Duše nadpřirozených

Vražda?

Myslím, že má asi pravdu. A taky myslím... no, spíš bych řekla, že vím, že jsem se ztratila. Vážně... nepamatuju si, že bych šla kolem tohohle baráku. Ne, že bych si všímala každýho domu,okolo kterýho projdu, protože bych se zbláznila, ale tenhle bych si určitě pamatovala. Je tak trošku jako z hororu. Tmavej, ostatně jako vlastně všechno v týhle čtvrti, polorozpadlej a vážně celkem strašidelnej. Že bych se tam šla podívat? Bude to určitě zajímavější než bloudit tady a doufat, že se z toho nějak vyhrabu. Jenže kde to má vchod? Aha, tady jsou nějaký vrátka,pokud se tomu tak dá vůbec říkat. Je to spíš jenom deska ztrouchnivělýho dřeva... Otevřu ty provizorní vrátka a vcházím do... zahrady? Ok... Mysleme si, že je to zahrada... Každopádně je to tu samý trní a bodláčí. Pochvala zahradníkovi! Prohlídka pokračuje a my jdeme dál. Přímo do toho krásnýho baráčku snů.Chtělo by to tu trošku rozsvítit, ale nepochybuju o tom, že tady už světla hodně dlouho nefunguju. Vytáhnu z kabelky jednu svíčku a zapálím jí. Fuj... samá pavučina! Posvítím si svíčkou na kamennou zeď. Jsou tu nějaké znaky, ale nedokážu je přečíst...Je to jako obrázky nebo tak něco. Když přejdu na druhou stranu koknu, jsou tam taky takové. Najednou mi zhasne svíčka. Okey...možná prostě jenom zafoukal vítr. Přece jenom stojím u okna.Opět tu svíčku rozsvítím a ve střepech skla, co v tom okně zbyly, vidím nějakou postavu stojící přímo za mnou. Jen záblesk, ale bylo to jasný jako facka. Za chvíli se ta svíčka sfoukne znova. Cítím, jak mi někdo dýchá na krk. Tak jo.... Tu svíčku už rozsvěcovat nebudu. Nehodlám si tu s někým hrát hru ‚Zapal a rozsviť svíčku'! Odhodlaně se otočím dozadu, ale nikdo tam nestojí. Asi už mi hrabe! Kdo by taky co dělal zrovna v tomhle rozpadlým baráku? Oddychnu si. V tu chvíli se všude po místnosti rozsvítí svíčky ve všech stojanech na zdech a pořádně tak osvítí ty tajemné znaky. Tohle jsem já vážně neudělala.To vím jistě. Jenže široko, daleko tady nikdo není. Tak dobře,asi se tu pořádně porozhlídnu. Procházím tou osvícenou místností k zavřeným dveřím naproti mně. Cestou si opět všímám těch znaků na zdi. Tenhle je mi trochu povědomej...Přistoupím k němu blíž a přejedu po něm prstama. Bože můj!Je to kreslený krví! Tak tady přestává všechna legrace. Otáčím se zpět a mířím k východu. Něco za mnou bouchne. Sakra, sakra...Otočím se, ale opět tam nikdo nestojí. Pouze ty dveře co byly zavřený, jsou teď otevřený.
„Tak jo. Tohle už vážně není vtipný." Řeknu přiškrceným hlasem a pořád se rozhlížím. Fajn, mizím odtud! Běžím ke dveřím do ‚chodby'.Za mnou jsou pořád slyšet nějaký hlasy, rány a praskání. Už se neobtěžuju ani ohlídnout, protože vím, že jediný, couvidím, bude zase jen vzduchoprázdno. Už jsem skoro tam, když semi ty dveře zabouchnou přímo před nosem. Vyjeknu zděšením asnažím se je otevřít. Je to zaklíněný nebo co... Křičím o pomoc, buším do dveří, ale pořád nic.
