Duše nadpřirozených

Mystic Falls

Když už jsme konečně z letadla, Klaus jde pro mojí tašku a mezi tím volá taxíka. Pak mi naznačuje, ať za ním jdu.Vypadá vážně. Fajn, rozpohybuju svoje nohy a jdu směrem k němu.Jenže, samozřejmě, nečumím na cestu a narážím do nějakýho chlápka. Zvednu hlavu a chci se mu omluvit. No tak moment...! Černý vlasy, modrý oči, krásnej úsměv. Mám na něj nějaký štěstí a navíc ta podoba... Sakra! Kdo to je? Je to jako, když na ulici potkáte někoho, koho jste už neviděli pěknou spoustu let.Nejdřív na mě kouká dost naštvaně, ale pak i celkem překvapeně,což přinejmenším potvrzuje mojí domněnku, že my dva se známe.Teď jen zbývá zjistit odkud.
„Ehm... Sorry. Nekoukala jsem na cestu. Moje chyba. Moc se omlouvám..."
„Am... Jo, to je dobrý. Já to přežiju." usměje se a pak odchází. Ještě se za ním ohlédnu, ale pak se ho pokouším pustit z hlavy a odcházím za Klausem.
„Co se děje?"
„To bych taky rád věděl.Stačilo by, kdyby mi někdo vysvětlil, co tady dělá ona..."Ona? Kdo je ona? Podívám se směrem Klausovo pohledu a pořád tak nějak nemůžu najít nikoho povědomýho. Akorát opět vidím toho modrookýho chlápka. Sleduju ho pohledem. Zastavil se u nějaký holky. Hm... Takže zadanej. Škoda! No moment! Ta holka...
„Jane?"Jak se sem sakra dostala? Nevšimla jsem si, že by s námi nastupovala do letadla. „Takže ten chlap vedle ní je..."
„Damon Salvatore." No, celkem ulítlý jméno. Ale nevybereš si. „Víš co?" pokračuje Klaus.
„Ne. Co?"
„Měli bychom tě co nejdřív dostat k tvojí babi, abych mohl konečně zjistit, o co tu jde."
„Fajn, tak jdem." Nasedneme do taxíku a Klaus hned bleskově diktuje řidiči adresu. Zastavíme před nějakým barákem.
„Tak jo... Jsme tu. Měla bys tam jít asi sama. Tvoje babča mě nemá zrovna dvakrát v lásce."
„Cos jí udělal?"
„Zabil jsem její nejlepší kamarádku. Sice potom zase ožila, ale to už tvojí babi evidentně nezajímá." pošeptá mi, aby to taxikář neslyšel.
„No jasně... to byla jenom maličkost." ušklíbnu se a otvírám dveře od auta.
„Počkej ještě! Vezmi si moje číslo a až to s babi skončíte, tak mi zavolej." Ok, píšu si do telefonu jeho číslo a pak odcházím.Málem jsem si zapomněla tašku, ale Nick mi to stačil ještě připomenout, než odjel. Teď stojím, evidentně, před babči barákem a klepu na dveře. Otevře mi malá, kudrnatá černoška.Na svůj věk je pořád pěkná a roztomilá.
„Ahoj babičko."řeknu, pustím tašku na zem a silně ji obejmu.
„Ahoj Mishelle. Pojď dovnitř." Zní vážně. Celkem dost vážně nato že jsme se neviděli hafo let. Nevím, čekala jsem spíš něco jako... nadšení...?
„Co se děje?"
„Stýkáš se s nimi?"
„S kým jako?"
„Rodina Mikaelsnova. Říká tito něco? Samozřejmě, že jo! Stýkáš se totiž minimálně s Klausem."
„Jo, stýkám. Zachránil mi totiž život, když země chtěla nějaká bába vysát životní energii."
„Zachránil ti život!? Tak to je jenom otázka času, kdy tě bude chtít zabít."
„Jo, i o to už se pokusil, ale pořád žiju."
„Pokusil se tě zabít a ty ho ještě hájíš,jo?"
