Mořská kouzla

Kapitola 13.

Přikývla jsem na souhlas. Nevím jak mu to říct a jestli se to někdy dozví, ale byla bych ráda, kdyby ano.

„A ví o tom?" jak by mohl, neviděl mě třicet pět let.

„Ne." Řekla jsem to tiše, ale tak aby to slyšela. Zvedla jsem se, posbírala si věci a vyrazila pryč. Procházela jsem tělocvičnou, nevšímaje si nikoho. Věděla jsem, že musím jít, ještě za Elenou. Když jsem došla k její kanceláři, zaklepala jsem a čekala.

„Vstupte." Vešla jsem, když mě uviděla, usmála se, určitě ji došlo, proč tu jsem. „No, čekala jsem, kdy přijdeš a vysvětlíš mi to." řekla to klidně, což je dobře, posadila jsem se do křesla.

„Není co, Erika je tvoje pravnučka a moje dcera, narodila se, ani né rok po mém odchodu, to ona mě postavila na nohy." Nevím, co bych jí ještě řekla.

„No jsem ráda, že jsem ji konečně poznala a taky, že ti pomohla, ale nezapomeň, že je to šlechtična." A je to tu, přesně toho dle, jsem ji chtěla ušetřit.

„Já vím, základy má a já jsem se kvůli její krvi nehodlala vracet." Teď moc nadšená nebyla, ale já jsem matka, né ona. To já o ní rozhodovala, a nenechala si do výchovy nijak mluvit.

„No dobře to probereme, až dokončíme, co jsme začaly, ostatně proto si tady, dnes jsem tě zavolala, abych ti někoho představila, kapitánky, už je nějakou dobu cvičily. Daly jsme jim zbraně, je jich sedmnáct a i když mě budeš, asi proklínat, že jsem ti to neřekla dřív, jsou jako ty, ale nejsou stejné úplně, ty si s nich pořád nejsilnější, nikdo nemá moc a ploutev jako ty, ale ony jsou ti aspoň podobné." Hleděla jsem na ni s pusou dokořán, měla jsem chuť po ní řvát a zároveň se radovat, ale zase vrátily ty city, nejradši bych ji za to ukamenovala.

„Neděláš si srandu, že?" neuhnula pohledem a přikývla na souhlas. Popadla jsem do ruky prstýnek a vypila první sklenici, která mi přišla do ruky. „Kde jsou." Řekla jsem a zvedla jsem se, ze židle, při tom se mi až nebezpečně zajiskřilo v očích.

„V tělocvičně, právě teď budou mít první lekci ve vodě, ale až přijdeš, samozřejmě, a doufám, že neuděláš, nějakou pitomost." Řekla káravě a vyšla se mnou do tělocvičny.

„Ne, jen možná znovu povstanu." Řekla jsem a Elena zalapala po dechu.

„Myslíš to vážně?" nevěřícně se na mě dívala.

„Ano, jestli je někdo další jako já, tak už nejsem šlechtična bez ploutve." Řekla jsem rozhodně a Elena na mě hleděla s neskrývaným úžasem.

„Děkuju, tvoje podpora je pro ně důležitá." Dál jsme šly mlčky. Když jsme došly do tělocvičny, bylo mi jasné, že už si nezacvičím, byl večer, já vyčerpaná a tady byly jen kapitánky Luren a Alex, strážkyně a má dcera, až poté jsem si všimla skupiny holek u bazénu, zvědavě se na mě dívaly.

„Můžeme začít." Prohlásila Elena.

„Jste si jistá, že jsou zde všichni důvěryhodní?" zeptala se asi vůdkyně oné skupiny.

„Ano." Prohlásila Marie. „Ale nejsem si jistá úplně všemi." Dodala a propalovala mě pohledem, už dávno mi vyhlásila válku, ale jak se bude tvářit, až zjistí, kdo jsem.

„Ano jsem, Marie je až moc podezíravá." Řekla Elena rázně a přidala se do skupinky strážkyň, já se postavila ke své dceři.

Ta vůdkyně se tedy vydala do bazénu, najednou se objevila ploutev, která doslova zářila žlutou s leskem v modré barvě, všechny v sále až na mě otevřely pusu do kořán, je pravda, že Alex a Lurem, taky nebyly moc překvapené, ale ostatní jo a tak to pokračovalo až do vody vstoupila poslední. Všechny je obdivovaly, ale já ani ne, moje ploutev byla pořád jiná, ale jsou mi přece jenom blíž.

„Jsem ráda, že jsme získaly tak silné spojence." Probrala se první Elena.

„Je nám ctí, ale rády, by jsme se seznámily s Bílým Přízrakem, říká se, že je jedna z nás." Erika se mne chápavě podívala a pak otočila spět. „Je něco špatně?" zeptala se přímo mě.

„Ne, není." Řekla jsem rázně a podívala se na Elenu, ta chápavě přikývla.

„Víte, Bílý Přízrak je mezi námi, ale je jen na něm, jestli se ukáže." Řekla a podívala se po všech. „A ještě něco, Eriko, tvou ploutev jsem zatím taky neviděla." A naznačila ji tím, aby se taky přeměnila, ta nervózně vykročila do vody. Po chvíli, už na sobe měla šedou ploutev s bílým leskem, jak jsem říkala, je mi podobná a přesto jiná.

„Jsi jedna z nás." Řeklo jich několik. Uchechtla jsem se. „Je něco k smíchu." Zpražila mě jedna.

„Ne, ale i já bych měla jít s pravdou ven." Řekla jsem tajemně a shodila jsem ze sebe oblečení, zbyly mi jen plavky. Vkročila jsem do vody, cítila jsem na sobě nechápavé pohledy, ale já je nechala být a šla dál, nakonec jsem se ponořila a vypustila myšlenky, mé mořské já se chtělo zhmotnit a já mu to dovolila, objevila se záře která se postupně vytrácela a já se vynořila, bylo příjemné mít ploutev, hned jsem si udělala pár temp a . . .