WANTED (Larry)

5.PART

*Louis' POV*: Za pár dní už jsem byl zas v pohodě. Ten nápis z toho okna nejde sundat. Zeď budu muset přemalovat, ale do toho se mi fakt teď nechce. To auto mě pěkně nasralo. Budu muset koupit nový gumy, opravím si to sám, abych zbytečně nemusel platit ještě servis. Ale posledních pár dní byl od nich klid. Žádný vraždy, přepadení. Možná jim po zatčený Horana došlo, že to nemá smysl, a že je stejně všechny chytneme. Zajímalo by mě, jaký hajzlové za tím stojí. Tolik zbytečných smrtí. I když co jsem projížděl záznamy těch lidí, tak to většinou nějaký ten přestupek měli.

S povzdychnutím si k sobě přitáhnu papíry z práce a hledám mezi nimi nějakou spojitost. Někdy si přeju, abych byl jako můj otec. Byl chytrý a jeho logické myšlení bylo téměř perfektní. Říkal, že po jeho odchodu nastoupím na jeho místo, což se tak i stalo. Ale nejsem jako on. Všichni ode mě očekávají velké věci, ale nikdy prostě nebudu tak dobrý jako on. Sice mi někteří říkají ‚řediteli', ale spíš to je jen taková formalita. Spíš jsem jen jejich šéf. To zní lépe, sice se toho od něj taky hodně očekává, ale zas ne tolik jako od ředitele. Někteří ze stanice o mě říkají, že na místě kde jsem, jsem jen díky otci. Zachovávám si autoritativní a sebejistou tvář, ale vevnitř moc sebejistý nejsem. Ale až tenhle případ vyřeším a odhalím, kdo za tím je, tak je možná ty kecy přejdou.

Zase přemýšlím nad hloupostmi. Zavrtím hlavou a uslyším, jak někdo zvoní. Kdo může zvonit? Zvednu se a jdu ke dveřím. Nikoho očekávám, ale tak ho pošlu hezky domů, protože na nikoho nemám náladu. Otevřu dveře a překvapeně zamrkám.

„Dobrý večer." Hlesne jeho typickým chraplákem a já jsem zmatený.

„Harry? C-Co tady děláš?" řeknu s přivřenýma očima a čekám, co z něj vypadne.

„Ehm n-no," vykoktá a strčí si pramen vlasů za ucho. „Napadlo mě, že bych se k tobě-ehh vám mohl stavit a navíc jsme se dlouho neviděli, tak..." zamotal se do toho a nervózně si kousal ret.

„Aha." Chvíli jsme tam jen stáli a koukali na sebe. „Tak pojď dál." Usměvavě přikývne a vstoupí do mého domu. „Jak vůbec víš, kde bydlím? Nikdy jsem ti to řekl." Založím ruce na prsou a opřu se o futra.

„Šel jsem jen tak kolem a zaujala mě nápis nasprejovaný na zdi, tak jsem se podíval na jmenovku u zvonku a bylo tam Tomlinson, tak mě prostě napadlo zazvonit." Trochu podezřívavě jsem se na něj podíval, ale nechal jsem to být.

„A to ses po ulicích jen tak procházel s večeří v ruce?" poukázal jsem na jídlonosič, který držel v ruce. Trochu mu zčervenaly tváře a sklopil pohled. Krátce a letmo jsem se pousmál.

„Nevěděl jsem, že si tykáme." Změnil úplně téma a pousmál se na mě.

„Eh, vůbec jsem si to neuvědomil, klidně si zas můžem vykat."

„Ne, ne, tykání bude lepší." Krátce se zasmál. Musím uznat, že má hezký smích. Nad touto myšlenkou jsem zakroutil hlavou a okamžitě jí zahnal. Usedl jsem ke stolu a Harry mě následoval. Nasál jsem vůni pokoje a podíval se na jídlonosič.

„Pěkně to voní."

„Dáš si?" Po chvilce zaváhání přikývnu a vyndám talíř. Harry mi nandá porci, poděkuju mu a pustím se do jídla. Doslova to jídlo hltám a to donutí mladíka vedle mě se zasmát. „To vypadá, jak kdybys několik dní nejedl."

„Jenom mi pár dní nebyl dobře, tak jsem neměl moc chuť k jídlu." Harry jen přikývl a mlčel. Těkal očima po místnosti a detailně si to tu prohlížel. Stejně mi to přijde divné. Procházet se v devět po ulici s jídlonosičem. A zrovna je to taková náhoda, že narazí zrovna na můj dům. Uhh...za vším už vidím nějaký zločin, měl bych chvilku vypnout. Třeba je to vážně náhoda. Nebo se můj dům snažil najít úmyslně nebo-

„Od koho máš posprejovanou tu zeď?" řekl z ničeho nic, podíval se na mě těma svýma zelenýma očima a opřel si bradu o ruku.

„Nejspíš od Shadows(neskloňuji)."

„Shadows?"zopakuje zmateně a natočí hlavu na stranu.

„Tak přezdíváme ty, co-"

„Já vím komu, se tak říká." Hlesne, podívá se na mě a nezapomene se usmát. „Jenom mě zarazilo, proč o něm mluvíš v množném čísle."

„Horan nám to řekl u výslechu." Znovu se zmateně zatvářil. „Jeden z nich. Nedávno ho zavřeli do basy a doufám, že už odtamtud nevyleze." Harry jen přikývl a nejspíš se nad něčím zamyslel. Kousal si ret a koukal do země. Kdybych tak mohl vidět, co se mu honí v hlavě. „Nad čím přemýšlíš?" trhne sebou a střelí po mě pohledem.

„Jenom jsem se nad tím vším zamyslel. Jsi fakt dobrý Louisi." Uculí se a položí ruku na tu mou. Dívám se na naše ruce a po chvilce ruku odtáhnu.

„Nepřeháněj. Není to jen moje zásluha, ale i ostatních, možná že na tom mají větší zásluhu, než já."

„Nebuď, tak skromný." Přesedne si na židli vedle mě a otočí se ke mně hlavou a samozřejmě se usměje. Ten kluk se snad nikdy nepřestane usmívat. Zapískají mu hodinky a on se na ně podívá. „U-Už budu muset jít." Zvedne se a vezme jídlonosič a obleče si kabát. Stojíme v předsíni a mlčky na sebe koukáme. „Tak..." řekne a podívá se na mě.

„Tak," odkašlu si. „děkuji za jídlo."

„N-Nemáš zač." nervózně sklopí pohled a zčervená. Je roztomilej.

„Doufám, že se někdy zas zastavíš. Bylo to docela fajn." Usměvavě přikývl.

„Na Valentýna by neměl být nikdo sám." Řekne tiše, ale já ho i tak uslyším. Tak odtud vítr vane. Úplně jsem na něj zapomněl. Musím pak napsat mamce, jestli je v pořádku „Tak ahoj." Vyhrkne Harry, rychlým krokem ke mně přestoupil a vtiskl mi krátký polibek na rty. Překvapeně jsem se na něj podíval a on se jen rychle usmál a odešel. Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a prsty si přejel po rtech. Podívám se na dveře, kterými před chvílí odešel a vrátím se zpátky do pracovny.