(Ne)Středem pozornosti

28.

O týden později

,,Slečno Secret?" Zavolala na mne doktorka. Otočila jsem se s nechápavým výrazem a zhluboka se nadechla. ,,Ano?" Vzdychla jsem a zavřela svůj deník. Seděla jsem na již ustlané posteli v šedých džínách stejnobarevným tričkem a černým svetrem. Na nohou jsem měla černé vansky. 

,,Ještě jedno vyšetření." Pousmála se. Pomalu jsem se zvedla z postele a kráčela přes půlku oranžového nemocničního pokoje, kde jsem se pozastavila, ale hned jsem zase šla dále. Doktorka se stále usmívala. ,,A jaké to je vyšetření?" Optala jsem se ji. ,,Ještě se musíme podívat na tu tvou krev." Když to dořekla, šly jsme kolem jednoho pokoje...

Byl to pokoj, na kterém ležel jeden kluk. Dnes ho měli probouzet z umělého spánku. Za celou dobu, co tady ležím, za ním nikdo nebyl. V noci jsem tajně za ním chodila a mluvila na něj. Neodpovídal, ale mě to nevadilo. Nevím, co mě to popadlo, ale táhlo mě to k němu. Jeho tvář... Občas se pousmál, zdálo se mi. Jako bych s ním byla propojena. Ani nevím, jak se jmenuje a jestli se ještě někdy uvidíme...

,,Jmenuje se Paul." Slyšela jsem vedle sebe hlas. ,,Co-cože?" zmateně jsem zamrkala. ,,Ten hoch... Jmenuje se Paul." Zopakovala zřetelněji.  ,,Zajímá tě, co?" Zachichotala se. ,,Jak to víte?" 

,,Nejsem slepá. Láska se ani vymazáním paměti nejde vymazat." Dořekla a vešly jsme do nějaké místnosti plné počítačů a přístrojů. ,,Posaď se." Řekla. Malá blondýnka, bílá jako Sněhurka se posadila za jeden z mohutných přístrojů a vzdychla. Protřela si oči a sáhla do šuplíku a šla zase zpátky. V ruce držela jehlu, desinfekci, tamponky a zkumavku červené barvy. ,,Odeberu ti vzorek krve." Usmála se. 

Nejprve desinfekci nalila na tamponek a poté mi jím otřela žíly na předloktí. Odložila nádobu se žlutou kapalinou a stejnobarevným tamponkem a pronesla. ,,Máš žíly vystouplé. Nemusíme škrtit. Nelekni se. Trošku to štípne." 

Zavřela jsem oči a uvolnila se. Opravdu to trošku štíplo. Povolila jsem svůj zkroucený obličej a otevřela oči. Vzhlédla jsem a stále přemýšlela, proč se ta doktorka pořád usmívá. Podívala jsem se na zkumavku, která byla skoro plná mé rudé krve. Teklo to docela pomalu. ,,Co se tak díváš? Já vím, že jsi za ním chodila každou noc." Mrkla. Na svých tvářích jsem cítila, jak se červenám. Určitě jsem byla rudá jako rajče.. 

,,Jak to víte?" Neudržela jsem otázku v sobě. ,,Každou noc jsi za ním chodila a mluvila jsi na něj i když spal. Vyprávěla jsi, jak vše prožíváš a chtěla bych ti teď něco říct. Je možné, že se papíry promíchaly a leukémii má jiná dívka. Proto jsme právě tady." Mé oči se rozsvítily a začaly doufat, že rakovinu nemám, ale nepřála jsem ji ani té dívce. To bych si ji nechala, aby ta dívka mohla žít dál šťastný život. Doktorka přešla k přístroji, který začal hučet a v mém těle se octla kapsa naděje.. 

,,Teď musíme počkat hodinu na výsledky." Řekla profesionálně a otevřela dveře. ,,Tak prosím." Ukázala, zvedla jsem se a prošla. Šly jsme zpátky k oddělení, kde jsem strávila několik dní. 

Když jsme však procházely kolem jeho pokoje, stalo se něco nepředvídaného... 

Ahoj:33
Co myslíte, že se stane? :O 
Jste chytří! To vymyslíte :D Každopádně nebojte. Náš příběh ještě nekončí!

-Fallen