Duše nadpřirozených

Rozloučení

„Proč si to udělal?" Nechápavě se na mě podívá. „Zachránil si mi život. Proč?" Zase bez odpovědi. Myslím, že jsem mu vlastně celkem ukradená a že mě potřebuje jenom k tomu jeho kouzlu. „Bylo to jen proto, že mě potřebuješ na to kouzlo, že? Kvůli ničemu jinýmu..."
„Zachránil jsem tě proto, že jsi výjimečná.Ne proto, kým si, ale jaká jsi. Neskrýváš pocity, řekneš, cosi myslíš. Líbíš se mi..." Hm, to potěší... Ale stejně tomu moc nevěřím.
„Tady zahni doprava... Pojedeme nejdřív za Jane."
„Takže si názor nezměnila, jo?"
„Třeba změnila a potřebuju si jenom něco vyřídit. No a nebo taky možná ne..." usměju se a otočím se do okýnka. Za chvíli už jsme u Janeninýho baráku. „Jdu tam sama, počkej tady."
„V žádným případě! Ona je nebezpečná."
„jo, to ty taky a vidíš tu se mnou snad nějaký garde?" Vystoupím z auta a Nicklause nechávám za sebou. Jdu ke dveřím a zaklepu. Za chvíli se zevnitř ozve hlas.
„No konečně! Pojď dál. A vysvětli mi laskavě, co vám s Damonem trvalo tak dlouho, že tě poslal až teď..." Cože? S Damonem? Kdo je sakra Damon? To bude určitě omyl...
„Ehm... Jane?" Jane zmlkne a za chvíli otevře dveře.
„Oh, Mishelle... Ahoj. Promiň, ale čekám návštěvu..."
„V pohodě... Já tě dlouho zdržovat nebudu.Jenom ti jdu říct, že jsem nad tím celým dost přemýšlela a chci jet do Mystic Falls bez tebe."
„Cože? Nemůžeš být v Mystic Falls sama! Je to zrádný město plný temných bytostí."
„Jo, to je New Orleans taky a taky jsem to do teď zvládla sama."
„Ale Mystic Falls je menší. Snadněji si tě tam kdokoli najde."
„Nebudu tam sama, pokud tě to uklidní. A navíc je to moje konečný rozhodnutí." Jane se otočí k autu, vedle kterého stojí, a zvědavě vyhlíží, Klaus a pak se na mě podívá s překvapeným výrazem.
„Spojila ses s Klausem? Jsi normální?"
„Nespojila. Jen na chvíli spolupracujme. Vyřídíme si společně pár věcí a pak ádié!"
„Proč to děláš?"
„Zachránil mi život"
„Jo, hned potom, co tě sám málem zmrzačil."
„Omluvil se za to."
„Jo...tak to určitě něco chce."
„Vím, co chce. A pomůžu mu s tím, když to bude možný."
„Jsi blbá... Ale fajn. Jeď si,ale já tě varovala." řekne a zabouchne dveře. Fajn, tak tohle bychom měli. Teď už jenom zjistit, co po mě chce ten hybridní frajer.
„Všechno vyřešeno a já jsem zpět bez úhony. Spokojenej?"
„Bylo to riskantní."
„Jo, ale jsem vpohodě a potřebuju si zabalit věci do Mystic Falls abychom mohli letět, co nejdřív."
„My?" ušklíbne se povrchně.
„No,jestli ti to vadí, poletím sama. Jak jsem řekla, nepotřebuju bodyguarda."
„Tak to v žádným případě. Letím s tebou."
„Fajn, tak jedem." Klaus nastartoval a auto se pomalu rozjelo. Za pár vteřin ale opět zastavujeme. „Co je?"
„Ten chlap, co stojí u dveří k Jane do baráku... Kdo je to?"
„Nevím. V životě jsem ho tady neviděla. Ale moment... Když jsem zaklepala, spletla si mě s někým a začala říkat něco v tom smyslu: 'To je dost, že jsi tady. Co vám s Damonem trvalo tak dlouho?' nebo něco takovýho..."
„Určitě řekla 'S Damonem'?"
„Jo, myslím, že jo."