„Hájím ho, protože mi potom zachránil život. Nebejtjeho, tak tu místo mě teď před tebou leží možná moje pozůstatky a ani to možná ne, protože do toho baráku, kde se to stalo, nikdo nepáchne! A navíc je na mě milej a je s ním sranda.A slíbila jsem, že mu pomůžu."
„Je milej? No on tě snad ovlivnil? No jasně že jo! Jinak bys mi tohle totiž neříkala.Zbavím tě toho!"
„Co? Proč by mě sakra ovlivňoval? Ani to nepotřeboval! Všechno, co jsem s ním podnikla, bylo z mojí vlastní vůle."
„To si myslíš, ale pravda může být jiná."
„Fajn babi... Vyřešíme to zítra ráno. Teď si zajdu do Mysticu. Mají tam pořád tak dobrou whiskey jako naposled,když si mi řekla, že se budeš stěhovat a odřízla si se ode mě?" řeknu jí a prásknu dveřma. Možná jsem sem neměla vůbec jezdit... To je fuk. Dneska si vyleju hubu! Bar Mystic je jenom kousek odtud. Teda alespoň myslím. Pořád rovně, doprava, znovu doprava a pak doleva. A nic. Sakra! Ale moment. Tady to znám.Rozhlédnu se a vydám se uličkou kousek ode mě. A jsem tu. Bingo! Je to tady pořád stejný. Dokonce i ten barman. No, možná je teď hezčí.
„Dobrý den, mladý pane... Neznáme se odněkud?"
„To asi ne, slečno. Silně o tom pochy..." zarazí se. „Zatraceně! Mishelle! Páni... Kde si byla?"
„To je na dlouhý povídání, ale někdy ti o tom určitě povím... Mám co vyprávět."
„Tak mluv ne? Nebo zase někam spěcháš jako naposled?"
„Ne, to ne, ale ty máš práci..." sotva to dořeknu, zavolá na něho nějakej ožrala od baru. Asi má ještě málo a potřebuje další rundu... To mi připomíná, že já tady zatím sedím jaksi... na suchu.
„Strašně dlouho jsem tě neviděl. Vypadáš... jinak." Spustí hned, jak se vrátí.
„Jinak?"
„Jo, seš hezčí!"
„JO? To ty taky Jamesi, to ty taky." Jen s úsměvem zakroutí hlavou,zarachotí v regálu a vytahuje skleničku a flašku whiskey.
„Doufám, že pořád piješ to samý."
„No jo...tohle se na mně nezměnilo." uculím se.
„Co tady vůbec děláš?"
„Potřebuju něco vyřešit s babčou. Před chvílí jsem přiletěla."
„Ahaa. A jak dlouho se zdržíš?"
„Dva tejdny, možná měsíc, vůbec nevím. Záleží na tom, jak mě totu bude bavit."
„Tak to doufám, že tě to tu bude bavit co nejdýl. A kdyby náhodou ne, tak dej vědět a já něco vymyslím."
„Upřímně řečeno... Myslím, že s babčou se moc nudit nebudu, ale kdyby přece jenom nastal nějakej zvrat,určitě se ozvu." Mrknu na něho, vyklopím do sebe tu skleničku,hodím po něm telefon s tím, že mi tam má uložit jeho číslo a pak se zvedám ze židle a odcházím na záchod. Ani tady se nic nezměnilo. Pořád to citrónový aroma...
Když se vracím zpátky, zaslechnu hlas. Nakouknu za roh. Stojí tam Jane a ten Damona o něčem se dohadujou...
„Ale Damone..."
„Ne! Měla si jí hlídat! Neměla sem jezdit sama, natož pak s Klausem, od kterýho si jí měla, mimochodem, taky držet dál."
„Snažila jsem se, ale ona..."
„Snažila ses málo! Ovlivnil jsem jí,aby odjela do New Orleans bez řečí a na nic si nepamatovala.Naservíroval jsem ti jí na podnose přímo pod nos jako nějakej dezert a tvůj úkol byl jenom dávat pozor na to, aby jí nikdo nesežral. Nic víc!" Ovlivnil mi mysl? Proč? Co si nemámpamatovat?
„Tak proč sis jí nepohlídal sám?"
