Duše nadpřirozených

Vyznání lásky

Davina říkala, že máme míň času než si myslela. Ester nám prakticky dala dvoudenní ultimátum. Což je hodně málo na to, že ještě nemáme absolutně nic. Navíc teď kvůli novým komplikacím s Mishelle musíme prohrabávat všechny grimoáry úplně od začátku... Musíme holt pořádně zamakat. Otočím další list.A bla bla bla... moment, tady tohle je nějaký divný. Je tu půlka stránky normálním jazykem a půlka nějakou hatlapatilkou. Nevím,jestli to vůbec něco znamená, ale asi bych to měla říct Davině.
„Máš něco?" zeptám se jí nejdřív. Možná přece jenom našla něco zajímavějšího.
„No, pokud je nic taky něco, tak mám... ale pokud není, tak nemám nic." odpoví mi, ale připadá mi jako by ani nemluvila mým jazykem.
„Cože?"zeptám se a zmateně na ní zamrkám.
„Ale nic. Co ty? Máš něco?"
„Nevím jistě. Teď jsem tu něco nalistovala, ale jeto nějaký divný. Je to asi blbost. I když.. zdá se mi to trošku takový... podezřelý. Podíváš se?" Položí knihu, kterou drží v ruce a jde ke mně se zvědavým výrazem ve tváři.
„Tak to ukaž." řekne, když už je u mě a koukne do grimoáru.
„Je to fakt na hlavu... půlku přečtu, ale ta druhá je divná.Nechápu, že to celý nemůžou napsat normálně. Všechno by bylo hned jednodužší."
„To, že to nepřečteš neznamená, že je to divný. Každopádně se na to podívám." řekne Davina povýšeným tónem hlasu a začne prohrabávat jednu z hromad knih.
„A není zbytečný se tím zabývat? Totiž... přijde mi to jako blbost, když ani nevíme, jestli je to ono."
„Byla by blbost se tím nezabývat. Zvlášť, když je to teď to jediný,čeho se můžeme chytnout."
„Fajn. A co teď hledáš?"
„Slovník... Někde jsem ho tu viděla." Slovník?Nejspíš jedna z knih ve který bude spousta nesmyslnejch klikyháků.Tak to jsem měla před chvílí v ruce. Moment... tahle ne, tahle taky ne, ne, ne...
„Myslíš tohle?" zeptám se a zvedám tu těžkou bichli.
„Jo, přesně tohle myslím. Tak jo. Polož to a hurá do překládání." No výborný! Už na škole mě tahle část z cizích jazyků nikdy nebavila.
„Ále podívejme se koho to tady máme!" ozve se od dveří Klausův hlas.
„Čau Klausi... Chceš prudit a nebo nám pomoct?" zeptá se Davina aniž by odtrhla oči od knih. Já samozřejmě dělám, že mě to šíleně bere a že překládám o sto šest a vůbec se nevěnuju Klausově přítomnosti. Davina přece nesmí nic poznat! On mě ale nečekaně chytne za ruku a vede mě kousek dál od ní. Pak si mě k sobě přitáhne a obejme mě rukama kolem pasu.
„Utekla si mi."zavrčí na mě s tím jeho okouzlujícím úsměvem.
„Volila bych spíš jiný slova. Něco jako například: Šla jsem pomoct Davině. A navíc jsi tak sladce spal... nechtěla jsem tě budit."Zaleskne se mu v očích, chytne mě za zadek a ještě víc si mě k sobě přitáhne.
„Sladce jo?" řekne takovým zvláštním tónem hlasu a přiblíží svůj obličej k tomu mýmu.
„Hele vy dva... běžte si cukrovat někam jinam, tady se pracuje!" řekne Davina naprosto nevzrušeně a pokračuje dál v překladu grimoáru.
„Jo, to mi připomíná... Kam jsi mi dala ty papíry?Chci se v tom prohrabat." řekne najednou Klaus a máme po naší chvilce. Odtáhnu se od něj a vrhnu na Davinu zlostný pohled.
„Jo,pojď se mnou... mám to v pokoji, kouknem na to..."
„Okey...Davino? Kde je ten klíč?"
„Na stole. Od čeho máš oči?"
„No páni... s tebou je dneska zase řeč."
„Můžeš bejt rád, že ti vůbec pomáhám."
