(Ne)Středem pozornosti

1.

   ,,Jerry?" Slyšel jsem bratra jak na mě volá. Jak já to nenávidím. Zase se stěhujeme. Tentokrát to je Londýn. Co víc si přát. No, sice to není New York, ale stále nějaké to pořádné město a ne zapadákov. 

,,Co je?" Vykřiknu po bratrovi a vezmu svou krabici s věcmi. ,,Helpneš mi pak s nádobím?" Zeptá se a hned vyběhne schody, jako by na otázku co se ptal, nežádal odpověď, ale byla by to samozřejmost. ,,Ahh.. Jo" Vydechnu znuděně. Zase se zabydlovat. Otevřu pomalu dveře od mého pokoje a pohlédnu na místnost. Je velká.. Hodně velká... Super. Aspoň nemusím nosit hudební nástroje k mladšímu bratrovi, který by je rozbil. Položím první krabici s oblečením a rozběhnu se pro to nádobí. 

 ,,Já to vezmu" Slyšel jsem tichý hlas matky. ,,Ne mami. Já to vezmu." Usmál jsem se a vzal krabici s hrnci. Matka vzala tu lehčí s hrnky. Pomalu jsme to nesli do kuchyně když v tom se ozval bratr. ,,Jerremy! Co jsem říkal. Matka je nemocná. Mami jdi si sednout." Křikl z konce schodiště. ,,Necítím se špatně" Opáčila matka a položila krabici na linku, povzdechla si a začala uklízet hrnky do políček.

 Totéž jsem udělal i já a začal uklízet hrnce do nižších skříněk. ,,Kde je táta?" Zeptal jsem se a Oliver donesl mezi tím další krabici. ,,Nevím, ale měli by jste si jít vybalit, protože jdete zítra do školy" Usmála se. Bože škola. Na tu bych taky zapomněl. Pro teenagera v sedmnácti letech je škola skoro v pohodě. Za chvilku bude venku. Horší to měl bratr. Ten je ode mě o dva roky mladší. Když si tak říkám, má narozeniny již za měsíc. To není moc času.

 Pomalu jsem vešel do pokoje a začal vybalovat to nejnutnější. Zbytečnosti byly až poslední. Šlo to rychle. Oblečení sem, knihy tam... 

Pohled Amélie
 No bezva. Zase další sousedi. Jsem zvědavá, jak tu dlouho vydrží. Ti poslední co tu byli, vydrželi sotva půl roku. Postarší pár nesouc jméno McHillovi, ano přesně tak. Zase tu máme 'Hill'. Abych pravdu přiznala, to jméno mi docela znechutili. Přešla jsem k oknu a odhrnula pár centimetrů závěsu. Uviděla jsem mladou rodinu. Otec, matka a jeden syn. To bude v pohodě. Ti tu vydrží čtvrt roku.. Ale počkat. Dva synové, předpokládám že to jsou synové. Ach jo. Snad nepůjdou k nám na školu.  

Druhý den - Pohled Jerremyho

A je to tady. První den školy. Co mám dělat? Blbá škola. Zase poznávat nové lidi. Ne, že by mi to vadilo, ale pak je zase za pár měsíců opouštět, jen protože se rodiče rozhodli odstěhovat. Už jsem takto procestoval skoro celý svět.  ,,Jerry?" Slyšel jsem matku. ,,Ano mami?" Seběhl jsem schody a šel rychlím krokem do kuchyně, odkud hlas vycházel. ,,Hodně štěstí." Usmála se na mě i na bratra. S Oliverem jsme si vyměnili ztrápený pohled a vydali se každý na svou školu. 

Pomalu jsem procházel zahradou až k brance a rozloučil se s Oliverem. ,,Tak čau" Šeptl jsem a on jen kývl. Pohlédl jsem na velký bílý dům, z kterého vycházela dívka s dlouhými blond vlasy a zářivými modrými oči. Její oči mě fascinovaly. Pak jsem si však uvědomil, že na ni moc zírám a odvrátil jsem oči na cestu. Přešel jsem silnici a pokračoval v cestě. Stále jsem slyšel kroky za mnou. Vždy jsem se nenápadně ohlédl a uviděl ji. Měl jsem chuť ji oslovit, ale nevěděl jsem jak. Nechtěl jsem vypadat trapně ani jako nějaký uchyl či co.  Nakonec jsem se přemohl, přišla mi totiž tak zajímavá.. 

,,Ahoj" Řekl jsem a usmál se. 

Ahojte.. Nahoře máte Jerremyho :))
Snad se povídka líbí :)) 
-Fallen