(Ne)Středem pozornosti

30.

(Poznámka autorky: Song si pusťte, až řeknu, nebo to spíše poznáte ;) ) 

O tři měsíce později...

,,Mami? Jdu ven!" Zakřičela jsem na mamku a doslova třískla dveřmi a rozeběhla se podle deníku na vysoký kopec. Mé blond vlasy plápolaly ve větru a mé plíce se srdcem se rozpohybovali. Běžela jsem tak rychle, až mě tahaly svaly na stehnech, jak nebyly protáhlé. Můj tep se zrychlil a úsměv se rozšířil. 

Přeběhla jsem několik ulic, minula několik domů,stromů, jedoucích aut i pobíhajících psů, kteří se za mnou rozštěkali, ale já si s tím vůbec nelámala hlavu. Běžela jsem dál. Slunce mi svítilo do očí tak, že jsem je na chvilku potřebovala přihmouřit. Nikdy jsem takto dlouho neběžela. 

Doběhla jsem na vysoký kopec a snažila se dýchat. Podle deníku a mapy v něm, by tu měl být strom, ale jak se v předklonu snažím popadnout dech, stále ho nevidím. Byla jsem tak vysílená, že jsem si sedla do dřepu... Vzhlédla jsem a musela si dát na stranu své dlouhé blond vlasy. Skutečně tu byl strom.. Tedy jeho zbytek a tím myslím obrovský pařez zarostlý trávou. Byla jsem zničehonic zklamaná. Těšila jsem se na velký strom, pod který bych si mohla lehnout do měkké trávy jako za starých časů. Místo toho tu je jen pařez. 

S pohledem na město jsem se usadila na zbytek stromu co tu byl a vzala si černé sluchátka do ruky. Pohlédla jsem na ně a pronesla ,,Aspoň vy jste mi zůstali." povzdechla jsem a zastrčila je do mobilu a do uší.  Přejela jsem po displeji a našla ikonku pro hudbu... Vybrala jsem si píseň od Muse - Time Is Running Out...(čas na song! Pro ty, kteří to neodhadli, ale věřím, že to asi všichni zvládli ;) ) Rozložila jsem deník a snažila se  napsat nějaký zápis.

Dear Diary.. 
Sedím tu... Měla bych sedět pod stromem, ale žádný tu není. Pokáceli ho. Nevím z jakého důvodu. Nevím, co si mám myslet... Těšila jsem se, že si aspoň užiji něco ze svého "starého života", ale první věc, na kterou jsem se za ty tři měsíce těšila, že si určitě vzpomenu, je pryč... 

Byla jsem tak zabraná do spaní, že když jsem něco ucítila na svém rameni, lekla jsem se.

Pohled Paula

Už tři měsíce se nervomocně snažím, aby si Amélie vzpomněla. Tři měsíce si stále nemůže vzpomenout... Vím, že bych měl být trpělivý.. Ale dost mi ubližuje, jak se na mě dívá. Dívá se na mě jako na neznámého člověka... Vím, že někde v hloubi srdce i duše mě zná. 

Rozhodl jsem se tedy, že se po dvou měsících půjdu podívat na naše místo. Tam, kam jsme chodili každý den po škole. Pomalu jsem vyšel celý krpál až nahoru a zahlédl něco, co bych nečekal. Sedící Amélii na pařezu s deníkem v ruce. Zapomněl jsem se ji zmínit, že strom pokácely kvůli napadnutím hmyzu. Pomalu a tiše jsem k ní přistoupil tak, aby nezaznamenala, že tu je ještě někdo jiný, ale pak jsem slyšel hrát naší písničku v jejích sluchátkách. Musel jsem se pousmát. Pomalu jsem ji položil ruku na rameno, až sebou cukla. 

,,Co-co tu děláš?" Vylekaně se na mě dívala. ,,Šel jsem na naše oblíbený místo." Odpověděl jsem. Vstala a obešla mě. Nechápal jsem ji. Kam jde?

,,Kam jdeš?" Rychle jsem vyhrkl. ,,Pryč" Zamumlala. Běžel jsem k ní a chytl ji za ruku, čímž jí vypadla její fialová knížečka i s tužkou. ,,Co to sakra děláš?" Vykřikla otázku. ,,Am, dej mi chvilku... Prosím." Sehnul jsem se pro její deník i s tužkou a držel ho v ruce. ,,Dej mi ho!" Usmála se a natáhla se pro něj. Jenže jsem v ten moment uhnul rukou a deník tak nechytla.  ,,Paule!" Začala se smát. ,,Vidíš, směješ se!" Uchechtl jsem se. ,,Jo.. Směju." Sklopila pohled a začervenala se. 

,,Víš, že tu dříve rostla třešeň?" Řekl jsem. ,,A?" Řekla jednu hlásku. Vzhlédla.  ,, Dnes je prvního května. Už víš?" Zrychleně jsem položil otázku. ,,Vím." Souhlasila. ,,Pojď tedy za mnou." Chytl jsem ji znovu za ruku a vedl ji k pařezu. 

Pohled Amélie

Vedl mě zpět k pozůstatkům bývalé třešně. Byla jsem zmatená a nevěděla co dělat. Proto jsem šla s ním. ,,Stůj a zavři oči." Zasmál se, ale náhle se tajemně podíval. Nechtěla jsem tedy odporovat a zavřela jsem oči. ,,Nedělej hlouposti." Řekla jsem a vyplázla jazyk. ,,Neboj, to nemám v plánu." Dořekl a nestačila jsem se ani zamyslet co tím myslel a ucítila jsem něco na svých rtech. Otevřela jsem oči a uviděla Paula, který mě líbal. 

Mé vzpomínky se vracely... 

Ahojte! 
Tak co? Líbí se stále příběh? :O 
Nebo ho mám už ukončit? :OO 
Mám obě varianty navrhnuté, tak pište do komentů!! <3
-Fallen