„Ale no tak, zlato... Oba moc dobře víme, že to neděláš kvůli mě. Dala bys totiž všechno za to aby on byl svobodný a nemusela vás otravovat žádná,pár století stará čarodějnická bába. Takže oprava: Děláš to kvůli sobě." Kdo že má být svobodný? O kom to mluví? Bude to asi někdo, koho má Davina hodně ráda. Už jenom kvůli tomu,co pro něj všechno dělá, ale hlavně proto, jak se teď na Klause dívá. Vypadá... řekněme, že víc než naštvaně.
„Klausi,jdem pro ty papíry, jo? Davino, pak se sem vrátím." řeknu abych zachránila situaci a táhnu Klause pryč. „Co to mělo sakra být?Znělo to skoro, jako bys jí vyhrožoval..."
„Ale notak!Nemám důvod jí vyhrožovat."
„Tak o kom jste to mluvili?"
„Šlo o mého bratra Kola. Trošku se do něho...zabouchla, jak by jste řekli dneska." Fajn, radši to nechci vědět.
„Tady jsou ty papíry. Ale abych pravdu řekla, vůbec ti to nezávidím. Zdá se mi to totiž naprosto nesmyslný."řeknu, když už jsme v pokoji a podávám mu papíry.
„Určitě to má nějakej systém. Stačí na to přijít."
„Jo, tak to teda hodně štěstí." řeknu, otočím se zpět a jdu ke dveřím.Už sahám po klice, když se Klaus objeví přímo přede mnou.
„Už mi zase utíkáš?" Jasně! Copak to se dá? Utéct před hybridem?To asi těžko.
„Ne, Klausi... mám totiž potřebu být tu alespoň trochu užitečná, takže jdu za Davinou."
„Ale notak... vždyť pro mě jsi přece důležitá." Vážně to řekl?Ale co tím myslel? Co ke měn vůbec cítí? Vážně by mě zajímalo, jestli mě bere jenom jako tu holku, díky který mu ta jeho Mishelle přežije a díky čemuž pak zabijem jeho matičku anebo jestli je v tom něco... něco víc.
„Proč?" řeknu najednou a naprosto ho tím vyvedu z míry.
„Co?" ptá se zaskočeně.
„Proč jsem pro tebe tolik důležitá? Jen mě to tak napadlo..." Chytne mě za ruku a pěvně mě stiskne. Při tom se povzbudivě usměje.
„Prostě jsi, jasný?!"
„No jo,jasný... tak mi jdi z cesty, musím za tou Davinou." řeknu,obejdu ho a odcházím. Chce mě jenom k tomu aby se zbavil máti, k ničemu jinýmu. Jsem naivní kráva! Je to Nicklaus Mikaelson...nemůže ke mně prostě nic cítit....
„Miluju tě..." ozve se za mnou a já se zarazím jako by mě právě někdo paralizoval. Nejsem schopná nic říct, natož se pohnout. Slyším, jak za mnou jde pomalými kroky. Přísahám, že právě teď mám tep srdce asi tak 2100! Klaus mi řekl, že mě... Ne, to není možný! Přece jenom je to Klaus!
„Co- co jsi to řekl?" vykoktám ze sebe a s vypětím všech sil se otočím. Pořád jde pomalu blíž a blíž a už stojí sotva pár centimetrů ode mě.
„Říkám, že tě miluju." řekne znovu a vypadá, jako by mu spadl obrovský kámen ze srdce. Koukám mu překvapeně do očí, ale on to nevydrží a sklouzne pohledem na moje rty.
„A-ale proč jsi to řekl?"Nějak se mi nezdá, že by zrovna on tak snadno říkal zrovna tohle... Zamyšleně skloní halvu. Nebo spíš beznadějně? Už se v něm vůbec nevyznám... Každopádně to vypadá, že se snaží najít nějaká vhodná slova.
„Víš, já..."
„Klausi?Paráda, jsi tu... hledám tě snad všude! Mishelle s tebou chce mluvit. Je zrovna v tom stavu, že je plně při smyslech." Spustí Damon, kterej se objeví vážně vždycky v tu pravou chvíli. Klaus se na mě podívá a podivně se usměje. Mám to snad brát jako omluvu za Damona? Nebo spíš za jeho samotného? Mám to brát vůbec jako omluvu? Co tím chtěl zatraceně naznačit? „Ehm... jo... jen jsem ti to přišel říct. Zas vypadnu aby tam nebyla Mishelle sama,takže... pak přijď..."
„Ne, to je dobrý. Můžete jít společně a hned. Já jdu pomoct Davině. Už na mě určitě čeká s dalším úkolem." zarazím ho, oplatím Klausovi jeho pohled a pak odcházím. Co to mělo, do pekla, bejt?