Uff to byl jen sen...Malinko si protřu oči od slz a snažím se popadnout dech.
Niall mi šeptá tichá uklidňující slůvka.
Když se zdá, že je konečně po pláči přijde ta věta, které jsem se obávala
„Lil..copak se ti zdálo?" ptá se ustaraně.
„No víš Ni..." nemůžu mu říct co se mi zdálo to by bylo mega trapný, musím si něco vymyslet „zdálo se mi, že nemám nohy!" vyhrknu první co mě napadlo, fakt geniální Lili.
„Wau.." vypadá, že je fakt zaskočenej „ a proč jsi při tom křičela moje jméno?" ptá se zvědavě dál.
No do háje to je trapas!
„No byl jsi tam se mnou a pro změnu si přišel o ruce."
No ty bláho já jsem fakt génius!
„Aha...nevím zdali být potěšen, že se ti o mě zdá nebo být smutnej, že je to taková blbost" řekne.
Až teď si pořádně uvědomuju tu vzdálenost co mezi námi vznikla během tohoto rozhovoru. Nevím kdy jsem se sice z jeho náruče dostala až sem, vím však že jediné co momentálně chci je se do ní vrátit.
Začnu se tedy pomalu posouvat až jsem uplně u něj. Položím si hlavu na jeho rameno a rukama ho obejmu za krkem. On potom své ruce přesune na můj pas.
„Děkuju ti za všechno moc! Za to, že tu se mnou jsi a vždycky jsi byl, a navíc když si představím, že nebýt tebe byla bych teď někde v Sírii nebo já ani nevím kde jinde. Rozhodně bych teď neseděla vedle člověka co pro mě tak moc znamená nejspíš bych byla někde zmlácená znásilněná a..a.."
Nezvládla jsem to znova jsem se rozbrečela.
„Lil...neplakej, takhle nesmíš přemýšlet. Jsi tady a je ti dobře tak už neplakej" šeptal
„ššhhššš"
Proč mám motýlky v břiše když mě hladí po zádech a tohle mi šeptá do ucha.
Trošičku jsem se odtáhla a zadívala se do těch jeho krásnejch očí , které i teď v tomhle měsíčním světle zářili jako dvě jiskřičky.
Neudržela jsem se.
Musela jsem to udělat.
Nahnula jsem se k němu a otřela své rty o ty jeho.
Čekala jsem, že se odtáhne a já opět zrudnu jako rak a zmizím z povrchu zemského.
On mě ovšem překvapil.
Opět naše rty přiblížil.
A po chvilce, která mohla trvat tak maximálně zlomek sekundy, pro mě ovšem trvala jako celá věčnost, je spojil už uplně!
Motýlci v břiše.
Ohňostroje vybuchující v celém mém těle.
Jediná myšlenka, která mi v hlavě přetrvávala bylo modlení se ať to nikdy neskončí.
Vím, že kapitolka je hodně krátká, ale jelikož mě @rozhdo naprosto nutila napsat novou něco jsem teda spatlala a je to tady.
Další bude nejdřív o víkendu ale slibuju mnohem delší!
Bye loves
ČTEŠ
Sorry, I think I love you!
Hayran KurguVšechno zlé je pro něco dobré, ale co když je toho zlého až moc? Může se to někdy obrátit v to "dobré" Existuje v životě vůbec nějaké štěstí?