„Věř tomu, že bych to udělal strašně rád! Mohl bych bejt s ní a nenechat jí zapomenout na všechny ty krásný vzpomínky na nás...Ale musím zůstat tady, rada mě potřebuje. A navíc... Ty jsi její sestřenice, měla bys jí pomáhat." Cože? Sestřenice? Mohli jsme bejt spolu? Vzpomínky na nás? Jako na nás dva? Na něho a na mě? Moc nejasných informací najednou. Už mě ta nevědomost pomalu ubíjí. Seberu se a zmizím odtud.
„Kam zas utíkáš?"
„Promiň Jamie, musím si ještě něco vyřídit...Pak se ti ozvu." Seberu si bundu, kabelku, telefon a rychlým krokem odcházím. Venku se rozeběhnu. Běh mi vždycky pomáhal.Vyčistím si při něm hlavu. I když nevím jak teď... V tomhle případě mi běh asi nepomůže. Chce to přijít na jiný myšlenky, trošku rozptýlit. Třeba takovej... Ne! Na něj ani nemysli. Určitě to věděl a neřekl ti to. Prostě chlapi! Barák už mám jenom kousek. Proběhnu to teda trošku jinou cestou. Jednu uličku doprava... Tady jsem dřív běhala pořád. Rozhlížím se po domech a koukám na jména na schránkách. Žádní noví obyvatelé jak tak koukám. A nebo, že by jo? Blunt? Tak toho neznám. Zajímalo by mě, jak vypadá... Běžím dál a pořád se rozhlížím. Pak náraz a pád? Nevím do čeho nebo spíš do koho jsem nabourala, ale určitě to tu ještě před chvílí nestálo...
„Panebože... Moc se omlouvám. Nekoukala jsem na cestu. Jste v pořád..." zvednu se ze země a kouknu na postavu stojící přede mnou. „Damone..."
„Poslouchala jsi nás,viď?"
„Na to, abych věděla, kdo jsi, nepotřebuju nic poslouchat."
„No jo... vždycky ti to dost pálilo."
„Hele tak dost! Vím, že se asi známe. A fakt netuším, proč si mi smazal vzpomínky, ale dozvím se to a je mi jedno, co pro to budu muset udělat."
„Jako vždycky..." řekne potichu a trošku se pousměje. „Půjč mi tvojí levou ruku." No jasně! Proč ne?A ty mi něco uděláš... no hned!
„Prosím. Nic ti neudělám.Jen se chci na něco podívat."
„Na co jako? Na barvu mojí krve?" Ani nevím, proč jsem to řekla, ale určitě je to upír!
„Ten náramek na tvým levým zápěstí. Od koho ho máš?"
„Od jednoho z bejvalých přítelů... už ani nevím od jakýho."
„Ale já to vím... Máš ho totiž ode mě.Obsahuje Železník. Ten je proti ovládnutí mysli. Dal jsem ti ho hned potom, co jsem tě donutil zapomenout." No tak jo... Myslím,že dnešní přísun informací jsem už vyčerpala. Končím. Jdu do postele!
„No... takže jsme spolu zřejmě něco měli. A už zítra toho budu vědět víc. Ale teď jdu domů. Musím si to nechat projít hlavou."
„Doprovodím tě. Tady odtud to máš celkem daleko."
„To zvládnu. Když poběžím, jsem tam zapět minut." seberu se a běžím. Tak rychle, jak mi nohy stačí,i když vím, že on kdyby chtěl, tak je stejně během vteřiny přede mnou. Docela hodně se přepínám, takže hodně brzo už nemůžu, zastavuju a snažím se popadnout dech.
„Ale no tak,krasotinko. Kam ten spěch? Honí tě snad smrt?" Co-to-sakra? Ze šera, který už všude panuje, vystoupila postava muže.
„Ne,před někým daleko horším..."
„Co je horší než smrt?"
„Když tě honí bývalý přítel."
„Jó? Takto znám."
„Taky už tě honil bývalý přítel? Zeptám se s pobaveným tónem hlasu."
