(Ne)Středem pozornosti

2.

Pohled Amélie 

Čtvrtek.. proč nemůže být pátek? Aspoň že není pondělí. To by mě asi zabilo. 
Vstala jsem z postele a zamířila jako každé ráno na snídani. ,,Dobré ráno zlatíčko" Pozdravila mě mamka. ,,Dobré mami" Pozdravila jsem. ,,Jsi dneska nějaká skleslá, ne?" Zeptala se a nalila mi do hrnku hotový čaj z konvice. ,,Nejsem skleslá, ale už by mohla být sobota." Hlesla jsem a osladila čaj. ,,Za chvilku bude." Pousmála se a sbalila si poslední věci do práce. ,,Tak já jdu" Políbila mě do vlasů a zamávala. ,,Ahoj" Rozloučila jsem se, ale to už mamka dávno zabouchla dveře. 

Po snídani jsem se neochotně zvedla a zamířila do koupelny. Jako každé ráno jsem začala svůj ranní rituál. Když jsem byla hotová, podívala jsem se do zrcadla. Mé modré oči zářily a blond vlasy spadali do mé tváře. Rty byly růžové a nad nimi se nacházel malý nosík. Pomalu jsem pohlédla k umyvadlu, kde ležely dvě pinetky, které jsem ihned zvedla. Pomalu jsem si je zasadila do vlasů, aby mi držely patku a vyšla jsem do pokoje, kde jsem si vzala na sebe černé legíny, tyrkysové tílko a na to lehký černý svetr, který jsem si nezapínala. Nechala jsem ho vlát. Svůj připravený vak s učením jsem hodila na záda a vyšla z pokoje po schodech. Dole u dveří jsem si nazula černé plátěnky. Ano, dneska v černé... 

Vyšla jsem z domu a zamkla. Zamyšleně jsem vyšla s pohledem do země do školy. Najednou jsem však slyšela něčí rozhovor. Vzhlédla jsem a uviděla kluky z té rodiny, co se včera přistěhovali. Zaujal mě ten starší. Byl skoro ve stejném věku, možná že starší. Měl černé vlasy a temné oči. Jeho postava byla vysoká a hubená, možná vypracovaná.. Nevím. Když jsem na něj pohlédla, sledoval mě jeho temnýma očima. Nic jsem nenaznačila a pokračovala v cestě do školy. Stále jsem cítila jeho pohled v zádech. Nevšímala jsem si toho. Přešel silnici a kráčel přímo přede mnou. Měla jsem krátký čas si ho prohlédnout. Normální kluk.. Když jsem si ho prohlédla, už mě nezajímal a začala jsem se utápět ve svých myšlenkách. 

,,Ahoj" Slyšela jsem něčí hlas. Nezvedala jsem pohled z chodníku. Pak mi to ale nedalo a zvedla jsem nenápadně hlavu. Ten kluk zíral na mě. Asi zdravil mě. Co mám dělat? Ignorovat? Pousmála jsem se a šla dál, jenže on zpomalil a šel vedle mě. Co to je? Nikdo se mnou za roky neprohodil slovo a až teď se přistěhuje nějaký kluk, co vše zkazí. 

,,Ty jsi němá?" Zeptal se. ,,Nejsem." Pronesla jsem v klidu. ,,Jsem Jerremy a všiml jsem si, že bydlíš naproti. Kolik ti je?" Zeptal se. Byl milý. 

,,Skoro sedmnáct a tobě?" Slušně jsem odpověděla tlumeným hlasem. ,,Sedmnáct" Zasmál se. Měl zajímavý úsměv. 

,,Ráda jsem tě poznala" Šeptla jsem a přidala do kroku.

Nahoře George
-Fallen