Duše nadpřirozených

Rozdvojená osobnost

O 2 týdny později

Nemám rád nemocnice. Dřív jsem je měl rád alespoň jako zásobárnu krve, ale teď už mě k nim nic netáhne. Zvlášť poslední dva týdny. Sedím v nemocničním pokoji a beznadějně koukám na Mishelle. Je na tom hrozně. Doktoři nejdřív přišli s tím, že bude pěkně dlouho v kómatu, jenže ona se den na to probrala naprosto zpocená a zmatená. Bylo to jak noční můra. Nejdřív vůbec neměla ponětí kde je a proto hysterčila a když jsem jí to konečně vysvětlil, byla klidná a naprosto vyrovnaně mi řekla,že moc dobře ví, co se stalo. Pak zase chvíli ležela v klidu a vedla divný řeči o tom, že si myslí, že by nebylo zas tak špatný nechat Ester vyhrát. Že už by pak byl konečně klid.Hlavně ten způsob mluvy... Mluvila hůř než Elijáš a to už je co říct. Tak přehnaně slušně a spisovně. Jenže pak přišel zlom a ona zase hysterčila a chtěla utéct. Po mně dokonce chtěla abych jí zabil aby už od ní měla pokoj. Jenže od koho? Nakonec padla vyčerpáním a zase spala. A takhle se to pořád opakuje.Dřív to bylo jednou za den, ale pořád se to stupňuje. Co to s ní je? Tak moc rád bych jí pomohl, jenže nemám ponětí jak a to mě drtí.
„Damone..." její šepot mě vytrhne z myšlenek. Kouká na mě naprosto zničeně a vyčerpaně, ale pořád jí na očích vidím jak bojuje. Je silná, zvládne to. Doufám... Vezmu jí za ruku.
„Damone... Pomoz mi..." mluví potichu a se zadrháváním.
„Jak?" vypadne ze mě zoufaleji než jsem čekal. Nikdy jsem ji takhle nechtěl vidět.
„Zbav mě jí...prosím." řekne opět potichu a steče jí slza.
„Ach Mishelle... Co mi to děláš?" Neodpoví, jen sebou zase začne házet a skuhrat. Vypadá naprosto nepříčetně. Potom se na mě zase podívá. Jenže ten pohled je jiný než předtím. Jako by jí snad ani nepatřil. Je plný pohrdání...
„Damone!" zvolá překvapeně jako by mě neviděla věčnost. „Už jsi našel způsob jak zabít moje milované děti?" Co? Vždyť děti nemá. A i kdyby... proč bych měl najít způsob jak je zabít?
„Máš horečku, měla bys..."
„Ahoj lidi. Koukám, že jsi zrovna vtom lepším stavu..." ve dveřích se objeví Klaus.
„Nicklausi...Ráda tě opět vidím." řekne takovým zvláštním tónem hlasu.
„Jsi v pořádku?" ptá se ustaraně Klaus.
„Nikdy mi nebylo lépe."
„No... nevypadáš moc dobře Mishelle..."pokračuje Klaus a ona se na něho překvapeně podívá.
„Mishelle?Jaká Mishelle? Já jsem přece E..." E? Proč se zarazila uprostřed věty?
„Nepamatuješ si svoje jméno?" Ptá se Klaus.
„Jistě, že si pamatuji své jméno. Jen mi trochu vypadlo."
„Fajn... Damone? Musím s tebou mluvit. Můžeš na chvilku?" Ptá se mě Klaus, ale pořád dost překvapeně sleduje Mishelle. Pokud je to ještě Mishelle...
„Klausi, mám podezření, že..." řeknu, když už jsme na chodbě, ale on mi skočí do řeči.
„Není to jenom podezření."
„Chceš mi jako říct, že je v ní tvoje matka? Že do Mishelle vstoupila duše nebo co tvojí čarodějnický mámy Ester? Ale jak? Proč?"