„No to fakt ne, ale přítelkyně mě honí pořád. Myslím tím samozřejmě bývalou přítelkyni. Ty máš oproti mně ještě výhodu, že tě honí jenom jedna tvoje drahá polovička." směje se ten muž. Zní celkem příjemně. A ani špatně nevypadá. Světlý vlasy, hnědý oči typuju... celkem fešák. Poslední dobou jich potkávám nějak moc, ale vždycky se v tom najde háček. Takže si radši nebudu dělat naděje a půjdu.„ Jak to, že jsem tě tu ještě neviděl? Ty nejsi odtud, žene?" Že by to byl ten Blunt? Hm... to by mohl být on. Ale to je fuk. Radši zmizím. Začíná bejt celkem tma.
„Ne, ne...Přijela jsem na pár dní za svojí babičkou."
„A už tě honí bejvalej?" Tohle řekl opravdu pobaveně.
„Jo. No,totiž... dřív jsem tu chvíli bydlela."
„Ahaa... tak tím se to vysvětluje. Takže teď přítele nemáš?" Tak tohle vyptávání už je mi trošku podezřelý a hlavně i tak nějak nepříjemný... Do toho mu přece nic není, ne? A nebo, že by se dobrovolně hlásil? To sotva...
„Proč se ptáš?"
„No jak bych to řekl... Vypadáš celkem... chutně." Chutně? To je celkem úchylný, ne?
„Prosím?" Neodpovídá. Jen se na mě zaculí a ve vteřině jsem namáčklá zádama na zdi jednoho baráku. Tak teď už je mi jasný, jak to myslel.
„Promiň, květinko, ale jsi tak roztomilá, že si to prostě nemůžu nechat ujít." Znovu se zaculí a já vidím, jak se mu postupně zvetšujou tesáky... Tohle nebude dobrý. Zakousne se mi do krku.Víte, jaký to je, když vám někdo pije krev? Že ne? No, dost to bolí.
„Jdi od ní pryč!" Zazní najednou ze tmy a ten upír se na chvíli odtáhne od mýho krku.
„Damone! Dlouho jsme se neviděli! Jak se ti vede kamaráde?"
„Nejsme kamarádi,Kole!"
„Tohle je on? Vážně? Ani se nedivím, že před ním utíkáš." otočí se na mě a znova se uculí
„Okamžitě jí pusť!"
„A co mi uděláš, když ne? Jsem starší a tudíž silnější. Takže by to vypadalo asi takhle: Nejdřív bych zabil tebe a pak bych jí..." ukáže na mě, „stejně vysál do poslední kapky krve. Tak si ušetřeme to drama. Nech mě v klidu dosvačit a odejdi, nebo se do toho pleť a umři."
„Tak fajn,Kole, vyhráls. Odcházím." otočí se a jde pryč.
„Damone! Jakej je v tom háček?"
„Žádnej háček... Prostě mi za to nestojí." No tak to děkuju za účast... Fakt dík! Najednou se z druhé strany než stojí Damon, ozvou rány z pistole a ten... Kol začne křičet. Damon nestřílí, tak kdo? „Víš, Kole... mám na to totiž svý lidi. Není to sice ta zábavný, jako kdybych ti osobně utrhnul hlavu, ale alespoň je to moment překvapení."řekne Damon, když už stojí u něho a vrazí mu kolík do břicha.„Co tu vůbec děláš?" Ptá se Damon.
„Měli jsme tudy s Finnem jenom projíždět, ale jelikož je můj bratr blázen do tý čarodějnický bloncky, rozhodl se, že tu chvíli zůstanem."
„Ahaa...Co by asi říkal tvůj bratr Finn na to, že mu jezdíš na jeho herce?"
„Nic mu neřekneš!" Pohrozí Kol a Damon mu ten kolík zarazí hlouběji do těla.
„A co by asi řekl tvůj druhý bratr na to, že si mu před chvílí chtěl vysát jeho novou kamarádku? No, asi by nebyl moc nadšenej. Ostatně, párkrát už tě zabil, ne? Nakonec... můžeš mu to jít říct i sám. Dneska se tu objevil..."
„Cože? Nicklaus je tady?"