„Mishelle! Jsi v pořádku?" Co? Klaus? Bože můj, mělo mi to dojít!
„Klausi ,byl jsi to ty?"
„Ne, přísahám, že ne... Dovnitř nemůžu...Každej upír, kterej tam někdy šel, skončil na popel."
„Ale ty nejsi upír!" Nic se neozývá... Je to parchant, proč by mě zachraňoval? Najednou mě někdo chytne za pas. Vykřiknu. Táhne mě to někam pryč, a jelikož už to má asi dost mýho jekotu, dává mi jednu jeho ruku na pusu. Není sám. Někdo mu totiž otevírádveře a já v tu ránu dřepím na zadku na tvrdej zemi v rohu nějakýho kumbálu, či co to je. Najednou se zpoza ničeho vynořila postava, potom druhá, třetí, čtvrtá...
„Co po mě chcete sakra?!" Začnu ječet jako pominutá.
„Klid. Nechceme ti ublížit. Alespoň ne dřív, než nám zodpovíš pár otázek."
„Nebudu vám na nic odpovídat. To já jsem ta,která by se měla ptát!"
„Dobře, tak se zeptej..."
„Co po mě chcete?"
„Jen pár odpovědí."
„Kecy! Kdybyste se chtěli jenom na něco zeptat, uděláte to bez všech těch trikůa zeptáte se normálně. A ne po tom, co mě násilnicky odtáhnete do nějakýho kumbálu! Co po mě chcete?!"
„Neshořela jsi,takže upír nejsi. Ale obyčejnej člověk taky nejsi, tak co teda?"
„Zvědavá nána, která strká frňák tam, kam nemá!"
„Víme, že nejsi člověk. Tak co?!"
„Ó, no jasně, teď jste na to kápli. Nejsem člověk, jsem zvíře!" zahraju trošičku vážně, ale vzápětí se začnu smát. „Vypadám snad jako Kyklop nebo Hulk?"
„Ale notak, zlatíčko... Jsi Benetová, takže jsi čarodějka. Věděla jsem, že k nám jednou zavítáš." Ze tmy vystoupí nějaká starší ženská. Vypadá celkem upraveně na to, kde a s kým to žije. A i když už asi ví,co jsem zač, musím to alespoň zkusit.
„Co prosím? Čarodějka? Dámo, prosím vás, vysvětlete mi laskavě, co to berete za zboží...Musí to být asi hodně dobrej materiál. Od koho berete?"
„Tak dost!" zařve ta ženská, až se to tu celý začne otřásat. No,nervy má asi celkem na pochodu, ale to já celkem taky. Za dnešní den to bylo víc dráma než je zdravý.
„Víš moc dobře, že si čarodějka. Zapálila si tu svíčku silou vůle, tak si se mnou laskavě přestaň hrát. Benetovy čarodějky v sobě ukrývají víc magie než je zdrávo. A ty nepadáš zrovna nadšeně z toho, že ji v sobě máš, takže tě toho mile ráda zbavím."
„K čemu potřebujete mojí moc, když jste tady zavřená jak v hrobě?"
„Našlo by se pár věcí, ale tobě je určitě říkat nebudu... Připravená?"
„Na co?"
„Na smrt"Co? Chce mě zabít? Skvělý! Alespoň už vím, že nemám strkat frňák tam, kam nemám. Ta posedlá čarodějka natáhne ruce do vzduchu a začne si něco odříkávat. V ten moment mi celým tělem projede palčivá bolest. Prohnu se v zádech. Cítím, jak mi tuhne krev v žilách, stahují se mi plíce, třeští mě hlava...Strašně křičím. Je mi jedno, že mám právě víc než jednu nohu v hrobě, protože můj život stejně stojí za hovno, ale ta bolest je vážně nesnesitelná! Ta mrcha se otočí a jde k nějakýmu stolu. Při tom si samozřejmě pořád něco odříkává.Bere si nůž a řízne se do dlaně. Co to sakra je? Masochistka?Přijde s tím nožem ke mně, vezme mojí ruku a chystá se mi udělat to samý.
