Mořská kouzla

Kapitola 6.

Večer jsem šla k pláži, i když je dneska blbý den a já bych asi neměla vystrčit paty s domu, aby už se nic nestalo, ale to bych nebyla já, pro jistotu jsem se vybavila, u pasu budu mít mačetu, na levé ruce budu mít připnutou jednu dýku a na pravém lýtku druhou, už nehodlám riskovat, i když vlastně riskuju celý život.

„No konečně. Už jsme myslely, že nejdeš." Protočila jsem oči a šla jsem schovat tašku, sundala jsem si šaty a dala si do pouzder zbraně. Měla jsem na sobě černé plavky a vůbec pod vodou moc vidět nebudu.

„No to nemyslíš vážně, musíš se takhle vyzbrojovat a ta barva plavek." Zasmála se Rita.

„Jo myslím a jdete nebo ne." Holky kývly a Táňa kolem mě udělala takovou tu záři. Skočily jsme šipku do moře a začaly plavat od břehu, všechny máme zítra volno, takže jsme se mohli zdržet i díl. Plavaly jsme a obklopilo nás mořské dno, plné rybek, rostlin a bůh ví čeho. Rychlost jsem získala mořskými proudy, které umím směrovat. A tím se pohybuju rychle, jako kdybych měla ploutev.

Byly jsme pod vodou už snad dvě hodiny a mě se začaly vybavovat vzpomínky, které nešly zastavit. Tehdy jsem ještě podporovala radu, no to je hodně dlouho, měla jsem pomáhat proti lovcům.

Plavala jsem obrovskou rychlostí, sice mě prozrazovala bílá ploutev, ale to bylo jedno. Jsem na ně moc rychlá. Právě proti mně byl, zavírající se síť s mořskou pannou.

Doplavala jsem k ní a síť jedním pohybem protrhla. Ona chudák vyděšená vyplavala, ale to už jsem jí popadla a táhla ji pryč. Proti nám se blížila síť, hlupáci, pevně jsem sevřela mačetu, a když nás síť brala do svých spárů, jsem ji rozsekla a pokračovala dál. Má ploutev však svítila na míle daleko a tak jsem musela předat tu chudinku Alexe. Ta ji popadla a plavala pryč, já jsem se otočila na druhou stranu a obě dvě lodě nasměrovala pryč od nich.

Když jsem se blížila k pláži, nechala jsem zmizet ploutev a schovala se do řas, které zde rostly. Lodě tu kroužily ještě dlouho, ale nakonec to vzdaly a otočily spět na moře.

To bylo něco, bavilo mě to, ale taky mě to zničilo, vzpomínky mizely a já se dál dívala na měsíc a seděla s holkami na dně. Byl to neuvěřitelný pocit, zase s někým tyto chvíle sdílet. Vždy jsem tu byla jen s mými nejbližšími. A taky se to nezmění. Všude kolem byly ryby a štěbetily o všem možném. No málo kdo jim rozumí, ale pár výjimek se najde.

Rychle jsem zbystřila, někdo se k nám blížil, automaticky jsem vyletěla do stoje, připravená bojovat, holky mě pozorovaly a nechápaly co se děje. Za chvíli se objevily, Alex a Luren. V klidu jsem se zase posadila, přidaly se k nám, bylo příjemné tady být s nimi. Bohužel nic netrvá věčně. Znovu jsem začala vnímat něčí přítomnost, Luren a Alex taky, jsou stejně vycvičené jako já, v tom se to stalo, objevila se lovecká síť a né jedna. Ihned jsme instinktivně chránily Kiru, Lanu a Táňu, ty jen vyděšeně koukaly.

První síť nás nabrala, ale hned byla zničená. Všechny tři jsme byly vyzbrojené, další síť byla zničená, ale to už jsme nečekaly a vydaly se pryč, pomocí proudů jsem jim tajně pomohla. Další síť a taky poslední se hnala přímo proti mně, nečekala jsem a rozpůlila ji, je pravda, že sítě jsou pevné, ale já jsem se znala s člověkem, co to vlákno v nich vymyslel a proto znám i materiál co jí zničí.

Plavaly jsme pryč, co to šlo, ale lodě, jsou prostě rychlé, obzvláště když používají jachty. Jsou hodně rychlé, to musím uznat, měla jsem co dělat, abych stačila s ostatními, dostat k pobřeží, kde se objevila záchrana, řasy, zelené dlouhé a husté řasy. Okamžitě jsme v nich zmizely, dlouho ty lodě tady kroužily, ale nakonec to vzdali.

Vyplavaly jsme na břeh. „No to bylo něco." Prolomila ticho konečně, Alex.

„To musím uznat." Sama jsem byla v šoku, nemůžu tomu uvěřit, málem jsem prohrála, to se nesmí stát.

„Vidím, že asi s Lanou a Táňou budeme muset chodit do výcviku. Teď už se nebudu vzpouzet." Řekla Kira a vyvalila se na písek.

„No konečně jste dostali rozum a tobě děkuje za pomoc." Řekla Luren a vděčně se na mě podívala.

„Není vůbec zač a teď když mě omluvíte je půl desáté a já se potřebuju s tohohle vyspat." Všechny kývly, rozloučily jsme se a já šla domů.

Když jsem došla, dala jsem si věci na své místa, taky sem si musela dát rychlou sprchu a už jsem byla v posteli a ještě nebylo ani deset večer. Zajímalo by mě, kdo na těch lodích byl, no myslím, že kdyby mě chytli tak by mě poznali. No nebudu se tím zabývat, hlavně, že jsme to zvládly. Byla jsem k smrti unavená a tak není divu, že jsem brzy usla.

Crrrrrrrrr! Crrrrrrrrr!

To snad ne, po dlouhé době se mi něco nezdá a někdo otravuje.

Crrrrrrrrrr! Crrrrrrrrrr! Crrrrrrrrrrr!

„No jo, už jdu!" křikla jsem a vyhrabala jsem se s postele. Podívala jsem se na hodiny, je teprve sedm. Šla jsem ke dveřím otevřít. Na sobě mám jen kraťasy a volné tílko, snad to není panská návštěva.

Odemknula jsem dveře a otevřela. „Babi?!!" to snad nemyslí vážně, a kdo jiný než Alex a Luren. Dokonale mě to probralo.

„Smíme dál?" zeptala se a kupodivu počkala na odpověď, aniž by šla dovnitř.

„Dej mi chvilku." Řekla jsem a zavřela ji dveře před nosem. Došla na konec chodbičky. „UÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!" a zařvala s plných plic, ona si s nad, s prominutím dělá prdel. Hned poté jsem si hlasitě zanadávala snad všemi sprostými slovy co znám.

Došla jsem ke dveřím, otevřela a ukázala, že mají jít dál.