„No, tak jedeme. Ať jsme v Mystic Falls co nejdřív." Co to má bejt? Nevím nic. Ale vážně absolutně nic. Všechno si nechává pro sebe. Štve mě to, ale okey. Možná mi nevěří, ale to já jemu vlastně taky ne. Ale snad se to brzo vyvrbí. A jsme u mýho bytu. Jupí! Jdu dobalit. Arg... to mě nikdy nebavilo, ale budiž. Co mi zbejvá? Klaus jde se mnou. Vyběhneme schody do patra a stojíme před dveřma do bytu. Začnu štrachat v kabelce s tím, že hledám  klíče.
„Psst!" Co je zas proboha? „Někdo tam je."
„Co?"
„Nerad to říkám, ale musíš mě pustit dovnitř. Nevíme co nebo kdo to je a může to být nebezpečný."
„Jo... asi tak stejně jako ty a nebo Jane, co?Zajímavý je, že ještě pořád žiju."
„Včera si málem umřela. Prosím... nechci, aby ti cokoli ublížilo." Ach jo. Vím,že mi zachránil život, stejně tak jako vím, že tohohle budu jednou litovat.
„Dobře, Klausi... Můžeš jít dál." Sotva to dořeknu, Klaus zmizí rychle jako pára nad hrncem. Vejdu do pokoje a on tam stojí a drží pod krkem... Maxe namáčklého na zdi. Panebože! „Klau..." No moment. Velká síla, známej obličej... říct mu 'Klausi', Maxovi to dojde. „Nicku, nech ho být. Je to kamarád." Klaus na mě vrhne divnej pohled. Nevím, co to má být, ale vypadá to jako něco mezi překvapením a naštvaností. Pustí Maxe a ten se svalí na zem. „Maxi, jsi v pořádku?" zeptám se ho, když už jsem u něho a pomáhám mu na nohy.
„Co je to proboha za magora?" křikne Max a vrhá na Klause vražednej pohled. Klaus nevypadá zrovna dvakrát nadšeně,ale když se pak podívá na mě a já mu naznačím, ať ho nechá,prokroutí očima a odchází.
„Počkám v autě." Kývnu na souhlas a věnuji se Maxově otázce.
„Tenhleten 'magor' mi pomáhá najít babču."
„A to do jeho práce zapadá i to, že pozabíjí tvoje kamarády?"
„Ne, jenom se o mně bojí...když zjistil, že je někdo uvnitř, snažil se mě jenom chránit."
„Jak zjistil, že jsem tu? Byly zavřený dveře a nevzpomínám si, že bych dělal nějakej randál."
„Maxi, to je jedno. Pojďme změnit téma, jo? Co tady děláš?"
„Co tady dělám? Ty si odjíždíš někam do tramtárie za babi a chceš mě tu očividně nechat. Myslí si, že tě nechám odjet bez pořádnýho rozloučení? Jak dlouho tam vůbec budeš?"
„No...dva, tři tejdny."
„Cože? To nemyslíš vážně? Budeš pryč tři tejdny?"
„Já vím, že je to dlouhá doba, ale jinak to nejde, promiň. Ty to tu beze mě zvládneš."
„No tak to teda vážně nevim... Až přijedeš, nehledej mě doma. Budu totiž v blázinci. Zblázním se tu bez tebe! Víš, co jsou to tři tejdny?"
„Straašně dlouhá doba..." řeknu a jdu k němu blíž. Položím mu svoje ruce na týl hlavy a prstama mu zajedu dovlasů. Políbím ho... „ale ty to tu beze mě zvládneš. Věřím ti."
„No... Nakonec to možná zvládnu. Přece jenom... máms e na co těšit." Usměju se a znovu ho políbím. Pomalu začne náš polibek prohlubovat a skoro nezištně se posouvá dopředu,přičemž já couvám. Couvám tak dlouho, dokud do něčeho nenarazím. Co to sakra? Stůl? Ale notak! Max mě chytne za stehna,vysadí mě na stůl a zajíždí mi rukama pod triko. Ach Bože...Je to tu zas! Ono totiž... Max když začne, tak je potom hodně těžký ho zarazit. Ne, že bych chtěla... Ale venku stojí Klaus.
