Duše nadpřirozených

Překvapení

„Má tu Klaus nějaký tajný zamčený dveře?" Ptám se, když konečně dorazíme do Klausova domu. Jeli jsme sem snad věčnost.
„Ale notak! Přece tu nechceš šmejdit?" řekne Rose takovým zvláštním tónem hlasu.
„Jo... kašli na nějaký blbý dveře a pojď se radši podívat, co jsem našla.. Dneska to vidím na párty."křičí Jane z vedlejšího pokoje a ukazuje na vitrínu s alkoholem. Rose se k ní připojí a společně vytahují z poliček nějaký flašky. Některé vrací zpátky a některé pokládají na stůl. Jen s úšklebkem zavrtím hlavou a podívám se na Jessicu.
„V každým velkým baráku jsou tajný dveře."řekne a usměje se. „Pojď za mnou." No skvělý! Bylo to lehčí,než jsem myslela. „Jedny tu jsou. Už jsem je zkoušela otevřít...Zvědavost, znáš to... Každopádně se mi to nepovedlo. Silou je neotevřeš a kouzlama taky ne. Zkoušela jsem všechno, ale nic nepomohlo. Bez klíče to prostě neotevřeš." řekne sklesle a já se na ní podívám s úšklebkem na tváři a tajemstvím v očích.
„Jenom mě tam prostě doveď..."
„On ti ho dal? Máš ten klíč, že jo? Tak to je paráda. Já ho nikdy ani neviděla..."
„Nedával by mi ho, kdyby nemusel."
„Co tím chceš říct?"
„Hele... byla jsem u mojí babči... u naší babči a ta mi dala tyhle dva grimoáry. To kouzlo má tři části a v každý týhle bichli je jedna z nich. Třetí je prej někde tady..."
„Jo... Mám ho. Myslím... Něco jsem našla,ale nešlo to rozluštit."
„A proto mám ten klíč. Koukej..."řeknu a otevřu jeden z grimoárů.
„No jasně... přesně takhle to vypadalo." řekne Jess a usměje se.
„Výborně.Další část hádanky vyřešena."
„Fajn... A jak vyřešíme ten zbytek?"
„Za těma dveřma je nějaký harampádí Klausovo bývalé kamarádky."
„Bývalé?"
„Jo... už prej umřela. Nevím, Klaus kolem toho dělá moc tajemno. Ale to je teď jedno, protože někde mezi tím harampádím leží i klíč k tomuhle všemu."
„Fajn tak jdem na to... Tradá!" řekne a rozmáchne rukama ke dveřím před náma.
„Páni... čekala jsem něco víc... tajemnýho...?" říkám za pochodu ke dveřím a vytahuju klíč. Cvak a zámek je otevřenej. Vezmu za kliku a zahalí mě tma.
„Je tu někde nějakej zapínač světla?"ptá se Jess.
„To doufám..." odpovím a šmátrám po zdech.Mám ho... Budiž světlo! Teda... pokud se tomu tak dá říkat. Jetu sice trochu víc vidět, ale je jasný, že už tu dlouho nikdo neměnil žárovky.
„Už se ti to zdá dost tajemný?" zeptá se Jess a s úsměvem se na mě podívá.
„No... když jsem byla na podobným místě naposled, snažila se mě zabít jedna vyšinutá čarodějka. A mezi tím ze mě vysávala mojí moc... Takže vlastně zábava!" Obě se zasmějem a, ale hned jak se podíváme na regály,smích nás přejde.
„Předpokládám, že nevíš, jak to má vypadat a jak to najdem."
„Přesně tak... 100 bodů pro tebe."
„Skvělý... tak já zavřu a jdem na to." Jenom kývnu hlavou a už se probírám těma věcma.
„Koukám, že byla ta Camille celkem vybavená." utrousím a prohlížím si kovová pouta.
„Proboha co je tohle?" křikne Jess polekaně a já jdu okamžitě za ní. Stoupnu si vedle ní a koukám stejným směrem jako ona.
„To je... rakev." Fakt že jo! Opřená o zeď. Pokoj pro všechny potřeby. Chceš si s partnerem užít drsnej sex? Přijď k nám. Naše kovová pouta ti to umožní. Máš sebevražedné sklony a počítáš s tím, že už na tomhle světě moc dlouho nebudeš? Nevěš hlavu! Najdeš u nás i pohodlné rakve!No, jen doufám, že v ní nikdo není...
„Ježiši kriste! Myslíš, že je prázdná?" řekne Jess, jako by mi četla myšlenky.
„Podíváme se." pokrčím rameny a pak obě pokládáme rakev na zem.
„Nejde otevřít!" křikne naštvaně Jess. Nevšímám si toho a zkouším to kouzlem. Nejde to, ale já se jen tak nevzdávám a pokračuju. Jess pochopí a přidá se ke mně. Pořád nic. Je to celkem vyčerpávající. Už to chci vzdát,když v tom... Křup. Otevřeno. „Ty vole! Jsme dobrý!" řekne a hrne se k rakvi. Já dosednu na zadek a zhluboka dýchám. Fakt mě to celkem dostalo. „Hele... jsi v pohodě?"
„Jo. Otevřem to?" zeptám se, zvednu a jdu k ní.
„Na tři?" zeptá se a já začnu počítat.
„Raz, dva a... Kurva, doprdele! Je to...?"
„Jo, je to!" No... myslím, že až zas někdo řekne slovní spojení 'Klausova matka', vybavím si tuhle chvíli. Mohl mě alespoň varovat, že mu ve skladě harampádí hnije matka a čekána znovuzrození. „To je nechutný! Zavři to!" Řekne mi Jess a já popadnu víko.
„Počkej." řeknu a položím víko zpátky.„Co to tam je?"
„Co? Chceš jí sahat do rakve? Chápeš, že se ta ženská může každou chvíli probudit?"
„Jo, chápu. A proto to vyndám rychle." Opatrně se nahnu nad rakev a ještě opatrněji jí zvednu ruku a vyndám z ní kovový kříž. „Něco mi říká, že tohle je přesně to, co potřebujeme."
„A mě zas něco říká, že je to naprostá blbost. Proč by jí Klaus zavíral do rakve s jedinou věcí, která jí dokáže zničit? Protože já celkem dost pochybuju o tom, že tu rakev chtěl někdy otvírat."
„Klaus neví, jak to má vypadat. Nikdo to neví.Třeba mu jenom přišlo morální zavřít jí do tý rakve s jejím křížem."
„Dobře, fajn. Ale ještě se tu porozhlídnem. Třeba to bude mít taky víc částí." Jen kejvnu a zavřu rakev.Rychle se zvednu ze dřepu a hned zjišťuju, že to nebyl zrovna dobrej nápad. Točí se mi hlava a zalehlé uči a temno před očima taky nejsou dobrý znamení. Kácím se..