„Néé! Dost!" pořád ječím jak pominutá,ale očividně mi to k ničemu není, protože právě cítím, jak se mi ostří nože vdírá skrz kůži do dlaně. Předpokládám,že teď bude chtít naše ruce spojit. Snažím se tomu bránit, ale nemůžu. Jsem svázaná do jedný polohy a jediný co mi zbývá je zmítat se v bolestech. „ Néé, prosím! Dooost..." Do očí se mi derou slzy a cítím, jak ze mě postupně vyprchává život. Už nemám ani sílu křičet. Začínám ztrácet vědomí. „Proč?"zašeptám z posledních sil, ale je mi už celkem jasný, že odpovědi se nedočkám. Přesto se na ní podívám. Zvedne hlavu,podívá se mi do očí a šíleně se začne smát. Ve vteřině však padá k zemi se sraženým vazem. V ten moment se opět prohnu v zádech. Tentokrát ne bolestí, ale slastí. Vrátila se mi síla a k tomu i velká část síly tý ježibaby. Ani si nějak extra nevšímám, že to právě vypadá jako bych měla ten nejlepší orgasmus na světě. Cítím, jak mi tělem opět protéká krev a všechna ta magie mi vibruje pod kůží. Pak padám vyčerpáním k zemi a jsem opět v realitě. V tom divným baráku plným čehosi,kde je všude okolo krev a smrt a... Klaus? Že mu to ale trvalo!
„Mishelle? Jsi v pořádku? Za tohle ti šmejdi zaplatí!" Klekl si ke mně a vzal mě do náruče.
„Víš co, Klausi? Příště přijď klidně dýl." trošku ho popíchnu, ale jsem mu vlastně vděčná, že vůbec přišel.
„Promiň, ale párkrát jsem vešel dovnitř a vždycky, když mě to spálilo,vrátil jsem se. Můžu bejt rád, že ještě nejsem na popel, takže když dovolíš, vypadnem odtud." Pomalu se mi ztrácí jeho hlas a upadám do bezvědomí.
„Hlavně mi nedávej svojí krev."řeknu ještě z posledních sil a pak už jsem v jiném světě.
Stojím na neznámém místě. Naproti mě však stojí osoba celkem dost povědomá.
„Babičko kde to jsme?"
„Jsme uvnitř tvojí mysli Mishelle. Spíš. Vím, co se ti stalo."
„Proč jsme tady?"
„Musíš za mnou přijet. Určitě už víš kam.Potřebuješ prozření." Prozření? Co to má sakra... Jestliže jsem babču doteď viděla trošku rozmazaně, teď se mi ztrácí úplně.
„Počkej! Babčo!" Je pryč. Místo toho cítím, jak mi někdo odendává vlasy z čela a hladí mě po tváři a po čele.Kdo to sakra je? Klaus? Ale vždyť jsem posteli a on ke mně do bytu nemůže... Leda by... jsme nebyli u mě doma. Otevřu oči a opravdu... Okamžitě vystřelím do sedu, čímž napálím do Nicklause a zatočí se mi celý svět. Sakra. Hned se posunu k opěrátku, opřu se a zhluboka dýchám.
„Příště to zkus rychleji, to se ti ta hlava možná nezatočí." Ha, ha, ha...chytnu se za hlavu. Ale pořád ještě nevím, kde jsem a jak jsem se tu ocitla.
„Kde to jsme?" Zamumlám si spíš pro sebe, ale stejně vím, že to slyšel.
„U mě doma."
„Cože??"