„Maxi... čeká na mě Nick..." Snažím se mu sdělit mezi tím, co mě zasypává polibky.
„Já vím. Bude to rychlovka, neboj!" No... lákavý to je, ale jeden, obzvlášť v tuto chvíli nepříjemný zvuk, mi napovídá, že je na čase toutnout a jít. A to sice dlouhé a táhlé 'Crrr!' Zní to skoro, jak kdyby na tom zvonku dole někdo usnul. A řekla bych, že přesně vím kdo.
„No, nebude. Promiň, ale babča čeká." Max se konečně začne ovládat a trochu se odtáhne.
„Babča a nebo spíš ten tvůj Nick? Hm?" Co to má sakra bejt? On žárlí? Na co proboha? Na Klause?
„Babča! Nick se mnou jede jenom proto, že má stejnou cestu a shodou okolností ví, kde je moje babi."
„Takže mi chceš tvrdit, že s ním nic nemáš?"
„To myslíš vážně!? Proč bych s ním, sakra, měla něco mít?"
„Lítá okolo tebe jako poslušnej pejsek. Máš ho omotanýho kolem prstu a... vsadil bych se, že si s ním byla i celej včerejší den a dokonce i noc..."
„To už si snad vážně děláš srandu,ne? Tak na tohle fakt nemám čas ani náladu! Já jdu, ty se ven dostaneš, když ses dostal i dovnitř." Naházím si do tašky ještě pár věcí a odcházím za Nickem. Tohle oslovení se mi vážně začíná líbit. Ach jo... tuhle scénu fakt nechápu...Teď už je to jedno. Vyřeším to, až přijedu zpátky. Snad se to nějak vyvrbí. Vycházím z hlavních dveří a taška se mi zasekne o nějakej háček ve zdi... Za boha to nemůžu vyháknout. „Kurva drát, to je dneska zase den! Asi prostě se vším seknu a půjdu se někam vyspat!" Hned je u mě Klaus a bere mi tašku z rukou. Jenom lehce s ní pohne a vyhákne jí z tý skoby. Jo, jasný! Já se s tím seru jako debil a on si přijde, šup, šup a hotovo.
„Ale notak. Přece to teď nevzdáš! Dnešním dnem to teprve všechno začíná."
„Hah... jo, jasný. Tak to fakt díky za pěknej obrázek do budoucna. Pokud to ode dneška bude všechno jenom  takhle nebo hůř, tak se snad vážně půjdu brzo někam zahrabat!"
„Klid...Od čeho jsem tu já? Až budeš potřebovat, srazím mu vaz. Stejně jsem měl chuť to udělat hned, jak o mně mluvil jako o poslušným čoklovi." Jo... je pěkný, že mi zachraňuješ život, ale jinak si mi ho zatím moc neulehčil. Podívám se na něho pohledem a'la'To myslíš vážně?' a ironicky se uculím. „No dobře, možná to nebude zas tak horký, ale snažím se, ne?" Nakrčím obočí, čímž naznačuju, že se nad tím zamýšlím. Pak zase ten ironickej výraz, mírný nakrčení nosu a zakroucení hlavy na nesouhlas. „Tak fajn... Radši to nebudem už rozebírat. Dej mi tu tašku, nasedni a jedem na letiště." Usmívá se. Sice s trochu nechápavým výrazem, ale pořád se usmívá. Zalezu do otevřených dveří a sedám si na místo spolujezdce. Klaus za mnou ty dveře zavře, tašku mi hodí do kufru a sedá si vedle mě. Hotovej gentleman! Trošku se nad tím pousměju a pak to odháním pryč krátkým zakroucením hlavy. „Tak můžeme?" Ještě se podívám na okno do mýho pokoje. Stojí za ním Max a pozoruje nás.Ach jo... Ale co? Od tohohle budu mít teď měsíc klid. Najednou se možná i těším.
„Vzhůru do Mystic Falls!" křiknu se zdviženou rukou nad hlavou a s úsměvem se otáčím na Klause. On mi úsměv oplácí.