Očima týraného koně

27. kapitola

Uběhly asi 3 dny a na mě se už přijeli podívat lidé, kteří si mě chtějí koupit. Vypadá to jako milá rodina. Manželé a 2 čtrnáctileté dcery, dvojčata. Sháněli narozeninový dárek pro svou dceru Emu. Ta druhá jménem Eliška už koně vybraného měla. ,,Je krásný. Chtěla bych se na něm projet." Řekla a celého si mě obešla. Přišla k mé hlavě a pohladila. ,,Ale jistě. Radime! Přines sedlo!" Zavolal Milan. Radim po pár minutách přinesl vše potřebné na ježdění. Když na mě Ema sedla, objela si celou jízdárnu. Potom naklusala a začala vysedávat. Najela na velký kruh a tam zasedla do pracovního klusu. Na kruhu nacválala a opět mě vedla na celou jízdárnu. Jezdila dost dobře. Zpět naklusala a poté přešla do kroku a do úplného zastavení. ,,Četla jsem, že je dobrý skokan. Postavíte mi pár překážek?" Zeptala se. Milan přikývl a s Radimem začali stavět překážky. Její rodina stála u ohrady a dívali se na ně. Konečně byly překážky postaveny. 2 nízké křížky, 3 asi 80 cm trojbradlí a potom 100 cm oxer. Při přeskocích měla pěkný sed a jemnou ruku, což je na mě potřeba. Vše jsme skočili bez chyby až na jednou trojbradlí, kde mi nevyšel odskok. Když se mnou přijela za Milanem, Radimem a její rodinou, sesedla. Po chvilce přemýšlení z ní vypadlo. ,, Beru ho" A poplácala mě po šíji. Zavedla mě do provizorního boxu v jízdárně, kde mě taky odsedlala, oduzdila a vyčistila mezitím co se její rodiče domlouvali na datumu odvozu. ,,Přijedeme si pro něj za 2 dny a bereme k němu i všechno jeho vybavení." Říkala její matka. Ema se na mě podívala, pohladila mě a dala pusu na nos. ,, Zatím za 2 dny. Těším se na tebe, kámo." A odešla.

ZA 2 DNY

Stál jsem připravený na dvoře v přepravních bandážích a dece. Radim u mě stál a celou dobu mě hladil. Stékaly mu slzy po tvářích. Už to ale nevydržel, dal hlavu do mě hřívy a začal celkem hlasitě vzlykat. Všichni pracovníci stájí se za mnou přišli rozloučit a nejvíc, kdo to prožíval, byl právě Radim. Nečekaně. Když konečně přijelo auto s přepravníkem, vystoupili z něj Ema s jejím tátou. ,,Tak, tady máte těch 145 000 Kč." Předal Emin táta částku Milanovi a šel zatím pro sedlo a mé věci potřebné k jízdě. Radim, celý zarudlý mě zatím dal do přepravníku. ,,Mé poslední ahoj." Pohladil mě a odešel. Uslyšel jsem, jak se za mnou zabouchly dveře a auto s přepravníkem se rozjelo. Jsem strašně moc zvědavý, jak to tam bude vypadat. Jestli to bude velké jezdecké centrum nebo malá stodůlka. Jestli tam bude hodně koní nebo málo. Jestli na mě budou noví majitelé hodní, nebo mě budou týrat. A toho se bojím nejvíc, protože jsem tohle už zažil a nechci to znovu zopakovat. Pevně věřím a doufám v to, že aspoň u těchto zůstanu déle než rok...