„Ta rakev byla zapečetěná silným kouzlem jehož nápor Mishelle nevydržela a prostě jen omdlela. Normálně by to trvalo sotva pár minut, ale matka toho využila a spojila se s ní. Nahnala jí do hlavy, že jí pustila a když se pak šla Mishelle ujistit, že to není pravda, otevřela rakev a pak do ní vstoupila Ester."
„A co budeme dělat?"
„Bude se to pořád jenom zhoršovat.."
„Chceš tím říct, že jí musíme zabít?"
„Ne, jen ji z Mishelle vytáhnem a pak zabijem. Mishelle přežije."
„Ale jak?"
„V první řadě jí dostanem odtud. Davina pak najde kouzlo, který dostane Ester z Misheliina těla a pak mají holky jedinou příležitost jí zabít.Hlavně musíme všichni zamakat, protože Mishelle už to dlouho nevydrží. Matka se jí postupně zmocňuje a až se jí zmocní úplně , nemáme už vůbec žádnou šanci, že Mishelle přežije."
„Co mám dělat já?"
„Budeš u ní. Musíš jí hlídat. Tím jí pomůžeš nejvíc... My zatím přijdem na to,jak se Ester pro jednou zbavit a pak bude po všem."
„Zapomínáš na to, že z původního, dost potřebnýho, počtu tří Benetových čarodějek, máš už jen dvě."
„Vymyslíme to, Damone. Ty se teď postarej o to, aby byla Mishelle, co nejdřív doma." řekne ještě a odchází. Doufám jen, že ten jeho plán bude alespoň z desetiny tak perfektní jak si myslí. Vracím se zpět za Mishelle,která už stojí na nohou a na ustlané posteli si skládá věci do tašky.
„Odcházím z této nemocnice. Chceš mi v tom zabránit?" Páni, šlo to snadněji, než jsem čekal...
„Ne.Odvezu tě a pomůžu ti s tou taškou."
„Dobrá, děkuji."Tohle je Ester. A má něco za lubem , jinak by z tý nemocnice tak nepospíchala. Navíc mám možná celkem strach. Nejstarší čarodějka v těle Benetový... Doufám, že jí něčím nenaštvu.„Dobrá, můžeš to vzít. Doufám, že mám vše."
„Fajn,tak jdem." popadnu tašku a po boku tý nejobávanější bytosti,co by mohla na světě existovat, si kráčím směrem k východu.
„Hej! Kam to jdete? Nemůžete si jen tak odvézt naší pacientku." Křičí za námi, předpokládám, asi nějakej doktor.
„Ale né.. vy tomu vůbec nerozumíte. Totiž... ona odvádí mě, ne já jí." řeknu, když se otočím na doktora.
„Nerozumím. Rozveďte to."Ach jo... k čemu jsou jim různý nejlepší školy, když ani nerozumí naprosto primitivní větě?
„Nač to rozvádět? Není to nijak složité. Opouštím nemocnici, protože se mi zde nelíbí. Je to moje svobodná vůle a vy mi v tom nemůžete nijak zabránit." Spustí si svou Mish... no asi spíš Ester.
„Ale slečno, vezměte na vědomí váš zdravotní stav. Možná si neuvědomujete..."
„Uvědomuji si naprosto přesně v jakém jsem zdravotním stavu. Proto je tu se mnou on. Stará se o mě jak nejlépe umí." řekne tím jejím sladkým hláskem a já se na ní usměju, ale uvnitř mě se všechno vzpírá. Ale ještě je naděje. Ještě pořád je tam uvnitř ta moje Mishelle. Je tam, já to vím a dostanu jí z toho.
„Tak to vás budu muset poučit, pane, o..." pokračuje zas ten pablb v bílým plášti, ale zarazí se uprostřed věty, když se k němu přiřítím rychlostí světla a začnu se mu vpíjet do očí.
„Poučil jsi mě až dost. A teď nás necháš oba beze slova odejít. Rozumíš?"
„Rozumím." odpoví zhypnotizovaně a my pak máme volnou cestu.
„Svět bude daleko složitější až tu upíři nebudou." zašeptá vedle mě ten ďábel v andělském těle.
„Cože?"
„Ale nic. Já jen tak..."
