdeš?" Co tím sakra sleduje?
„Ne, nejedu. To můžeš bejt naprosto v klidu." řekne pobaveně, ale pak opět ten vážnej tón. „Musím se tě na něco zeptat."
„No.. tak ven s tím." To bude perlička...
„Je to celkem závažná a důležitá otázka, takže bych byl strašně rád, kdyby ses pořádně zamyslela nad odpovědí." No... tak teď se začínám malinko bát.
„Tak řekneš už mi to, nebo budem do nekonečna chodit kolem horký kaše?"
„Klídek... ta kaše by do nekonečna horká nebyla... časem by vychladla."
„Klausi!!!"
„Nojo, promiň."
„A otázka zní...?"
„Vážně se ti líbí oslovení 'Nicku'?"
„Tys nás poslouchal?!" vyjeknu překvapeně. Tohle jsem opravdu nečekala. Čekala jsem otázku typu: 'Myslíš, že máš dost síly na to abys...' a bla, bla,bla... Ale tohle...? Kdybych Damona nevyhnala, mohlo mezi náma k něčemu dojít a on by si to v klídku celý poslechl... To je parchant.
„Vážně jsem nechtěl..." no jo, zníš fakt přesvědčivě! „Chtěl jsem to vypnout, ale pak jsem něco zaslechl a chtěl jsem prostě vědět, jak to dopadne."
„No jasně... Takže si to prostě poslouchal. Bože, to je úchylný!" začnu se smát. Ten by z toho měl asi celkem prdel, co? Kdyby se fakt něco stalo. Božíčku...
„Trochu jo, ale nesuď mě prosím." Zní taky celkem pobaveně. A ani se mu nedivím. Taky by mě bavilo potají poslouchat rozhovory s jeho ženskýma.
„Já tě přece nesoudím... Ale už budu muset jít. Mám ještě nějakou práci."
„S Damonem?" řekne úlisným tónem hlasu a uplně si teď dokážu představit výraz jeho obličeje.
„Ne! Přestěhuju si pokoj."
„Mám to brát jako ironii nebo..."
„Ber to jako fakt, jo? Prostě si jdu jenom přestěhovat stůl z jednoho rohu pokoje do druhýho atd..."
„Hah...tak to přeju pěknou zábavu."
„Jo, užiju si to. Měj se."Tentokrát se ujistím. Stoprocentně vypnuto!
Tak jak ten pokoj?Když šoupnu tu postel víc sem, tak bych mohla...