Duše nadpřirozených

Stará láska nerezaví

Tohle bylo to nejzvláštnější, co se mi kdy v životě stalo, a že toho nebylo málo! Vím, že jsem byla sevřená uvnitř svého vlastního těla Esteřiným duchem. Slyšela jsem, jak si povídá s Elijášem. Elijáš... Tolik mi věřil a přesto jsem mu řekla, že to vzdávám. A byla to jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy musela udělat. A pak mám temno. Podle toho, co říkal Damon, jsem umřela a zase procitla. Musím přiznat, že se od té doby cítím trochu jinak, ale přesto nepociťuju žádnou zásadní změnu.Ester se mnou pořád sdílí moje tělo a každou chvíli se mi to snaží připomínat a naše problémy zůstávají. Jenže já si můžu jenom domýšlet, jak to bude nakonec vyřešený... Strašně ráda bych šla s ostatníma řešit záchranu celýho světa, ale zároveň to nechci tý mrše uvnitř žádným způsobem ulehčit.Jediný, co teď můžu udělat je to, že se budu snažit jí co nejdýl bránit v tom, aby se zmocnila mýho těla. Jenže,co když se mi to nepovede? Každej den jsem slabší a ona silnější. Už to moc dlouho nevydržím. Jenže co pak? Jak to všechno dopadne?Ach jo... Právě teď si přeju vrátit se do doby, kdy jsem seděla ve škole s lidma, kteří mě vlastně ani neměli rádi, a neměla ani tušení o tom, že vůbec existuje něco jako jsou upíři,vlkodlaci, čarodějky a tak dál. Ale co kdybych měla možnost se k tomu všemu zase vrátit? Musela bych nechat všechny a všechno co miluju... Zvládla bych to vůbec? Z uvažování mě vytrhne nepříjemný zvuk mýho telefonu. Ale co? Kašlu na něj. Ale Damon asi ne...
„Prosím?" řekne do telefonu. „Asi jo, ale jestli hledáš Mishelle, tak máš číslo dobrý... Jo, znám jí... Nick?Ne, proboha! To fakt nejsem... A kdo jsi ty? ... Její přítel? Aha no... Řekněme, že patřím do její nově nalezený rodiny. Mám jí něco vyřídit? ... Jo, no to asi nebude možný... Menší nehoda. Ještě jí pár dní neuvidíš... Ne, bude v pohodě, jako vždycky... Vyřídím." Vsadila bych boty na to, že to byl Max.Paráda! Jako bych teď měla čas řešit problémy s chlapama!Někdo zaklepe na dveře. Slyším, jak se otevírají. „Áá...Elijáš. Čemu vděčíme, za tuhle veleváženou návštěvu?"spustí nepříjemně Damon.
„Chtěl bych být s Mishelle chvíli o samotě."
„Ale ona spí..."
