Mořská kouzla

Kapitola 1.

„Ne, ne, ne, jak jste mohli a všichni." Zuřila jsem, opravdu zuřila, zničili mě, má vlastní rodina mě zničila. A ještě díky nim vznikli lovci, lovci mořských panen, ale teď si mě chtějí udobřit.

„Holčičko, nech si to vysvětlit." Má pravdu, vysvětlit si to nechám, ale to bude asi vše. Na život mimo luxus jsem zvyklá.

„Poslouchám." Postavila jsem se naproti ní a dovolila to mé babičce vysvětlit.

„Víš, že tvoje náhradní matka založila lovce, ne my a pokud vím, chtěla tě i zabít, ale nevěděla, že do toho zatáhla jeho, za to opravdu nemůžeme. Pochop to, teď je přece mezi vězni, sama byla potrestaná." Měla pravdu, ale já už opravdu nemůžu, já nemůžu, přišla jsem o všechny milované, až na pár výjimek.

„Já to vím, ale odpusť mi, já fakt nemůžu, prostě se teď vzdám všeho, já opravdu nemůžu, odpusť, ale takhle to bude nejlepší pro všechny, vždyť už nemám ani matku, ani bratra!" rozkřikla jsem se! A s očí mi tekly slzy.

„Já vím ale co já s tím zmůžu a tvůj bratr se rozhodl dobrovolně. A vím, jak se cítíš, já to vím!" taky už doslova křičela. „A vím, že je to na tobě, jsi výjimečná, ty tu možnost máš, tak ji využij, nebudu ti bránit." Teď už brečela i ona.

Vrhnula jsem se jí do obětí a zašeptala, „děkuju." Loučení je těžké a navíc, když jste nesmrtelní a zbyla vám jen babička a dvě kamarádky, loučí se s tím málem ještě hůř.

„Já vím, holčičko, já vím, měj se šťastně a neboj, dám na ty dvě pozor." Naposledy jsme se navzájem podívaly té druhé do očí a daly si sbohem. Sedla jsem na svou motorku a vydala vstříc osudu.

Probudila jsem se ze spánku a zrychleně dýchala, byla jsem zpocená, a zase ucítila tu hroznou bolest. Ne, takhle to dál nejde. Musím se dát dohromady, no nemám se zas tak špatně a navíc je to skoro třicet pět let, určitě na mě zapomněli, a i kdyby ne co já s tím. Všeho jsem se vzdala, abych začala znovu, ale minulost mě dohání, pokaždé, jakmile zapomenu.

Podívala jsem se na hodiny, co vysely nade dveřmi. Je půl sedmé, vstávat, řeknu si sama pro sebe a vyhrabu se s postele, dneska mám denní směnu. Sotva vejdu do koupelny, zazvoní mi mobil. Kdo jiný než jedna s těch tří, určitě mě chtějí navštívit v práci, i když s Lanou se vlastně dneska uvidím, má službu se mnou.

S povzdychnutím zvedám telefon. „Anoooo." Řeknu přehnaně a čekám na odpověď.

„Ahoj, tady Kira, prosííííííímtě dneska se s Táňou nemůžeme stavit, máme něco na práci, jo?"

„Jo jasně, v poho, aspoň budeme mít s Lanou klid." Řeknu ironicky. Určitě jdou za správkyní, pomyslím si, jsou přece mořský panny, a jak to vím, nebyla jsem s nimi plavat, ale vycítím to, jsem výjimečná svou mořskou stránku umím ovládat, vycítím mořské panny, stejně jako lovce, ale u nich to prozrazuje i tetování, na to nikdy nezapomenu.

„Dííííík, že to chápeš, jsi fakticky skvělá kámoška, tak papa. Zase zavolám."

„jasně, papa." Sama pro sebe se usměju, proč já se s nimi vlastně kamarádím, chtěla jsem vše vymazat a místo toho se začínám vracet a zase riskuju.

To mi vlastně může být jedno, celý můj život je risk, zvykla jsem si na to. Přece jenom jsem cenná trofej, protože mám bílou ploutev s nádechem, nebo spíš leskem do černa, jsem jiná, jsem psanec, uprchlík, pro někoho zrádce, pro někoho životně důležitá, kdybych zůstala, taky bych vlastně nejspíš byla správkyní a já to celé zahodila. Sama pro sebe jsem se uchechtla a začala se sprchovat. Voda byla příjemná a já začala další běžný den. . . . .