„Jo...Určitě tě přivítá s otevřenou náručí." řekne ještě Damon a odstrčí ho na zem. Kol se skácí, ale pak ze sebe vytáhne kolík a mizí. „Omlouvám se za to, že si to musela vidět... Jsi v pořádku?" Ahaa... Brzo se ptáš!
„Jo, naprosto! Jdu domů!"
„Slečno, neměla byste se tu v noci pohybovat sama.Je to celkem dost nebezpečný." ozve se ze tmy. To bude ten, co střílel...
„A vy jste kdo, že mě chcete poučovat?"
„Am...omlouvám se. Jsem Blunt. Michael Blunt." Aha super. Doufala jsem,že ho poznám za trochu jiný situace...
„Bezva! Tak díky za poučení a teď, když dovolíte, půjdu domů a dám se dohromady."
„Fajn. Klidně si jdi, ale nejdřív ještě něco udělám." O čem to ksakru zase mluví? Otočím se k němu.
„O co jde?"
„O tohle." řekne, kousne se do zápěstí a přitiskne mi ho k puse. Co to má sakra bejt? Fuj! Dostala se mi do pusy jeho krev a bohužel mi nezbylo nic jinýho, než jí spolknout.
„Co to sakra děláš?" Křičím na něj, když mě konečně pustí.
„Uzdravuju tě... Upíří krev ti zahojí tu ránu na krku. Ale teď na sebe musíš dávat pozor. Alespoň nežse ti ta krev dostane z krevního oběhu. Kdybys totiž umřela s mojí krví v těle, probudíš se jako upír. A kromě toho ztratíš veškerý čarodějnický schopnosti."
„Aha... no díky. To už bych radši přežila dvě malý dírky na krku."
„Jenže by na to přišla tvoje babi a dělala by zbytečný tlaky."
„Jasně...Takže budu radši upír... A pak mě tady ten týpek vodstřelí stejně jako Kola a bude po ptákach. Paráda!" Arg! Nesnáším to tu, a to jsem tu teprve pár hodin. „Víte co? Nazdar!" řeknu a běžím rovnou k baráku. Vím, že poběží za mnou, ale je mi to jedno. Doběhnu domů a jdu rovnou do koupelny. Umeju si pusu a krk,vyčistím si zuby a pokračuju do svýho pokoje. Lehnu do postele a za chvíli jsem tuhá jak poleno.

„Mishelle! Vstávej!" Ježiši, babi! Vždyť jsem teď šla spát! „Slyšíšmě? Vstávej! Už je půl osmý ráno!" Teprv? To mě chce mučit?„V kolik si vůbec přišla včera domů? Tak poslouchášmě?"
„Babi. Strašně křičíš! Myslím, že tě slyší i sousedi... Takže jo, slyším tě. Proč mě budíš tak brzo?"
„Brzo? Už jsme měli dávno začít!" S čím zase?A jo vlastně, to čarování. Z jedný školy odejdu a do druhý vletim po hlavě a ještě k tomu dobrovolně. Ale ještě něco jsem chtěla dneska udělat... Ale co to? No jasně! To ovlivnění.
„Babičko? Jak mě chceš zbavit toho ovlivnění?"
„Jedním složitějším kouzlem."
„A to vymaže úplně všechno ovlivnění od všech, co mě kdy ovlivnili a budu si zase pamatovat všechno, co se před tím stalo?"
„Jo,není to na nikoho zaměřený. Zbaví tě to všeho. Ale musím tě varovat! Čím víc tě někdo ovlivňoval, tím víc tě to bude bolet."
„Jdu do toho..."
„Určitě? Přece jenom..."
„Babi! Udělej to... A začni hned!" Babča se na mě ještě usměje, ale hned má zase soustředěný výraz. Na to,co říkala, to vypadá celkem nevi... Ah... áá... Bože můj!Třeští mě celá hlava! Ve spáncích jako by mě někdo bodal nožem. Tak doufám, že mě...ááá... nikdo moc neovlivňoval.Zmítám se tu v posteli, jako kdyby mě posedl ďábel, a z očí m itečou slzy. Snad to brzo skončí...