WANTED (Larry)

14.PART

„Jak to myslíte, že chtějí odstoupit?" nechápavě jsem se podíval na svého nadřízeného a svraštil obočí. Po dlouhé době si mě zavolal na kobereček můj šéf, který byl doteď mimo město. Právě mi řekl, že někteří lidé chtějí od případu s Shadows odejít.

„Říkají, že je to pro ně příliš riskantní a nebezpečné. Po Trancyho smrti byli vyděšeni, když viděli, čeho všeho jsou schopní." Mluvil klidně a čistil si kapesníčkem své brýle.

„Je to jejich práce, měli počítat s tím, že"-

„Ano je to jejich práce, ale je to také jejich svobodné rozhodnutí. Neměl byste je držet u případu, který nechtějí." Naštvaně jsem zatnul pěst a v duchu počítal do deseti. Když jsem počítal do patnáctky a pořád jsem nebyl uklidnění, tak jsem se rukou uhodil do stehna. „Nebuďte hned agresivní, pane Tomlinsone. Rozhodněte se. Buď je od případu necháte odejít anebo budete mít nespokojené spolupracovníky. Je to jen na vás." Podíval jsem se na obličej toho staříka, který se nechutně usmíval a odfrkl si.

„Fajn, ať si jdou, když chtějí. Když se jim to nelíbí, tak ať si klidně chytají puberťáky, co kradou v obchodech chlast. Je mi to fuk." Vstal jsem a chystal se odejít.

„Vaše chování není neprofesionální, pane Tomlinsone." Mluvil dál klidným hlasem a odkašlal si. „Pokud se váš přístup nezmění, je možné, že vaše místo někdo nahradí." Hrklo ve mně a pomalu jsem se otočil na muže sedící za mnou. „Přeji hezký den." Slizce se usmál a podrbal se na nose. Idiot. Pomyslím si a vyjdu ze dveří. Zajímalo by mě, kdy změkl. Dřív byl hrubý a nezajímalo ho, co si kdo myslí nebo co kdo chce. Byla to jejich práce, ale teď si klidně můžou odejít od případu. Zakroutím nad tím hlavou a omylem narazím sádrou o futra dveří. Syknu a podívám se na sádru.

Už se nemůžu dočkat, až mi to sundají. Ale pak mě čekají rehabilitace. Nad touhle myšlenkou otráveně zasténám a omylem do někoho vrazím. To nám ten den pěkně začíná. Vzhlédnu, abych viděl, kdo to byl a spatřím tmavě hnědé oči, které mě propalují pohledem.

„Šéf si tě pozval na kobereček?" falešně se usmál a opřel se o zeď se zkříženýma rukama na prsou. Přikývnu a nuceně se na něj dívám. „Nejspíš ti říkal o těch lidech, co chtějí odejít."

„Jak o tom víš?" svraštím obočí a přešlápnu si na druhou nohu.

„Slyšel jsem, jak se o tom ráno baví." Pokrčil rameny a odstrčil se od zdi.

„Ty seš taky všude." Řeknu si spíše pro sebe a chystám se odejít.

„Jo mimochodem," ozve se za mnou a já se s protočením očí otočím. „volali ti z nemocnice kvůli Haroldovi. Pozdravuj ho ode mě." Nad tím, jak ho oslovil, se zamračím a přikývnu. „A nemrač se tolik. Budeš mít vrásky." Přehnaně se usmál a odešel. Ten mi taky pěkně pije krev. To se dneska proti mně všichni spikli nebo co? Pokračuji v cestě do kanceláře a oddychnu si.

„Šéfe?" ozve se za mnou a já si odfrknu.

„Co zas?" otočím se a všimnu si Lea, který na mě vykuleně kouká a v ruce drží dva hrnky kávy.

„N-Nedáte si?" řekl tiše a sklopil pohled.

„Promiň Leo, nechtěl jsem na tebe vyjet. Jenom toho...mám pro dnešek dost." Chápavě přikývl a nervózně se kousl do rtu. „Jo a jinak si dám, děkuju." Snažím se na něj usmát a on mi podá hrnek. Zajdeme do kanceláře, posadíme se a mlčky upíjíme doušky kávy. Pohled mi visí na Leovi a sleduju, jak se poškrábal na zátylku. Má výraznější kruhy pod očima a vypadá unaveně. „Ty jsi toho dneska moc nenaspal co?" prolomím ticho a opřu se o opěradlo židle.