„To nevadí... Můžeš nás tu nechat?" naléhá Elijáš a já jen se zatajeným dechem čekám, co se bude dít. Nakonec Damon odchází a Elijáš si sedá ke mně na postel a bere mou ruku do svých dlaní. Připadám si jako malá puberťačka na svým prvním rande, i když nemám páru proč... „Ach Mishelle... Co mi to děláš?" Proč se mě na tohle teď každej ptá? Já snad za to můžu? „Tohle se nemělo nikdy stát. Měla jsi tam zůstat. Daleko od toho všeho chaosu,daleko ode mě. Bylo to řešení..." Odmlčí se a vzdychne si.Odráží se v tom zoufalství a bolest. Ale proč? Všechno jsme si vyříkali. Myslela jsem, že už je po všem. „Po tom našem posledním rozhovoru... Bylo to šílený. Řeklas mi, že už mě nikdy nechceš vidět. Já... chápu, že to bylo v jakési eufórii,ale v jednu chvíli jsem byl strašně rád, že jsi odjela jenže...nemohl jsem jen tak zahodit všechno, co jsme spolu prožili. Chtěl jsem vrátit čas, vymazat tu pitomou hádku, ale bylo pozdě a tys byla pryč. Dával jsem to za vinu Damonovi... kdyby jeho nebylo,nemusela sis vybírat a nedopadlo by to tak, jak to dopadlo. Jenže pak mi došlo, že je to hlavně moje chyba. Choval jsem se jako pitomec. Nakonec jsem se s tím smířil a došel k závěru, že jeto tak nejlepší. Párkrát jsem se za tebou byl podívat a bylo to pro mě utrpení. Tak blízko a při tom tak daleko. Žila jsi sice normální život daleko od všeho nebezbečnýho, ale byla jsi prázdá a nešťastná. Ubíjelo mě to. Už jsem za tebou nemohl jezdit a dívat se jak trpíš. Odříznul jsem se a snažil zapomenout..." Tohle je mazec. O tohle jsem fakt nestála. Nejhorší je, že vůbec nevím, co na to říct. Pravda, myslí si, že spím,ale já to nechci jen tak poslouchat. Mám toho tolik, co bych mu řekla, ale nějak mi to nejde překousat. „A pak? Chci jít za Nicklausem něco vyřešit a ty si jen tak sedíš na gauči v obýváku s nejmenší známkou toho, že bys mě znala. Ale mně se všechno znova vybavilo. Všechno bylo zpátky. Emoce, city... Snažil jsem se to nedávat najevo, Ale včera to prostě bouchlo. A... ani nevím, proč ti to teď říkám, když stejně spíš, ale musel jsem ti to říct... Dusil jsem to v sobě moc dlouho. Chci jen, aby sto pochopila a odpustila mi..." A dost! Konec přetvářky!
„Já to chápu..." zašeptám potichu a on se na mě zaskočeně podívá.„A víš co? Odpustila jsem ti už dávno. Hned jak jsem opustila tenhle barák."
„Ale proč?" ptá se nechápavě a pomáhá mi se posadit.
„Proč? To kdybych věděla! Prostě jsem na tebe nikdy nedokázala bejt naštvaná." Nepatrně se usměje, ale pak zase zvážní.
„Proč jsi mi neřekla, že nespíš?"
„A změnilo by to něco?"
„Možná bych si dával větší pozor na to, co říkám."
„Už to nezměníš..."
„Ne, to ani nechci. Jen... já nevím, co jsem si myslel. Prostě jsem ti to chtěl říct a vypadnout."
„To sis myslel, že ti na to nic neřeknu?" vypálím na něho. Zarazí ho moje reakce. „Myslela...doufala jsem, že už je to pryč. Že tohle všechno je už za náma. Já... nevím, jestli mám teď sílu to znovu probírat, ale zároveň nechci aby to zůstalo v tomhle... stavu. Ten vztah, co máme mezi sebou není normální a já už to vážně chci uzavřít ať už to dopadne jakkoliv, ale teď ne. Až bude tohle všechno za náma,tak slibuju, že budeš první za kým půjdu, abychom to vyřešili..."
„Jak-jak tohle můžeš slíbit? Já nechci nikoho podceňovat, a obzvlášť ne tebe, ale čím dál tím víc si uvědomuju, že tohle je prostě předem prohranej boj." No to je fakt úžasný! Když jde do tuhýho, začneme všichni pochybovat.Tím se to totiž všechno zlepší.
„Tohle nebudu poslouchat!Já vím, že máme dost malou šanci vyhrát, ale pořád tam nějaká je. A dokud tam bude, já budu bojovat. I kdybych v tom měla zůstat sama. Nenechám tu mrchu vyhrát ani kdyby se kvůli tomu měl zbořit svět. Prostě nenechám. Do teď jsme jí všichni hráli do karet a dělali to, co ona chtěla, ale s tím je konec! Nehodlám si nechat posrat život od čarodějnice, která už má dávno čuchat hlínu!"A je to venku. Elijáš se usmívá. Co je na tom tak směšnýho?
