Mořská kouzla

Kapitola 23.

V ruce jsem svírala prstýnek, který mi visel na krku, a stále dokola si opakovala, přehrávala ty slova v hlavě. „Náušnicemi tě okouzlím, Řetízkem poznám, Náramkem získám a Prstýnkem přivlastním." Ta sladká slova lásky, včerejší den, jak jsem slíbila, jsem strávila v klidu a nabírala sílu, čeká nás možná i boj, ale to je jedno, hlavně když vyhrajeme, často jsem uvažovala, proč někteří lovci a i jak se mezi námi říká šlechtici, ale ti naši, žijí dlouho jako my, nedávno jsem svou odpověď získala, mají v krvi krev mořských pan. Ale nemají tu schopnost, co my, pouze získali ten dar, dlouhého života. Můj bratr je výjimka, málo kdo dostal do vínku, co on. A já tu teď stojím a chci se doslova postavit vlastní krvi.

Byli jsme v obrovském počtu, seřazeny v tělocvičně a doslova tu byly namačkané. A stálo se i na chodbách, hodně jich bylo namáčknutých v bazéně. Není divu, sjelo se nás s okolí asi pět stovek, přijely hlavně ty, co jsou z blízkého okolí, co tam mají příbuznou, nebo se nechtějí bát vlézt do moře. Bohužel, přijely jenom s okolí, tento problém je celo světový, ale lovci mají málo poboček a daleko od sebe, a jenom na jenom kontinentu, každá společnost jede sama za sebe a mořské panny řeší taky vždy jen to okolí, výjimkou byly jenom strážkyně, taky je to první povstání, a není jistý výsledek, takže místo tisíců, nás není ani pět set, naštěstí, tato skupina lovců, není zas tak strašná, jsou i horší a navíc je menší, takže by nám toho nemělo tolik hrozit, ale nevsázím na to, vytvořila jí má macecha, aby zničila naší rodinu, místo toho je tam zavřená a vše se otočilo proti ní, sice už nežije ani můj otec, ani matka, ale ona škodí dodnes, z nějakého důvodu mě nenávidí, přesněji, přebrala jsem kluka jeho dceři, která je tam taky, otec mě měl radši, ale takhle bych mohla pokračovat. Uznávám, ani já ji nemám ráda, ale nikdy jsem ji nic neřekla, chovala se mile a ona mě nesnášela, přitom já ani nebyla doma. Dávno jsem bydlela jinde, stejně jako bratr, kterého taky nenávidí, stejně jako nás nenávidí její dcery.

Babička, právě sdělovala poslední informace, nic co bych už nevěděla, takže jsem vnímala jen na půl, právě mluvila o tunelu, kde se vynoříme a tak, byly tři ráno, takže nebyly zrovna nadšené, spát ale včera šly už po obědě. Začala jsem plně vnímat, až když se blížila k části, kdy jsem měla přijít na řadu se svou skupinou.

„......Plán vám byl sdělen, ale ne podrobně, a proto vám ho teď vysvětlím, naše ploutve nejsou ve tmě moc vidět, proto poplaveme ve skupinách na daná místa a schováme se, dokud nedostaneme pokyn. Lovce odláká skupina x, ploutve jim ve vodě, dá se říct září, s nimi půjde i bílí přízrak. Dají nám pět minut, pak vyrazí taky, vše půjde jako na drátkách, budete se držet u dna a to i když nad vámi poplave loď, držte se instrukcí. Skupina x vyráží pět minut po první skupině, né po poslední, a taky se může stát, že potkáte přízrak, nebude se svojí skupiny držet, je nezávislý a já mu před všemi děkuji za jeho pomoc, na kterou přistoupil, to je tímto vše." Nadechla se a nechala nás zpracovat informace, držely jsme se s Erikou za ruce. Jedině ona věděla, že možná podstoupím, tu výměnu a obětuji se. „Stejně jako děkuji všem, co dnes přišli a podali na pomoc svou ploutev, dnešek se zapíše do historie, stejně jako všechna jména, co jsou dnes zde. A teď, ať se plán rozjede a vydaří se, utvořte, teď prosím skupiny, do kterých jste byly přiřazeny." Dadala.

Všechny se tak trochu chaoticky, dávala dohromady, ve svých skupinách. I já jsem se rozhlížela a svou skupinu našla, seřazovala se u Elen a ostatních strážkyň. Došly jsme tam a zařadily se k nim.

„Je mi ctí být po tvém boku, nám všem." Ozvala se vedle mě Kely, ona byla, asi, hlava té skupinky, teda alespoň mi to tak přišlo. Otočila jsem se na všechny a věnovala jim děkovný pohled.

