Očima týraného koně

31. kapitola

Ema je na mě asi pořád naštvaná, jenže já prostě nejsem andílek. Vystrčil jsem hlavu z boxu a rozkoukal se kolem. Jak mi ta Týna chybí, a ten jejich pohodový ranč byl opravdu super. Teď tady trčím v luxusní stáji, to přiznám, ale chybí mi to. Chybí mi milující majitel a ne Ema, která si mě ani neumí vychovat, jak chce. Zavětřil jsem, že někdo přichází. ,,Hele, magore můj, jde se jezdit." Ach, přišla Ema. Vyvedla si mě před box, vyčistila a připravila na jízdu. Vyvedla mě před stáj a nasedla. Jela se mnou na venkovní jízdárnu. Objela si dvě celé jízdárny na volné otěži a potom si mě zkrátila a zrychlila mě do rychlejšího kroku. Poté se mnou naklusala na velký kruh, ve kterém udělala ,,esíčko" na druhou ruku. Z velké kruhu přejela na celou jízdárnu a tam mě naváděla na esíčko a třech obloucích. V rožku se mnou nacválala a cválala první celou jízdárnu, potom velký kruh a potom zase přešla do klusu. Pak sem její kamarádka Lucka natahala pár kavalet. Ty jsme překlusali a později i přecválali. Potom nám připravila řadu zvýšených kavalet. Tu jsem na pána přecválal bez jediné chybičky. Jenže pak už nám postavila překážky vysoké asi 50 cm. Před první mě moc zpomalila na to, abych se odrazil a tak jsem se zapřel a neskočil to. Ona ale ano. *Ha! To máš za to!* ,,Danieli! OMG! Jdeme znovu." Nasedla a z kroku ihned nacválala. Potřeboval jsem se nějak protáhnout a tak jsem natáhl krk jak žirafa a trochu si povyskočil. Zakousl jsem se do udidla a začal kozlovat a vyhazovat. Ema se snažila udržet sedem, jenže jí to moc nešlo a zase spadla. Tentokrát ale na nohy a držela dál mé otěže. Zatáhla za ně, až jsem se otočil a uklidnil se. ,,Bože, koňu, mě z tebe jebne, fakt." Promnula si oči a opět nasedla. Dali jsme si kolečko v klusu, později ve cvalu a zase mě navedla na tu řadu. *Skočit, či neskočit?* Tentokrát jsem to ale přeskákal. Radostí mě pochválila. Lucka postavila řadu kolmáků vysokých 80 cm. Když jsme se na ně blížily, viděl jsem tam bubáka, který mě bude doprovázet dlouho. Mám totiž v paměti zaryto, že tam klečí člověk s bičem a chce mě plácnout přes nohy. A to je moc velká bolest. Začal jsem tedy protestovat a stavět se na zadní. ,,Co ti zas je?! Lucko! Bič." Lucka tedy doběhla, předala jí ho a ta mě otočila, naklusala. Pak jsme tedy nacválali. Před první překážkou jsem tedy začal zpomalovat. Vzala si mě pevně na otěž a když jsem ucítil silné plácnutí přes plec, začal jsem jančit, prostě jsem byl nervozní. Z čeho? Z biče přece. Nemám na něj prostě dobré vzpomínky. A když jsem věděl, že Ema má u sebe bič, snažil jsem se před ním utéct. Vzal jsem tedy čáru tryskem a mířil jsem přímo na ohradu, která ohraničuje jízdárnu. ,,Nééé!" Zakřičela Ema a zavřela oči. Já ten plot přeskočil a běžel jsem dál. ,,Tati!" Zakřičel Ema, protože jsem se blížil přímo k němu. Její otec se tedy otočil, stoupl si mně do cesty, roztáhl ruky a snažil se zachytit otěže. Podařilo se mu to a zastavil mě. ,,Emo, co to proboha vyvádíš?" Zeptal se jí a začal mě tichým mluvením uklidňovat. ,,Tati, já ho nechci.." Drapla mé otěže a zavedla mě do boxu. *Co tím jako myslela?*