„Tohle jsi ty. Už jsi mi chyběla. Tak zas na chvíli vítej zpátky."
„Taky jsem si celkem chyběla."
„A Ester? Pořád..."
„Jestli tam pořád je? Cítím jí, ale je hluboko... To propojení jí uzemnilo. Bude jí chvíli trvat než se dostane zpátky."
„Tak jo. Odpočiň si, budeš potřebovat energii. Mám sem někoho poslat?" Ptá se a pomalu odchází ke dveřím.
„Asi ani nemusíš... Damon stejně přijde a bude vyzvídat." řeknu s úsměvem a on odchází. Tohle ta mrcha nedokončí. Pošlem jí do hrobu a já si pak vyřeším všechny svoje 'lidský' problémy. Přesně to udělám a je mi jedno, jestli se jí to bude líbit nebo ne! A doufám, že bude trpět. Zasloužila by si to. Nebýt jí, tak teď žiju nudnej, ale bezproblémovej život s protivnou Jane za zadkem a s nadrženým Maxem vymetám nějakej pajzl. Místo toho tohle. A do toho ten Elijáš...
„Mishelle?" Damon. To se dalo čekat. „Můžu?"Ani nečeká na odpověď a už je v pokoji. „Jsi v pohodě?"
„Jo.Jasně, že jo." Nevěřícně se na mě podívá, sedne si na postel a setře mi z tváře slzu.
„Jo? A tohle je potom co?"Ani jsem si nevšimla, kdy mi ta slza stekla.
„Nevím... asi se potím."
„Na tváři?" zeptá se a ironicky povytáhne obočí.
„Buď to a nebo už prostě taju... Při tom, jak dneska funguje globální oteplování ani pomalu není čemu se divit." směju se, ale jemu očividně do smíchu moc není.
„Udělal ti něco?"
„Jako Elijáš?"
„Kdo jinej?"
„Vypadá snad Elijáš na to, že by mi chtěl něco udělat?"
„Na to se právě ptám. Nikdy jsem tak úplně nevěděl, co je zač.Přijde mi falešnej a povrchní."
„Bacha na jazyk." řeknu naprosto vážně a on mě probodává pohledem. „Eliáš možná působí jako arogantní a povrchní blb, kterýmu je ukradený všechno kromě jeho se týkajících věcí, ale to je jen dojem. A dojmy u mě měli vždycky váhu asi tak jedna ze sta. Nemáš nejmenší právo ho soudit."
„Mihlelle? Jsi..."
„Jo,Damone. Pořád jsem to já."
„Určitě jseš si tím tak..."
„Damone... Jdi do hajzlu!" řeknu a povzdechnu si.
„Co prosím?"
„To už jsi zapomněl na to naše supr čupr heslo záchrany? To brzo. Můžeš pro mě něco udělat?"
„Když nebudeš chtít abych ti, já nevím, třeba do deseti minut přinesl sníh z Alijašky..."
„Bohatě by mi stačili, kdybys mi do deseti minut sehnal Klause. Musím s ním mluvit."
„Proč se mi zdá, že si chceš povídat s každým kromě mě?" Bože Damone! O co ti sakra jde?
„Seženeš mi ho?"
„A řekneš mi pak, jak je to mezi tebou a Elijíšem?" vypálí najednou.Takže si všiml...
„Až bude po všem, tak to vyřešíme. Teď mi, prosím, sežeň Klause." zním naléhavě a on to pochopí.Odejde. Pomalu mě tady ty 'lidi' přestávají bavit a místo toho mě dost štvou. Co mám jako říct Damonovi? Lhát mu nemůžu, ale když mu řeknu pravdu, nemusí to vzít dobře a pak co? Mohla bych se zase expresně vrátit do svý nudný školy. Nebo, v tom lepším případě, bych tu zůstala s Elijášem a mohlo by bát všechno jako dřív. Jenže je tu Hayley a ta si na něj taky dělá nároky... Ale co to vůbec řeším? Bůh ví, jestli to vůbec přežiju...