Sorry, I think I love you!

9.Kapitola

Šli jsme do hoodně luxusně vypadající restaurace. Když jsme vešli přišlo mi, že je tam nějak moc lidí a, že si nebudeme mít kam sednout. On mě ovšem vedl dál do zadu do V.I.P salonku kde už jsme byli sami.

Obědnal nám nějaké jídlo jehož názvu jsem ani nerozumněla. Nakonec se z toho vyklubali obyčejné špagety.

"Víš Lili ani mi snad nemůžeš věřit jak neuvěřitelně moc jsem šťastný, že mou asistentkou jsi právě ty!" Usmál se a pustil se do jídla.

"Taky jsem šťastná" řekla jsem upřímně, ale byla jsem trochu rozvážnější co se začátku jídla týče. Nikdy jsem neuměla jíst špagety, kdykoli jsem je měla byli uplně všude jen ne v puse.

Asi si toho všiml protože se hned statsotlivě zeptal jestli mi nechutná či co?

"Ne, ne kdepak jen... ( no co prostě mu to řeknu sama nesnáším přetvářku) prostě neumím špagety jíst slušně vždycky je mám uplně všude." Zatvářila jsem se zahanbeně. On ovšem propukl v další hysterický záchvat smíchu a tak jsem se přidala. 

Když tenhle večer skončil doprovodil mě domů a zeptal se zdali by nemohl nahoru prý potřebuje ještě něco probrat.Ten na to jde, ale rychle pomyslela jsem si, ale co fakt se mi líbil tak co...souhlasila jsem tedy.

Když jsme vešli nahoru do mého bytu zeptala jsem se zdali si dá kávu nebo tak něco? Odpověděl, že ne, že už mi to musí vážně říct. A přitáhl si mě. Wau opravdu rychle, lehce jsem pootevřela pusu abych byla připravrna přijmout jeho polibem. Zavřela jsem oči. Slyšela jsem ovšem jak se zasmál a strčil mne do křesla. Tak to ne! Já to mám ráda jemně když už na to jde takhle rychle! To už jsem ale slyšela jak říká:

"Lili já ti, ale opravdu musím něco říct"

Tak jsem sice neochotneoa naschvál hodně pomalu otevřela oči.

Tvářil se strašně vážně a smutně zároveň.

"Víš Lili" začal "já..no.."to bylo poprvé co jsem ho viděla ztrati řeč " zkráka se mi hodně líbíš a já nechci o tebe přijít, ale je tu jeden problém.." A přesně v tuhel chvíli se to mé takzvané štěstí začalo hroutit "jsem tvůj šéf a naše společnost má v podstatě jen 1 pravidlo a to, že vztah mezi zaměstnanci je velmi přísně zakázán. To bohužel platí i pro nás dva." Dořekl smutně.

V tu chvíli jsem nevěděla co dělat! Brečet? Řvát? Nechat se vyhodit a být s ním? Nebo snad 4 dny v týdnu snášet pohled na něj a celých 24 hodin myslet jen na to, že s ním nesmím nic mít?

Nemohla jsem dýchat, motala se mi hlava a on tam celou dobu jen tak seděl a přišlo mi že až skoro nezúčastneně mě sledoval. 

Nevydržela jsem to, vybuchla jsem!