Duše nadpřirozených

Cesta do New Orleans

Co je to proboha zase za rámus? Tentokrát žádnej telefon ani cinkání skleniček... Je to nějaký bouchání, skřípání a všelijaký jiný zvuky.
„Co zase děláš?"
„Balím nám věci."
„Aha... Počkat, co? Nám?"
„Jedu s tebou. Ať už se ti to líbí nebo ne."
„Nemůžeš odjet. Co rada? Máš tu povinnosti."
„Od čeho tu mám asi Stefana? Ten to zvládne.A i kdyby ne, já jedu s tebou."
„Arg... Jsi strašnej!" Jense uculí a pak se zase věnuje balení různých zbytečností.
„Jak se ti spalo?"
„Měla jsem nádhernej sen. Zdálo se mi, že jsem se probudila v týhle posteli a všude kolem byl klid. Poprvý za život co jsem se tu probudila a byl klid... A pak se probudím a ty tu děláš randál. Paráda!"
„Hey! Přestaň bejt tak sarkastická."
„Kolik je vůbec hodin?" tázavě se podívám na Damona a on jen pokrčí rameny. „Kde mám telefon?"
„Mohla bys mě přestat zahrnovat otázkama na který neznám odpověď?"Bezva. Zvednu se z postele a vytáhnu mu ze zadní kapsy jeho telefon. Vytočím své číslo a čekám. Jo, myslím, že slyším svoje vyzvánění. A řekla bych, že vychází z Damonovo přední kapsy na kalhotech.
„Jsi jak malý dítě." Jdu k němu a chci mu vzít svůj telefon.
„Ne, ne, ne , ne, ne... Tohle je můj osobní prostor."
„Včera v noci ti to nevadilo."
„To byla jiná situace."
„No, jak chceš. Už nikdy tvůj osobní prostor nenaruším. Ani kdybys chtěl..."
„Ty jsi strašná vyděračka."
„Co? Já? Nejsem... jen chci zpátky svůj telefon. To je vše." Á... myslím, že mám vyhráno. Damon vytáhne z kapsy můj telefon a podá mi ho. Při tom dělá všelijaký nepopsatelný obličeje. „Dík." řeknu krátce a sednu si zpátky na postel. Odemknu telefon. 47 zmeškaných hovorů od Klause? Proboha... „Jako vážně?" udeřím na Damona.
„Co jako?"
„Nemohls mi říct, že mi volá Klaus?"
„Promiň,nemohl jsem tě vzbudit."
„Jasně. A zvednout si to taky nemohl, že jo?"
„Nechci se s ním bavit."
„To máš ale asi smůlu, protože jestli chceš letět vážně s náma, budeš to muset skousnout... Bože, už zas. Jdu se oblíct." Tyhle hádky fakt zbožňuju. Zavřu za sebou dveře a vytáčím Klausovo číslo.Zvedl to rychle.
„No né! Ty žiješ? Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to má znamenat? Proč si mi nezvedala telefon?" Ty kokos... to je hysterka.
„Damon mi vzal telefon. Hele... jen se oblíknu a vyrazím k babi. V kolik a kde se sejdem?"
„Vyzvednutě u něho a odvezu tě k babi."
„Ne, to je dobrý. Damon to zvládne. V kolik mám být na letišti?"
„Fajn... máte hodinu."
„Měj se." Už aby tohle bylo za mnou, Klausovo matka pod kytkama a všechno jako dřív. No... možná za pár let budu mít rodinu... Manžela, tři děti a spokojenej život. No, a možná taky ne. Hodím na sebe první oblečení, co mi padne pod ruku a jdu zpět za Damonem. V jeho pokoji už ale není. A zbalené tašky tu taky nejsou. „Damone?" zavolám do ticha dmu. Nic se neozývá. Půjdu se podívat do obýváku. Ženský hlas. „Ahoj Jane." řeknu, když dojdu do obýváku.
„No nazdar."odsekne nevrlým tónem hlasu.
„No páni! Ty jsi milá..."
„Já vždycky."
„Hah... to jo." zasměju se a ona začne zatínat pěsti a zuby.
„Co si o sobě myslíš, ty...?"
„Dost!"křikne Damon a Jane se snaží uklidnit. „Jane letí s náma."Cože? To nemyslí vážně! Utahuje si...
„Damone? Můžeš na chvilku stranou?" řeknu s falešným úsměvěm, chytím ho za paži a táhnu ho dál od Jane. „Děláš si srandu, že jo?"
„Ne...myslím to vážně. Mluvil jsem s Bonie. Budete jí potřebovat. Nato kouzlo jsou potřeba tři čarodějky. Sama to nezvládneš, i když si to teď myslíš."
„Tři čarodějky? Kde mám asi vzít tu třetí?"
„Tři čarodějky stejnýho rodu."
„No,tím se to značně ulehčuje... vážně!"
„Buď v klidu.Podle Bonie už Klaus nějakou sehnal. A jmenuje se Jessica..."
„Proboha! Velký nečekaný setkání tří sester. Moment... ví už vůbec Jane, že jsme setry?"
„Myslím,že si pořád naivně myslí, že jste sestřenice."
„No bezva. Ale já jí to vysvětlovat nebudu. Na to fakt nemám. Navíc musím k babi. Slíbila jsem jí, že se přijedu rozloučit."
„Ok.Odvezu tě a pak pojedem na to letiště."
„Fajn.Jedem."
„Jane? Hodím tě domů aby sis mohla sbalit a pak tě vyzvednem a pojedeme na letiště. Souhlasíš?" Damon a jeho zdvořilost.
„Mám na vybranou?"
„Ne, to nemáš."řeknu a s nezájmem jdu kolem ní k autu.
„Ta vaše nevraživost snad zabije i mě." Podotkne Damona pak i s Jane jdou za mnou do auta.