(Ne)Středem pozornosti

22.

(poznámka autora; Ahojte... Promiňte, že ruším už na začátku, ale písnička co je nahoře, tak si pusťte pro lepší atmosféru, až vám napíšu ;) snad se vám kapitola bude líbit. A nebuďte na mě pak naštvaní... Prosím... Já musela :/ Přeji hezké čtení :3 ) 


O pár měsíců později...

Milý deníčku...
Už půl roku zpívám v kapele Crown The Empire. Můj život se mnohonásobně zlepšil. George už není jako George. Přestal s trávou a alkoholem, našel si holku svých snů, kterou by si chtěl jednou vzít... Mamka už tolik netráví čas v zahraničí a je pyšná na mou "kariéru", kterou jsem si získala díky Paulovi. Zapomněla jsem říct, že Paul je můj přítel.. Přesně tak.. Amélie Secrets má prvního přítele! Jsem tak šťastná, že se mi to podařilo! 
Také se musím pochlubit, že jsem se úplně zbavila trémy... Osvobozující pocit. Crown The Empire zařizuji koncerty a dnes máme rozhovor v televizi. Na něj jedu spolu s Paulem a jeho novým autem, na které si našetřil s mou pomocí. (Peníze jsem mu dala jako dárek k narozeninám) Vím, není to moc sečtělé, ale nevěděla jsem, co mu koupit.  To je asi vše, co bych napsala... bude to asi poslední zápis.. Nemám se z čeho vypisovat, když už nemám problémy... Heidi přijala žádost o nastoupení do modelingové agentury v Milánu a Jerry jel s ní... Je tu více prázdno, ale teď mám jiné přátele... Nicka, Alexe, Davida, Jasona a hlavně... Paula...  
Milý deníčku... Tímto zápisem se s tebou loučím. Děkuji, že jsi vydržel všechny mé slzy, starosti, ale i radosti, které jsem do tebe vypsala... Neloučím se s tebou. Budeš pouze více ležet na polici a bude na tebe padat práh... A až si budu chtít zavzpomínat, otevřu si Tě. To Ti slibuji. 

Tvá Amélie Secrets.

,,Amélie?"  Ozvalo se zezdola. Byl to Paul už hezky připravený. ,,Už jdu!" Vykřikla jsem. Rychle jsem vstala, uklidila jsem svůj fialový ošoupaný deník na zaprášenou polici nad stolem a rychle přešla k zrcadlu u skříně, abych se ujistila, že jsem upravená do posledního detailu. 

Černé šaty perfektně uléhaly na mé stehna, vlasy byly rozpuštěné, pouze byl sepjatý jeden pramen patky, který mířil na pravou stranu a držel ho malý modrý skřipec ve tvaru květiny. Byla jsem připravena. Popadla jsem sluneční brýle a černé světle modré nové balerínky s černou mašličkou nahoře. 

,,Pospěš si!" Křikl znovu Paul. ,,Nech ji. Je to ženská!" Vykřikl George se smíchem. Musela jsem se pousmát. ,,Tím chceš říct jako co?" Řekla důrazným hlasem Jessica, Georgova holka. ,,Jess, to nebylo myšlené -" Nestihl to ani říct, protože Jess po něm hodila polštář. ,,Tak my se s Am snažíme být hezké a vy jen nadáváte! Víte jaké to je být hezká? Těžké!!" Vykřikla. ,,Joo!!" Dala jsem hlasitý souhlas. Všichni utichli a podívali se mým směrem. Byli zticha. Ani hlásek nevydali. Nepohnuli očima. 

,,Co-co je?" Vykoktala jsem, když jsem sešla poslední schod. ,,Jsi.. Nádherná!" Řekl Paul. ,,Děkuji." Pousmála jsem se. ,,Nemusíš se hned červenat." Mrkl na mě George. ,,Tak ji nech." Dloubla do něj Jessica. ,,No co je? Je to pravda!" Šeptl. ,,Buď už zticha brebto." Pošeptala a začala ho líbat. Odvrátila jsem zrak. 

,,Půjdeme?" Zeptal se Paul.. ,,Ehh, jo" Zasmála jsem se a nazula jsem si jednu balerínku. ,,Co to děláš?" ,,Chci nazout střevíc své princezně." Usmál se. Pouze jsem nastavila nohu a přijala jeho krásné gesto. ,,Děkuji princi." Šeptla jsem a dala mu letmý polibek na rty. Vyšli jsme z domu. 