„No promiň, ale potřebovala jsi ošetřit rány a převlíknout."Podívám se na svojí pořezanou ruku. Je obvázaná bílou, jemnou látkou. No paráda, jizvy už se asi nezbavím. A... moment, co?Převlíknout? Podrážděně se na něj podívám, ale nevím, co mu mám říct. Mám mu bejt vděčná za to, že mi zachránil život a ne ho seřvat za to, že mě převlíkal. Ale stejně! Chystám se něco říct, ale on se tak trochu ušklíbne a říká:
„Buď v klidu, lásko. Převlíkala tě Rebecka, moje sestra." Super!Milionkrát lepší! No fakt! Bože, začínám tuhle rodinu nesnášet.
„Nicklausi, máme... Oh, pardon. Omlouvám se...Nechtěl jsem... vás... ehm, vyrušit." ve dveřích se z ničeho nic zjeví nějakej chlápek. Kouká na mě jako na znovuzrození Ježíše Krista a při mluvení se zadrhává. Kdo to sakra je? Natu Klausovo sestru to zrovna nevypadá.
„Můj ctěný a milovaný bratr! Rád tě vidím. Bratře, tohle je Mishelle Benetová. Mishelle, tohle je můj bratr Eliáš." Aha... no, zvedla bych se a podala mu ruku, ale nevím, jestli se vůbec udržím na nohou.Navíc, Klaus teď stojí na druhé straně pokoje, takže mě asi sotva bude podpírat. No co, stejně to zkusím. Zvednu se z gauče,popojdu tři kroky a tak trošku se mi zamotají nohy. Letím na zem jako prkno, jenže nedopadnu na ni. Za chvíli zase stojím na nohou.
„Ou, ou, ou... pozor." Otevřu oči a vidím, jak mě Klaus podpírá. Usměju se na něho a oba společně jdeme k Eliášovi.
„Moc mě těší. Ale už budu muset jít. Moment...Jak dlouho jsem vůbec spala?" Obrátím se na Klause a ten se jen tak zašklebí a zapřemýšlí.
„Pár hodin...? Včera jsi byla vyčerpaná, tak jsem tě sem odnesl." Byla jsem tu přes noc? To...ty kokos!
„Ach bože! Musím jít. Nemám ještě ani zabaleno."
„No počkej. Snad si nemyslíš, že tě pustím samotnou? Po tom včerejším večeru tě samotnou nepustím nikam."
„A myslíš, že se tě budu ptát? Nepotřebuju těmít za zadkem." Klaus mě nečekaně pustí a já se opět řítím dolů. Tentokrát už ale padám přímo na zem a můj zadek cítí silnej náraz.
„Já myslím, že potřebuješ." odporuje Klaus, „Takže jdu s tebou."
„A-ale Nicklausi... Máme ten problém." ozve se Elijáš a pořád ze mě nemůže spustit oči. Proč mi někoho připomíná?
„Ano, a jsem si jist, že vy ho s Hayley vyřešíte." řekne ještě a pak mě vleče pryč.
„Kam to sakra jdeme?"
„K tobě domů přece, musíš si zabalit."Super... jen jestli jsem včera neztratila klíče... Kabelka!
„Kde mám kabelku?"
„Asi v pokoji... proč?"
„Hádej. Dvě důležitý věci. Jak myslíš, že si odemknu byt? A co když třeba budu potřebovat někomu zavolat?" Klaus mě posadí na židli na nějaký chodbě a pak zmizí. Proč se na mě ten Eliáš tak divně koukal? Proč se mi zdá, že ho odněkud znám? A proč mám pocit,že on mě taky zná? Vypadal tak... překvapeně, když mě viděl.A celou dobu byl tak nějak zmatenej...
„Spokojená?" Najednou se objeví Klaus a vytrhne mě z myšlenek.
„Ne, ale záleží na tom?" řeknu nabroušeně a pak oba odcházíme k autu. Celou cestu v autě oba mlčíme. Nesnáším ticho. Je depresivní a nutí mě přemejšlet. Například na tím, jestli se mi včerejšek jenom nezdál. Bylo toho na jeden den trochu moc! Ale on mě zachránil.Proč...?