Duše nadpřirozených

U Damona

Znervózním ještě víc. Kroky... Pořád se přibližuje a pak stojí.
„Co tady děláš?" zeptá se mě potichu a chytne mě za ruku. Leknu se vytrhnu se mu.
„Nejsem tady z vlastní vůle. Mám v těle Kolovu krev a ty mě máš hlídat." Pořád se na něj nedívám.
„Jasně. Takže teď budu dělat chůvu..." No jasně... Vypadnu odtud.
„Nemusíš. Byl to jen nápad. A ještě k tomu ani ne můj. Jdu domů." Pomalu se otáčím k odchodu.
„Nepočkej!" Chytne mě za rameno a otáčí mě čelem k sobě.Nechci ho vidět. Se sklopenou hlavou koukám jen a pouze do země,ale I tak vidím, že mu chybí tričko. Chytne mě za bradu a zvedne mi hlavu. Mezi tím si všímám, že má černou rozepnutou košili.Koukáme se z očí do očí, ovšem ty moje pomalu vlhnou.
„Už to víš, že jo?"
„Je to jako sen, víš? Sen, kterej nechce odejít."
„Jsem rád, že jsi tu..." Hmm, bezva. To mi fakt pomáhá. Zatnu zuby, zavřu oči a mírně zakroutím hlavou.„Mishelle... nechtěl jsem..."
„Co?" nevydržím to a vytrysknou mi slzy. Tečkou proudem přes moje tváře a kapou na zem. „Vymazal si mi to! Všechno. Nejen vzpomínky na upíry,vlkodlaky a čarodějky, ale i vzpomínky na rodinu, kamarády a... a na tebe. Vzal si mi všechno! Všechno, co jsem milovala a poslal si mě do nudnýho města, kde jsou všichni suchý jako psí žrádlo.Ale proč? K čemu mi to bylo? Žila jsem tam jak ryba na souši..."
„Chtěl jsem ti pomoct."
„Niko se ti o to neprosil! Chtěla jsem tu být. I přes to všechno, co se tu dělo jsem byla šťastná. Byla jsem šťastná s tebou. Ale co jsi udělal ty? Zničil si to! Všechno si zničil. Proč musíš být tak..."Jeho ruce se posunou z mých ramen na moje tváře a jeho rty se propojí s těma mýma. Bože, proč si ho stvořil tak dokonalým? Odtáhne se ode mě a vpíjí se do mých očí.
„Já tě pořád miluju, Mishelle. Nikdy jsem nepřestal." Oh Bože, bože,bože! Končím. Nemůžu...
„Tohle není fér." podotknu,obloukem ho obejdu a jdu do domu. Dřív jsem tu měla svůj vlastní pokoj. Zajímalo by mě, jaký harampádí do něho Damon naházel.Jdu směrem k tomu pokoji a cestou se rozhlížím. Nic se tady nezměnilo... Už stojím před dveřmi do pokoje. Fůů... vezmu za kliku a otevřu dveře. Páni, to je.... všechno je tady pořád na stejným místě. Všechno je tak... stejný. Nic nepřestěhoval,nic nevyhodil. Otevřu okno dokořán. Tak takhle si to pamatuju. Přejdu na druhou stranu pokoje. To zrcadlo je sice trochu zanedbávaný, ale to ostatní... Nechal si I ty trapný fotky. Nikdy se mu nelíbili a i přes to je tu nechal stát na skříních a viset na zdech. Otevřu šuplík, ve kterém jsem vždycky měla oblečení. Nechal si ho. Všechno. Já bych ho už dávno spálila.Stejně jako všechno ostatní. Třeba jako tyhle kresby. Šuplík nočního stolku je jich plnej. Tenhle obrázek jsem měla ráda. Já s Damonem na houpací lavičce v růžové zahradě... ideální budoucnost. Pro naivní holku. Slyším vrznout dveře, ale můj pohled se ještě pořád nedokáže odtrhnout od tisíce papírů s vyobrazením našeho života.
„Proč si to nevyhodil? Nespálil?Neudělal z tohohle pokoje skladiště harampádí?" Ptám se ho a pořád se probírám obrázkama. Neodpoví. Jen slyším kroky a cítím, jak si sedá vedle mě. Bere mi obrázky z rukou.
„Venku jsem ti řekl, že jsem tě nikdy nepřestal milovat. A myslel jsem to vážně. Miluju tě Mishelle." Drží mě za ruce a jeho obličej se pořád přibližuje. Když ho nechá to udělat, nikdo z nás to nebude moct zastavit. Ale chci to?
„Damone... Nemůžu.Musíš to pochopit." řeknu a odejdu z pokoje. Ach jo! Právě jsem udělala největší blbost ve svým životě. A nebo ne? Vůbec nevím, co dělám. Připadám si jako robot poháněný jiným člověkem. Jdu... do sklepa? Ani nevím, jak mě to napadlo. Ale je tu klid. Dřív jsem sem chodila, když mi nebylo zrovna 2X nejlíp. Zavřela jsem se do tý provizorní cely a psala si básničky. O nich nikdo neví. Pokud už je teda někdo nenašel. Je tu jeden šutr, kterej se dá vyndat. Za ten jsem si vždycky shovala papíry, penál a všechno, co jsem napsala. Teď jenom zjistit, kterej tobyl. 100%ně to byla tahle řada. Teď jenom pořadový číslo... 3?Ne... ta nejde. Sedum? Bingo! Mám to. Teď jenom, jestli to tam pořád je. Cihla mi zůstala v ruce a já jí pokládám na zem. Pak sáhnu do díry, která po ní zůstala a hmatám po čemkoli hmotným. Jsou tu papíry i tužky. Super. Sednu si na provizorní lavičku z kamene a vezmu si do ruky svoje výtvory. Ty kokos. Já jsem byla vážně celkem psycho...