(Ne)Středem pozornosti

18.

Už jsem měla před očima tu hroznou budovu. Pomalu jsem prošla branou, která byla obrostlá růžemi a kolem bylo popadané listí. Byla půlka listopadu a venku to tak vůbec nevypadalo. Bylo teplo jako na konci září. Šílené to počasí. 

Stále jsem vnímala hudbu, která mi hrála ve sluchátkách, když v tom mě někdo chytl za zápěstí. Sykla jsem bolestí. Měl silný stisk. Otočila jsem se a uviděla Jeremyho. Sundala jsem si sluchátka a schovala je do kapsy. ,,Jerry! Au! To bolí! Pust mě!" Vykřikla jsem, když se stisk ještě více sevřel. ,,Pojď se mnou. Prosím!" Řekl. Všichni se na nás začali dívat. ,,Ne Jerremy a už mě pusť!" Vykřikla jsem a snažila se dostat z jeho sevření. Povolil, ale stále mě držel. ,,Prosím, jen si promluvit." Co vše musím udělat pro to, abych mohla jít normálně do školy tak, aby si mě nikdo nevšiml. 

,,Co po mě chceš?" Vyjekla jsem, když jsme stáli mimo lidi v tmavé uličce. ,,Promluvit si. Mám jen jednu otázku." Řekl. ,,Dobře... Pokládej." Protočila jsem očima. ,,Proč se se mnou nechceš dál bavit?" Vyhrkl.  Nadechla jsem a a zase vydechla.. Mám mu to opravdu říct? Usoudila jsem, že bych měla. 

,,Chodíš s Heidi a-" ,,No a co? To neznamená,  že nemohu mít kamarádky." Řekl. ,,Ne... to můžeš mít.. Jen.. Jerry jsi tu pár dní a tak o ní nic nevíš. Ona není tak milá. Je zlá. Šikanuje mě od první třídy. Všechny ode mě odhání. Proto se s nikým nebavím. Protože ona je odehnala... Teď, když zjistila, že se spolu bavíme, sbalila tě. Vidíš? Není taková, jaká se zdá. Chce mě zničit." 

,,Ne... ne... TO není pravda Amélie! Kdyby jsi jen věděla, jaká ona je! Jen ji odsuzuješ! Jako všichni! Všichni jste stejní! A já blb si myslel, že jsi jiná!" Vykřikl. To co mi právě řekl, mi vehnalo slzy do očí. Jerremy naštvaně odešel. Ještě se ohlédl a probodl mě pohledem. 

Celá ubrečená jsem sjela po cihlové zdi až dolů na asfalt. Nohy jsem přitáhla a objala. Pak mě napadla jedna věc...

Am: Paule? Jsi tu?

Paul98: Am? Co se stalo?

Am: Víš jak jsem ti říkala o tom klukovi, když jsem psala ten text? 

Paul98: Ano. Pamatuji si. Co se tedy stalo?

Am: Nenávidí mě.

Paul98: Popovídáme si o tom po Skypu. Dobře? Jdi do školy... Budeš tam mít překvapení. Mám tě rád.

Am: Paule? Jaký překvapení? Teď nechápu...

Paul98: Prostě běž!! 

Zvedla jsem se ze země. Oprášila jsem si zadek a vyšla z uličky a zamířila rovnou ke vchodu do školy. Otevřela jsem skříňku s číslem osmnáct a vypadl na mě lísteček. Rozložila jsem jej a v něm bylo neznámé písmo. 

Přijď do hudebny. Prosím.. Neboj se. Nic špatného to nebude... Jen mi dej prosím šanci. 
-P

Ohlédla jsem se, jestli nikdo nezírá. 

Am: Paule? Přišel mi dopis... Mám se jím řídit?

Paul98: Já bych to udělal... 

Am: Ale jestli mě někdo zavraždí, je to tvoje vina!

Paul98: Kdo by vraždil holku jako jsi ty?

Musela jsem se nad tou zprávou pousmát. Tak tedy dobrá... Jdu tam...