Očima týraného koně

11. kapitola

,,Hni se, herko!" Křičel na mě a pořád mě bičoval. Bohužel jsem už neměl dost sil na to, abych mu nějak odporoval a tak jsem ho následoval. Jakmile mě zavedl do té kamenné budovy, zpozorněl jsem. *To snad nemyslí vážně! Co to má jako znamenat?!* Bylo to strašné. Několik stání na uvazování byly postaveny na kraji budovy, uprostřed byl nějaký stroj a jak jsem se pozorně díval, prořezávalo to koně na polovinu. Na druhém kraji budovy leželi na hromadě už bohužel mrtví koně. Vše bylo od krve. Když jsem tam viděl ležet i pár hříbat, napadlo mě jediné. *Dost! Tak takhle to nepůjde! Budu se muset nějak osvobodit!* Když jsem se rozhlédl k uvazištím, jeden chlap přišel ke koni, sekerou mu namířil přesně mezi oči a BUM! Kůn spadl na zem a už ho táhli ke stroji. ,,Tak, a ted ty!" Zasmál se jeden chlap a už mě táhli k uvazišti. Začal jsem se vzpínat a když mě začal jeden chlap bičovat, stáhl jsem uši dozadu a zakousl se mu za krkem a odhodil ho pryč. Měl to pořádně hluboké, dobře mu tak. Šel ke mně další chlap a tomu jsem se zakousl do břicha a tentokrát jsem do něj byl chvíli zakouslý. Opět jsem ho odhodil. Přišel ke mně zase jiný chlap a ten měl sekeru. Namířil na mě, ale já uhnul a tím pádem mi přeseknul vodítko, za které jsem byl uvázaný, takže jsem mohl utéct. I přes bolest nohy jsem asi další 2 chlapy pokopal a kulhavým cvalem jsem se rozběhl pryč. U výběhu jsem se zastavil a protože byly jen na zástrčku, podařilo se mi bránu otevřít. Všichni koně, co tam byli uvěznění, se rozběhli do všech stran a bylo vidět, že jsou nadšení. *A kam se rozběhnu já?* Rozmýšlel jsem se a potom jsem se rozběhl k lesu, ve kterém jsem zahlédl pár koní. *Hej, počkejte na mě!*