Mořská kouzla

Kapitola 4.

„Klid, Leo, hlavně klid." Začala Kira. No jo víme, co máme dělat, když na nás někdo přijde.

„My ti to vysvětlíme, hlavně-" umlčela jsem ji zvednutím ruky, že mají mlčet.

„Já o vás vím, není to pro mě novinka." Teď byly vyděšené ony. „Nemyslím přímo vás samozřejmě, ale mořské panny obecně, měla jsem kamarádku, ale ta zmizela."

„To je nám líto, a opravdu si v pohodě." Jo chtěly si být jisté.

„Samozřejmě není to pro mě novinka. „ nadechla jsem se a pokračovala. „A už vůbec nehodlám nikomu říct, že o vás vím, ale měly byste si dávat větší pozor." Řekla jsem káravě a vkročila do moře.

„To asi jo, nezaplaveš si s námi." Zarazila jsem se.

„Klidně, ale jak zařídíte, abych mohla dýchat?" to mě zajímá, je spousta možností a zajímá mě, co vymyslí.

„To nech na nás." Řekla Táňa a dotkla se mojí kůže. Tu obalila slabá záře, barvy světle oranžové měla takové i plavky a ploutev, vše v oranžové. Kira měla barvu ploutve, světle zelenou a Lana měla ploutev červenou.

„Páni." Musela jsem to trochu zahrát, přece jenom se chci se utajit.

Až teď si všimly, že mám mačetu. „Proč máš, no tohle?" zeptaly se mě jednohlasně.

„No potápím se a to hodně a často se hodí na otevírání škeblí a tak, nebojte se, nejsem vrah." Uklidnila jsem je a skočila do vody. Hned plavaly za mnou.

Od té doby to bylo s nimi, jen lepší, už mi toho tolik netajili a já jsem s nimi kamarádila na plno, možná byla chyba tu zůstat, ale rozhodla jsem se, že už nebudu utíkat. A ať už znovu začnu hrát tu nebezpečnou hru nebo ne, nemůžu se schovávat věčně. Tak to prostě nejde.

Dneska mám službu v baru od rána, opět s Lanou, ale abych řekla pravdu, ten pocit s minulosti se dnes po dlouhé době zase objevil.

Už jsem byla zase v práci, byla desátá hodina, a já myslela, že jsem tu snad sto let.

„Nuda, že." Řekla naráz Lana a mě vytrhla z myšlenek, jo docela jo.

„Jo, ale za chvíli by se to mělo změnit." Povzdychla jsem si a dál se jí nevěnovala, vybavila se mi vzpomínka, vzpomínka na bratra.

„Páni, ty máš ploutev brácha." Nemohla jsem tomu sama uvěřit, ploutev mají, většinou jenom žen.

„Já vím, je pěkná, černá a leskne se, sni nevím, jak jsem k ní přišel." Usmál se na mě a dál jsme si drželi hlavu nad vodou.

„Si snad jediný koho znám, co má ploutev a je muž." Zasmála jsem se a šťouchla do něho.

„A nemyslíš, že je na čase, abys mi ukázala tu svoji." Řekl to s nadějí, bylo mu to vidět i v očích. Moji ploutev vidělo jenom pár lidí, babička, dvě kamarádky a můj přítel, a těm já bezmezně důvěřuji, ale důvěřuji i bratrovi. Zavřela jsem oči a dovolila svému mořskému já, vyjít na povrch, za chvíli už jsem měla pěknou bílou ploutev, která se na slunci černě leskla. Bratrovi spadla čelist.

„Já . . . Já nemám slov." Bylo vidět, že tohle nečekal, ještě nikdo nikdy neměl takovou ploutev, opatrně se jí dotknul.

„Já vím." Řekla jsem a objala ho, bylo příjemné se s touto ploutví někomu svěřit.

„Tak to ty tak komplikuješ práci lovcům co?" jo máš pravdu, miluju plavat a ničit ty jejich sítě a s kámoškami zachraňovat jejich oběti.

Povzdechla jsem si nad tou vzpomínkou, chybí mi plavat a ničit je, bavilo mě to, to já jsem bílý přízrak, nikdo jiný.

„Halooooo, mluvím s tebou." Řekla Lana a mávala mi rukou před obličejem.

„Jo, promiň, co jsi říkala?" a omluvně jsem se na ni podívala.

„No to je jedno, ptala jsem se jen, jestli si nechceš v noci zaplavat." Řekla a zakroutila nade mnou hlavou.

„Jo jasně, půjdu ráda, o co jde."

„O nic prostě si jen zaplaveme." Řekla a už se o mě nezajímala, vydala se vlastní myslí, někam pryč.

Stála jsem zády ke dveřím, když někdo vešel. Otočila jsem se, abych viděla, kdo to je, ale málem to semnou šlehlo o podlahu. Byl to můj . . . . .