Letní slunce hřálo a zářilo jako na Sahaře. Letní vánek ovíval mé nohy a holé ruce. Líbilo se mi to. Ptáci zpívali své opery a děti se do toho smály a radovaly se. Byl to další z krásných letních dní. Nasadila jsem si sluneční brýle a vyšli jsme k  jeho autu nesouc značku Ford Mustang GT 500 1967 "Eleanor". Jeho černá barva byla vidět už z dáli. ,,Počkej tady." Řekl. ,,Co blázníš?" Zastavil mě asi dvě stě metrů před autem. ,,Posaď se tady." Ukázal na lavičku. Poslechla jsem. Sedla jsem si na rozpálenou lavičku, opřela jsem se a čekala. On odběhl. 

Zaklonila jsem hlavu a sledovala čistou oblohu. Byla nádherně modrá a nikde ani mráček. Proháněli se tam ptáci... Jeden za druhým. Najednou jsem uslyšela zvuk motoru. Sklopila jsem hlavu a uviděla Paula, který právě obešel auto a otevřel dveře. Zvedla jsem se a šla blíž. ,,Co to vyvádíš?" Začala jsem se nahlas smát. ,,Váš kočár, madam." Uklonil se a začal se také smát. ,,Děkuji" Šeptla jsem a usadila se na přední sedadlo. Paul obešel auto a usadil se na místo řidiče. Stáhla jsem okýnko. ,,Můžeme?" Zeptal se. ,,Snad ano" Přikývla jsem a Paul se rozjel.  

,,Těšíš se?" Zeptala jsem se jej. ,,Strašně moc! Ani nevím, jak ti mám poděkovat! Co vše jsi pro naši kapelu udělala..." Hlesl a vjel na dálnici a zrychlil na sto sedmdesát. ,,To nemáš zač." Odpověděla a zavírala pomalu okénko, protože mi rozcuchával můj "dokonalý" a "umělecký" účes. Nastalo ticho. Pomalu jsem si položila hlavu a zavřela oči a po chvilce je zase otevřela, abych mohla sledovat moře po své straně. 

(Teď si pusťte písničku ;) )  

,,Do prdele!" Slyšela jsem Paula. ,,Co se dě-" Nestihla jsem doříct, protože následoval velký smyk a pak volný pád...

Na dálnici 108 jel kamion vezoucí zboží s elektronikou, který se snažil předjet červené Porsche, ale když řidič červeného vozidla uviděl černý Ford, zpanikařil. Málem by do sebe narazili a byla by velká nehoda, kdyby nečekaně Ford neuhnul do svodidel, které prorazil a spadl přímo do moře...

Améliinino podvědomí.....

Padali jsme... Padali jsme volným pádem dolů... Dolů do moře. Několikrát jsem se praštila do hlavy.. Airbagy nevystřelili. Ohlédla jsem se na Paula, který byl bezvědomí. Následoval krutý náraz do vody. Do teplé vody, která se pomalu proměňovala v ledovou. Mé chlupy se na kůži zježili. Začala jsem panikařit. Co teď? ... Snažila jsem se dostat ven sebe i Paula. Špatně se však dařilo. Paul byl těžký a auto ještě těžší... Potápělo se ve vodě velmi rychle a bublinky vzduchu praskaly a nebo mířily nahoru. Vyhrkly mi slzy.. Uvědomila jsem si, že bude konec.. Ne nesmí.. Nemůže být konec. 

Voda se dostávala dovnitř auta a mě už zbývalo pár nádechů. ,,Paule!" Vykřikla jsem a nadechla se. Byl to můj poslední nádech...

Ahojte...

Nezlobte se na mě :/ Prosím... Hlavně za to, že jsem potopila tak úžasné auto.. (Teď mě někdo zabije..) Chci poděkovat za námět auta svému přítelovi, který určitě právě zuří :D :D :D Promiň zlato, ale já vážně musela :DDDD 

Snad se kapitola líbila a chci poděkovat za všechny vote i reads a hlavně za 10K u příběhu Napiš mi. Jste úžasní <3 
A nebojte... Toto není konec. Nerada se totiž loučím s příběhy... Pokračování bude ;) 
BTW... TOHLE je nejdelší kapitola v tomto příběhu... Vím... trvalo to déle... No jo... Writerblock... Tak díky že jste si počkali a tenhle příběh hodlám psát ještě dlouhou dobu. Díky :))

-Fallen