Jakjsem se sakra dostala do lesa? Tak moment... Je tu něco cítit.Magie. Vibruje mi pod kůží a vlévá se mi do krve jako ten nejlepší pocit eufórie.
„Jess? Jane? Moc vtipný!"
„Jsi vedle. Máš ještě jeden pokus..." ozve se odněkud z mlhy ženský hlas.
„Co po mně chcete?" zeptám se pevným hlasem, ale uvnitř se celá chvěju. Zimou, očekáváním, možná i strachem a bůhví čím ještě jiným.
„Nemusíš se bát. Nechci ti ublížit. Chci ti jen poděkovat."
„Poděkovat za co?" Nic se neozývá. Nemám třeba jenom halucinace? Ne! Vidím siluetu ženy. V mlze není poznat kdo to je, jenže pořád se přibližuje.Už je jen pár kroků ode mě. Je mi nějak povědomá.
„Za to,že jsi mě osvobodila..." Osvob.. Doprdele! Klausovo máma –rakev...

„Probouzí se." Zaslechnu jako by z dálky známý hlas. Třeští mě hlava a cítím se jako by mě přejel parní válec.
„Mishelle? Mishelle! Slyšíš mě?"
„Nejsem hluchá, ani mrtvá a navíc mám citlivej sluch, tak mi laskavě neřvi u ucha." Promluvím a usměju se.
„Jsem rád, že jsi zpátky."
„Jo, to já taky Damone, věř mi... Co se stalo?"
„Byla jsi vyčerpaná z toho kouzla, omdlela jsi a praštila se do hlavy o jeden z regálů a pak na tebe popadalo ještě pár věcí. Měli jsme strach. Byla jsi v bezvědomí celej den." Chopí se slova Jess.
„Den? To není možný. Přišlo mi to jako sotva pět minut."
„Co ti přišlo jako pět minut?" Klaus. Klaus... sakra! Vystřelím z gauče a běžím ke dveřím do Camiiny místnosti. Nevím sice kudy, ale něco mě k ní táhne.
„Kam si jako myslíš, že jdeš?"Najednou se přede mnou objeví Damon a já se opět kácím a tvrdě dopadám na svůj zadek.
„Chceš mě zabít?" křičím na něho naštvaně a sbírám se ze země.
„To vážně nechci,ale ty se chceš asi zabít." Chci kolem něho projít, ale pořád mi zastupuje cestu.
„Damone uhni!"
„Uvědomuješ si vůbec, že můžeš mít klidně otřes mozku?"
„A uvědomuješ si ty, že jsem klidně mohla pustit Klausovo matku z rakve?" Damon jako na povel strne. Odstrčím ho a běžím dál. Vezmu za kliku.Zamčeno. Zkusím kouzlo a je to. Sakra, něco je vážně špatně! Vejdu dovnitř a mířím přímo k rakvi. Taak, moment napětí a...prázdno.
„Sakra!" slyším jak křičí Damon od dveří.Jenže už nemám sílu vnímat, co dělá. Cítím vánek, což je divný vzhledem k tomu, že tu nejsou žádná okna, a pak silný náraz do hrudníku. Jako by mnou něco procházelo... Je to jako vtom divným baráku jenže tentokrát tak úplně nevím jestli ven nebo dovnitř. To hlavní, co teď vím naprosto jistě je, že to ukrutně bolí. Začnu křičet a vidím, jak na mě Damon mluví jen... jen nevím, co mi říká. Pak pociťuju závrať a silný náraz a pak mám temno.