Mořská kouzla

Kapitola 24.

Pohled Jacka

Seděl jsem za stolem a řešil papíry a zase další papíry, co jsem už dlouho odkládal, sice bylo už hodně pozdě, ale dlouho jsem to odkládal. Seděl jsem tu už přes pět hodin a pořád jsem jich měla nad hlavu. Bylo dvanáct v noci a víčka mi začala padat. Měl jsem v sobě už dvě kafe, ale věděl jsem, že musím vydržet. Měl jsem před sebou právě finance a řešil jak je rozdělit.

Zvonil mi mobil, zamžikal jsem do světla osvětlení, mé kanceláře a snažil se nahmatat mobil. Konečně. Zaradoval jsem se, blikal mi tam Josh, a taky jsem si všiml, že byly čtyři, musel jsem usnout, ale doufám, že má sakra dobrý důvod mě budit.

„No?" zeptal jsem se ospale.

„Sakra, kde si, máme průser a velký!" křičel do telefonu, všude v pozadí byl hluk a křik.

„Na velitelství. Co se děje?" stále ospale jsem se zvedl a začal nervózně chodit po pokoji, co se sakra děje.

„Sakra chlape, okamžitě odtamtud vypadni!!"

„Co se sakra děje?!" v tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vpadla Luren, Alex, Leo a má dcera. Hleděl jsem na ně s otevřenou pusou. Jsem v ******. No *****. Leo s mačetou vypadala dost sexy, ale co tu dělají a jak se sem dostaly.

„Jacku, Jacku!!! Sakra Jacku co se tam děje." Ječel mi do ucha přes telefon Josh.

„Berem ho sebou?" Zeptala se Alex, také se zbraní v ruce. Vypnul jsem telefon a dal obě ruce podél těla. Leo se netvářila optimisticky a uhýbala mému pohledu. Luren zapípala vysílačka, natáhla si ji k uchu a něco si vyslechla.

„Rozumím a končím." Vrátila vysílačku na původní místo. „Jsme v části L. odcházíme po chodníku, v moři je to riskantní, teď už to jenom prohledávají, takže se rozhodněte rychle." Řekla s klidem a hodila po mě pohledem.

„Patří k akci X. Pokud ho najdou, je to pro něho špatný, ale kam ho chcete vzít?" Zeptala se Erika (má dcera).

„Mám pořád byt, vezmu ho tam, a schovám, dokud X přestane být aktivní." Vyhrkla Leo a mě ani nevím, proč se ulevilo. Skákal jsem pohledem s jedné na druhou a čekal, jaký verdikt, bude konečný.

„Platí, ale jak ho chceš dostat ven." Všechny se zamyslely.

„Jsou tu okna, jsme ve druhém patře a dole jsou keře." Myslela nahlas Alexa a mě se málem zastavilo srdce. „Stačí ho dostat do protějšího pokoje a rychle odtud vypadnout. Dostat ho do bezpečí tvého bytu a přemluvit tvoji babičku." Uvažovala dál Alex nahlas a já nemohl uvěřit, že mě chtějí opravdu vyhodit s okna.

„Já nikam neskáču." Vyhrkl jsem ještě před tím, než mi došlo, že jsem to řekl nahlas.

„Nejsi v pozici, kdy si můžeš vybrat." Řekla Luren zase klidně a kývla na Alex. Ta šla přímo ke mně.

„Ruce nahoru." Řekla rázně s katanou v ruce. Neochotně jsem je zvedl a propaloval ji pohledem. Pak jsem ucítil tupou bolest na hlavě a uviděl tmu, jenom tmu.

Ucítil jsem dotek na mých rtech, jemný a sladký, a taky bolest celého těla. Poslední, co si pamatuju je, že se bavily o tom, že mě vyhodí s okna. A podle stavu mého těla to vážně udělaly, navíc ta rána do hlavy, to bylo podlé. Ale co ten příjemný pocit na mých rtech. Spokojeně jsem zavrněl a spokojeně začal rozevírat oči. Dlouho jsem promrkával, až jsem nakonec zaostřil a střetl se s jiskřivým pohledem Leo a cítil jsem její rty na těch mých. Odtáhla se hned, jak si všimla, že jsem vzhůru.

„Už jsem se bála, že se ti stalo něco vážného." Řekla klidně, ale na očích jsem jí viděl úlevu a taky velkou únavu.

„Kolik je hodin?" zeptal jsem se ospale a protáhla se, zapraskaly mi kosti a zase se ozvala ta otravná bolest. Zakňučel jsem. „Vy jste mě vážně vyhodily s okna, že?" zeptal jsem se otráveně a zabodl do ní pohled. Nevině se usmála.

„Je něco po dvou odpoledne a ano vyhodily, kdybychom to neudělaly, tak teď trčíš zavřený v provizorním žaláři, s příšernou stravou a chováním strážnic, a čekal by tě soud, takhle ti nic nehrozí, vyžehlila jsem to u babičky, budeš tu pár dní se mnou zavřený a ještě uvidíš dceru." Na tváři mi vykouzlila úsměv.

„To okno vážně nebyl zas tak špatný nápad." Zavrněl jsem ji do ucha a rozhlédl se kolem. Byl jsem v jejím bytu, ano přiznávám, byl jsem to já, kdo ji unesl s jejího bytu, teď jsem ležel na gauči, přikrytý dekou s polštářem pod hlavou a s mojí milovanou u sebe. Její byt byl skromný a taky jsem si všiml, že tu má krabice s věcmi, buď se stěhuje, nebo byla schovaná přede mnou, dokud se nestalo to na velitelství. Měl bych tam zavolat, ale taky zjistit, kde má vůbec mobil.

„Bylo, a teď mě omluv, potřebuji se vyspat."

„Kde mám mobil?" zeptal jsem se a povytáhl obočí.

„O to se nestarej, musíš odpočívat." Mrkla na mě. Chtěla se zvednout a jít do ložnice, ale přitáhl jsem si ji zpátky k sobě a spojil naše rty, dala mi ruce kolem krku a spolupracovala. Začal jsem ji hladit po zádech a bocích a zintenzivnil polibky. Přesunul jsem sena její krk a ramena. Měla na sobě obnošené a vytahané, staré triko a hrozně, ale opravdu hrozně krátké kraťasy. Posadil jsem se a ona si sedla do mého klína. Vysadil jsem si jí a ona mi obmotala nohy kolem pasu. Konečně bude zase jenom a jenom moje. Zamířil jsem s ní do ložnice a zavřel za námi dveře.