„I mě je ctí, protože jsem si ještě nedávno myslela, že kromě mě a Eriky už nikdo není, ale není to tak, to mě je ctí jít do toho s vámi." Usmála jsem se na ně a ony mi úsměv oplatily. Plán, který jsme dostaly je vlastně lehký, upoutat na sebe pozornost a odvést je dál. Jedeme každá sama, ale zároveň si kryjeme záda.

„Tak, vidím, že jste se uskupily. Každá skupina má přidělenou barvu, abyste se odlišili. První jde žlutá barva a pokračují ostatní, jděte hned po sobě, pořadí vám bylo sděleno." Žlutá skupina asi třiceti nejsilnějších vyšla vstříc tunelu, jejich úkol byl jasný. Dostat se za každou cenu dovnitř a omráčit co nejvíc lovců. Mezitím se spustil odpočet pěti minut a já začala být nervózní.

„Vyrazím rychle, pozornost odpoutám jako první, pak se přidejte." Kývly na souhlas a dál jsme pozorovali jak, bílou skupinu následuje červená. My jsme byly skupina bíla x. každá měla na ruce něco jako štítek. My ho měly, bílí a s písmenem x. Už se vydala třetí skupina, když nezbývalo ani půl minuty. Postavily jsme se do dvojstupu, jo tunel sice byl obří, ale my jsme na tom s dovednostmi trochu víše, já teda o hodně víc než i moje kolegyně ve skupině. Alex a Luren se mnou nebyly, dostaly úkol připojit se ke skupině, která se dostane dovnitř a osobě přivést zrádkyně.

Když se chtěla rozejít další skupina, Elen je zastavila. „Ne, pět minut uběhlo." Řekla rázně a my se daly do pohybu, šla jsem první, bylo nás devatenáct, ostatní měli po dvojicích plnit rozkazy a navzájem si pomáhat, ale já šla sama, lichý počet a silová nerovnováha, byla příčinou, toho, že mi záda nikdo nekryl.

Došla jsem před jezírko a nadechla jsem se, věděla jsem, že teď se všechny dívají jen na nás a čekají, kdo s nás je ten slavný přízrak, co se stal legendou, protože se jako jediný blázen postavil lovcům a nikdo se mu nevyrovná. Skočila jsem do vody a hned zmizela v tunelu, přeměnila jsem se, ale stejně určitě jenom zahlédly záblesk. Kývla jsem na Eriku a Kely a za pomocí ploutve a nasměrování proudu vody, vyrazila nehoráznou rychlostí vpřed. Hned po chvíli jsem narazila na obě dvě skupiny, minula jsem je ve velké rychlosti, ale stejně mi neunikly jejich vyjevené výrazy, asi po čtvrt hodině jsem se dostala do moře, hned jsem vyplavala na hladinu, moje ploutev přiláká pozornost hned, popadla jsem mačetu a několikrát si ji přetočila v ruce.

„No kamarádko, nezraď mě." rozhlídla jsem se kolem, nikde žádná loď, a pak jsem ji na obzoru spatřila. Velká moderní plachetnice, a sakra, to je jejich nejlepší kousek, sakra, moc ho nepoužívají, jen když jedou na perly, nebo korály, to znamená, že můžu pár nešťastnic osvobodit už teď. I na dálku a v noci jsem dokázala přečíst, její nápis ‚Indomitable soul.' v překladu nezkrotná duše, naše setkání se staly legendou na obou stranách. Vždy, i když jsem se nechtěla objevit a narazila na tuhle loď, jsem se ihned dala do útoku, věděli to všichni, byla jsem jako ta loď, nezkrotná tělem i duší. Ta loď byla doslova mým rivalem. Rozhodla jsem se hned. Uchopila jsem pevně mačetu a v hlavě si rozjela hned několik plánů, ještě mě neviděli, ale já viděla pohyby ve vodě a na palubě.

„Jdeme na to!" řekla jsem vesele a v mém hlase bylo znát, že se těším, bože jak dlouho jsem tohle nedělala. Plula jsem normální rychlostí a měsíc se mi odrážel od šupin a výsledkem byla jenom větší zář. Vystrčila jsem hlavu a zjistila, že o mně neví, u nich jsem byla známá svou kuráží, a taky jsem si znovu hodlala vybojovat pověst. Pořádně a na hlas jsem hvízdla a zastavila asi dvacet metrů od lodi, ihned si mě jedna postava všimla a za chvíli už mně věděli všichni na palubě. Loď se dala do pohybu a přichystali sítě. „Tak pojďte!" křikla jsem a ponořila se pod hladinu, moře mě dobíjelo a dávalo mi sílu.