WANTED (Larry)

4.PART

*Louis' POV*: Horan byl převezen do jedné z nejvíce střežených věznic, takže i kdyby se odtamtud snažil dostat sebevíc, tak se mu to nepovede. Od našeho posledního výslechu jsem toho moc nenaspal. Musím přiznat, že jsem byl docela dost překvapenej, když nám sdělil, že jich je víc. Mělo mi to dojít dříve, bylo očividné, že tohle nemohl udělat jeden člověk. Povzdychnu si a promnu si oči. Měl bych se vyspat. Necítím se vůbec dobře. Zvednul jsem se od pracovního stolu a zamířil do ložnice. Před postelí jsem ze sebe shodil všechno oblečení, které jsem posléze hodil na malý seslík a vytáhnu pyžamo pod polštářem, které jsem si na sebe následovně navlékl.

Ulehnu do postele a po několika minutovém přemýšlení ucítím, jak mi ztěžkla víčka a upadám do lehkého spánku.

-
Prudce se vymrštím do sedu, očima těkám po tmavém pokoji a ucítím bolest vystřelující do mých spánků. Z venčí uslyším nějaký rámus a tak nastražím uši jako kočka, abych to lépe slyšel. Tiché nesrozumitelné mumlání a zvuk něčeho, co se mi nepodařilo rozpoznat. Nohy přehodím před postel a chodidly se dotknu studené podlahy. Tichými, ale poměrně rychlými kroky dojdu k hlavním dveřím a do ruky vezmu baseballovou pálku, kterou pěvně sevřu v rukou. Neslyšně odemknu vchodové dveře a prudce za ně zatáhnu. Nic. Nikdo tu není. Pořádně se rozhlédnu po okolí, avšak venku nebyl nikdo kromě černé kočky, která se mihla pod pouliční lampou.

Zakroutím hlavou a znovu zavřu a zamknu dveře. Pálku odložím na své místo a povzdychnu si. Nejspíš už začínám bláznit, neměl bych být tak paranoidní. Bolestně syknu a chytnu se za spánky. Zajdu si pro prášek a zapiju jej vodou načepovanou do průhledné sklenice. Po té se vracím zpátky do postele a znovu usínám.

-MORNING-
První věc, kterou ráno ucítím je nepříjemná bolest hlavy, připadám si strašně slabý a mám plný nos. V noci mi, ale nic moc nebylo, to je divný. Nedokážu od sebe ani odlepit víčka. Domem se ozve zvuk zvonku a já se s bolestným syknutím chytnu za hlavu. Zvuk zvonku neustává a já jsem donucen zvednout se z příjemně vyhřáté postele. Šouravým krokem dojdu ke dveřím a otevřu je. Téměř okamžitě mě oslepí denní světlo. Kolik je proboha hodin?! Pomyslím si a až teď si všimnu Liama.

„No Louisi kde sakra seš?! Už máš být nejmíň dvě hodiny v práci!" napomene mě jako nějaké děcko a svraští obočí.

„Do prdele já zaspal." Řeknu téměř bezmyšlenkovitě a chytnu se za hlavu. „Ehh...hned se obleču, počkej na mě."

„Nevypadáš moc dobře Louisi," popojde ke mně a dá mi ruku na čelo, ale já ji odstrčím. „Sakra Louisi celej hoříš! Okamžitě se vrať zpátky do postele."

„Ne, jsem pracující dospělej člověk. Žádná hloupá horečka mě neskolí." Hned jak to dořeknu, rozkašlu se na celé kolo. „Moc slov." Dodám po té a Liam jen protočí oči. Během mrknutí oka mě chytnul za rameno a vláčel do zpátky do ložnice. Strčil mě do postele a přikryl mě peřinou. „Liame tohle není nutný. Jdu tam a tečka."

„Ne, Louisi nikam nejdeš. Zůstaneš celej den v posteli a vypotíš se jasný? My to tam bez tebe jeden den zvládneme." Řekne a někam odběhne.

„Kam jdeš?" křiknu na něj a znovu se rozkašlu. Po malé chvilce se vrátí s teploměrem a já se podivím, protože jsem netušil, že mám doma teploměr. Jak se tu mohl tak rychle zorientovat? V mém domě je po druhé. Podá mi ho a já si ho dám do podpaží a několik minut čekám. Po vytáhnutí se na něj Liam podívá a ušklíbne se.

„No, tak možná to bez tebe zvládneme i dva dny." Poplácá mě po rameni a znovu se ušklíbl.

„Liame nemůžu zameškat dva dny v práci!"

„Ale můžeš. Všem to vysvětlím a ty se hezky vypoť, a jestli z tohohle baráku vylezeš, tak tě přetáhnu tou pálkou, co máš u dveří." Pronesl usměvavě a odešel. Zůstal jsem sedět v posteli a teprve teď si uvědomil, že jsme se právě s Liamem bavili jako bychom byli, bůh ví, jaký dlouholetí kamarádi. Pousmál jsem se nad tím a rozhlédl se po místnosti. A po chvilce znovu usnul.

-
Probudila mě až potřeba na záchod. Odkryju se a jdu přes 'obývák' a krátce vykouknu z okna. Pokračuji dál v cestě, ale najednou ztuhnu, popojdu pár kroků zpátky a znovu se podívám na okno. Co to je? Je na něm nějaká šmouha nebo něco takového. Chvíli se zamyslím a vyběhnu z vchodových dveří a je mi jedno, že jsem v pyžamu. Dojdu za roh a s otevřenou pusou se koukám na zeď.

Je na ní nasprejováno velkým písmem: 'YOU CAN'T STOP US'. Že by...Shadow? Teda už Shadows? Takže ty zvyky z noci byly zvuky spreje. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že byli jen kousek ode mě. A zase jsem je nechal utéct! Ještě chvíli si prohlížím zeď a pak jdu zpátky do domu se obléct.

Po té znovu vyjdu s foťákem v ruce a zeď vyfotím. Znovu ho schovám do brašny a jdu k autu. Počkat moje auto! Doběhnu k němu a...to jsem si mohl myslet. Měl jsem propíchané gumy. Do jedné z nich jsem kopl a vytočil Liamovo číslo. Ještě jsem párkrát zakašlal, než to vzal. Vše jsem mu vysvětlil a on pro mě po několika minutovém dohadováním přijel.