(Ne)Středem pozornosti

24.

V nemocnici jsem už pár dní.. Začínám si zvykat a smiřovat se s tím, že jsem vše zapomněla.. O tom kdo jsem, co jsem byla, co jsem dělala. Zapomněla jsem nejen vše o sobě, ale i o svých blízkých. Pomalu poznávám nejen jejich příběh života, ale i svůj. Je divné, být nepopsaná kniha v tomto roce života. Teď bych měla být šťastná s partou vrstevníků, trávit čas s rodinou... Být drzá a dostávat zákazy, které stejně budu porušovat... Ztráta paměti se ale nese velmi těžce. Místo abych dělala před chvilkou jmenované věci, procházím se jako duch po chodbě mezi ostatními a vnímám jejich pocity. Pocity kolemjdoucích lidí, které zažívají nemocnici. Někteří volají svým rodinám, někteří chatují s přáteli a někteří spí. 

,,Amélie? CO tu děláš zlatíčko?" Oslovila mě jedna z sester. Je asi má nejoblíbenější. Bere na mě ohledy. ,,Já jen.. Ani nevím.. Zapomněla jsem být člověkem." Rozbrečela jsem se. ,,No tak. Pojď se mnou do svého pokoje. Hm?" Vzala mě za ruku. ,,Děkuji." Řekla jsem, když mě tam dovedla. ,,Nemusíš se bát. Vzpomeneš si!" Usmála se a nalila mi čaj. ,,Nevzpomenu. Už jsem s tím smířená. Proč jsem jen nemohla zapomenout učení? Nebo jiné věci? Proč si pamatuji každý nadrcený příklad z matematiky, ale ten kdo je mi nejbližší, je najednou cizí?" Vyhrkla jsem spolu s dalšími slzami. Objala mě. Děkovně jsem se usmála. ,,Moje sestra si prodělala to samé jako ty. Proto vím, jak se cítíš. Denně jsem u ní seděla a vyprávěla jí o naší rodině, přátelích.. Cítila se jako adoptovaná, ale pak se stal zázrak." Hlesla a pohladila mě po mých dlouhých blond vlasech. ,,Vzpomněla si?" Nenechala jsem ji dokončit to, co chtěla povědět. Kývla a usmála se. Měla tak vstřícný úsměv. Její oči zbarvené do zelené barvy jakou měl barvu čerstvě posekaný trávník se začaly lesknout. První slaná slza ukápla. Druhá, třetí, čtvrtá... Tiše jsem jen seděla a pak ji objala. ,,Vzpomněla si"Pošeptala. ,,Byl to zázrak, který jsem ještě nezažila. Pamatuji si, když mi řekla 'Já si vzpomněla. Vím, kdo jsi. Ji má mladší sestra Dora. Vzpomínám si, jak jsem spadla z kola a brečela. Přišla jsi ke mě a usmála ses. Utěšila jsi mě.' Když jsem slyšela historku, kterou jsem jí nevyprávěla, nemohla jsem neuvěřit, že si vzpomněla." Dovyprávěla Dora. ,,Už musím jít. Měla bych pomoct ostatním sestrám. Bude vizita." Usmála se a utřela si slzy. ,,Díky za příběh." Usmála jsem se nazpátek. Jen kývla a pak jsem odvrátila zrak na kelímek s čajem. Napila jsem se horké tekutiny, která mi udělala dobře...

Ležela jsem na posteli a najednou přišli čtyři doktoři, dvě doktorky a všechny sestry včetně Dory, která na mě mrkla. Musel jsem se smát. ,,Tak co tu máme?" Zeptal se jeden z nich, kterého jsem ještě neviděla. Byl to postarší muž s neoholenou tváří, potilo se mu čelo a bylo vidět, že mu dlouhé stání dělá potíže. Jeden z doktorů začal předčítat mou lékařskou zprávu. Tolik odborných názvů jsem nikdy neslyšela pohromadě. ,,Slečno? Postavte se, prosím." Požádal mě. Udělala jsem co žádal, ale rychle se mi zamotala hlava. 

,,Pozor!" Slyšela jsem jen a následovně padla k zemi a nic nevnímala... 

Ahojte!! 
Tady rychlá část :3 Děkuji za komentář u předešlé kapitolky :33 
Co myslíte, že se stane? :O (Abych pravdu přiznala.. Sama nevím :DD Ne.. Samozřejmě kecám.) :D 
Snad se líbilo :33 Díky taky za všechna vote <3 
-Fallen