„Fajn." Hurá na parkoviště. Odemknu auto a tašku hodím do kufru. Mezi tím Mishelle klopýtne a svalí se na zem.Zavře oči a zrychleně dýchá. „Mishelle?! Mishelle, jsi v pořádku?"
„Jo... jasný. Jen se mi trošku zamotala hlava."Mluví teď pomalu a naprosto vyčerpaně. Řekl bych, že přišel další zlom a tohle už je opravdu Mishelle.
„Pojď." vezmu jí kolem ramen a pomůžu jí vstát. „Otevřu ti dveře dozadu aby sis mohla lehnout. Bude to tak asi nejlepší." Jen kývne na souhlas a já ji opatrně posadím na zadní sedačku. Chci už zabouchnout, ale chytí mě za ruku. Překvapeně po ní střelím pohledem a natočím se na ní.
„Děkuju za všechno." Sakrafix! Tohle znělo, jako by už to všechno vzdala. Tak strašně rád bych jí řekl, že přežije, že neumře... ale to nemůžu,protože to není jistý I když to všichni chceme. Vezmu její obličej do dlaní a povzbudivě se na ní podívám. Je propocená,ale pořád je nádherná.
„Bude to dobrý... Slibuju." řeknu a letmo jí políbím na rty, ale ona mi dá ruce kolem krku a začne mě líbat. Koukám, že asi nebude zas tak vyčerpaná, jak vypadá. Vtáhne mě do auta a já za sebou zabouchnu dveře. Ona se o ně opře, ale pořád se ne a ne odsát od mých rtů. Takhle rozžhavenou jsem jí ještě nezažil. Ale je to vůbec dobrej nápad. Co když jí to jenom víc vyčerpá a zhorší její stav?Konečně se od ní trochu odtáhnu. „Opravdu to chceš?"Neodpovídá, pouze čeká. Utápím se v jejích očích, ve kterých se právě neodráží nic jinýho než chtíč. Proboha, jak jsem se mohl zeptat na takovou kravinu? Zaútočím na její rty a rukama jí zajíždím pod triko. Odtrhne se od mých rtů a zhluboka oddechuje.Ale ne tak jako vždycky. Zní to strašně nepřirozeně a trhavě.Navíc je tomu všemu ještě nějak extrémně horká... a začíná sebou cukat. Proboha! Nejhorší je, že vůbec nemůžu nic dělat. Klepe se jako kdyby měla tu nejhorší zimnici na světě a při tom nepřirozeně trhá hlavou ze strany na stranu. Pak se jenom prohne v zádech a zakloní hlavu.
„Děvko!" snaží se křiknout, když vyčerpaně dosedne na sedačku.
„Mishelle?" Otočí na mě hlavu. Víčka už skoro ani neudrží, slzy v očích...
„Jo, Damone, teď už jsem to já..." vydechne zdrceně a lehne si na sedačku.
„Takže před tím..."
„Před tím ne. Byla to Ester." vylezu z auta a zdrceně si prohrábnu vlasy.
„Doprdele práce!" Obejdu auto a sednu si za volant. „Tak mi řekni,jak vás mám rozeznat, protože tohle je příšerný."
„Nemá to cenu. Všechno, co si řekneme, slyší i ona." Tak to je výhra!Tím se nám to komplikuje ještě víc, než to je.
„Takže ta jedna vždycky slyší, vidí a cítí to, co ta druhá?"
„Ne...jenom slyší. I nepatrný zvuky jako například mlaskání a vzdychání..." Takže když nevidí, nedozví se, co jí napíšu.Beru si telefon a píšu: 'Naše heslo bude...?' Podám jí ho a otočím klíčkem v zapalování.
„Tak jo... nebudem to dál rozmazávat a jedem." Vezme si ode mě telefon, odepisuje a pak mi ho vrací.
„Mimochodem... Co se mnou chcete dělat? Zavřete mě pod zámek abych nemohla nic slyšet?"
„Nevím. Nikdo neví..."řeknu a zadívám se na telefon. 'Jdi do hajzlu!' Typická Mishelle. Tohle by Ester nikdy neřekla. „Něco vymyslíme."