WANTED (Larry)

17.PART

Bezmocně jsem seděl v naší kanceláři a pohled zarýval do stolu. Vědomí, že o patro níže právě vyslýchají Harryho, mě mučilo. Nedovolili mi ani odposlouchávat. Stále věřím, že je nevinný, ale po té jsem našel ten deník a... Nevím, co si mám myslet. Jsem na přemýšlení moc rozhozený a hlavně naštvaný na Liama. Vyslýchání může trvat celou věčnost, protože případ trvá už přes rok. Pod bundou jsem sevřel deník a zavřel oči. Jestli do minuty nezačnu něco dělat, tak se zblázním. Po vyslechnutí Liam pošle lidi, aby prohledali Harryho byt. Hrkne ve mně a otevřu oči. Mohl...bych to udělat sám. Ale jsem distancovaný od případu. Po krátkém rozmýšlení vstanu, odejdu z kanceláře a odcházím z budovy. Udělám dva kroky a zastavím se.

Můj pohled padne na tmavou uličku, ve které se to stalo. Mohlo by se tam natáčet to video? Skousnu si ret a propaluju pohledem uličku. Jít či nejít? Ani nevím jak, ale mé kroky vedly směrem k uličce. Prodral jsem se tmou a zastavil se u malé boudy. U té samé, co před několika týdny. Srdce mi začalo bušit rychleji a polil mě studený pot. Co čekám, že tam najdu? Opatrně otevřu dveře a nahlédnu dovnitř. Když na mě nic nezaútočí, tak rozsvítím světlo a vejdu do místnosti, ve které bylo velké nic. A tím nic myslím opravdu nic. Jediné, co zde zbylo, byli holé vlhké zdi a poničená podlaha. Sám pro sebe se zasměju, i když teď nevím, jestli nad tím, že jsem tak naivní anebo zoufalstvím. Uslyším bouchnutí dveří a vyjeknu.

Je to vítr, je to vítr, je to vítr. Opakuju si v duchu a zaberu za kliku. Odkdy umí vítr zamykat dveře?! Srdce mi nyní bije jako o závod a dech se mi výrazně zrychlil.

„Tohle se neděje, že ne? Celý tenhle den je jeden velkej sen, který se odehrává pouze v mé hlavě, že?" Mluvím sám se sebou a uslyším prasknout jedinou žárovku, která osvětlovala místnost. Snažím se v prostoru nějak zorientovat a pohlédnu na malé vyražené okno. Vnitřně začnu panikařit a ohlédnu se na dveře. Začnu couvat, dokud nenarazím na zeď, po které sjedu a zavřu oči. Začnu se víc potit a můj dech je stále neklidný. Zvenčí se ozve rána a já sebou trhnu. Zaryju nehty do deníku, který mi díky mé zpocené ruce málem vyklouzl, a hlavou se bouchnu o zeď, abych zjistil, zda se mi to jenom zdá.

Musím zůstat klidný, hlavně nepanikařit. Snažil jsem se zklidnit svůj dech a uvolnit se. Málem by se mi to i podařilo, kdybych neuslyšel, jak někdo nezasunul klíč do zámku, který se právě odemkl. Snažil jsem se na zeď natisknout silněji a s očima otevřenýma dokořán jsem propaloval dveře. V místnosti vládlo hrobové ticho, jediné co to narušovalo, bylo mé splašené dýchání a dveře, které zavrzaly v pantu a otevřely se tak prudce, že vrazili do zdi. Naskytl se mi pohled na osobu oděnou v černé s maskou na tváři a v ten moment jsem myslel, že zešílím. S-Shadow? Pomyslím si a upřeně na něj koukám.

Zavře za sebou dveře a stále u nich stojí. Dělali se mi mžitky před očima a mé tělo pohltil strach a tím myslím opravu velký strach. Je tu se mnou. Je metr a půl ode mě. Shadow je u mě! Stál nehybně přede mnou a já se nezmohl na nic jiného než ho mlčky pozorovat. Je vysoký nejméně o hlavu vyšší, než jsem já. Sakra seš polda Louisi, stoupni si. Stoupni si. Stoupni si a udělej něco. Shadow mě v tom ale předběhl, rychlými kroky ke mně došel. Nezmohl jsem se na nic jiného než na přidušený výkřik těsně předtím, než mě silně udeřil do hlavy tupým předmětem.

Je tohle konec?

Pohled třetí osoby

Liam nyní seděl naproti mladíkovi, který se krčil na židli před ním a zmateně těkal očima po místnosti. Muž před ním si zachovával autoritativní, chladnou a kamennou tvář což ho celkem děsilo.

„Tak?" promluvil Liam a složil si ruce na hrudi. „Sedíme tady už přes hodinu. Zatím jsme mluvili jen my, ale vy byste měl rychle začít mluvit nebo to s vámi nedopadne dobře." Přecedil skrz zuby, které následovně zatnul. Lidi, co na výslechu nemluví, ho dokážou vytočit do běla a jestli ten šmejd, co před ním sedí, nezačne do minuty mluvit, tak vybuchne. Leo si toho všiml a proto Liamovi položil ruku na rameno, aby se uklidnil. On však ramenem ucuknul a povzdychl si. „Fajn položím vám tu nejjednodušší otázku, co můžu a jestli mi na ní neodpovíte tak-!" jeho tón hlasu se postupně zvyšoval a stoupal si. Harry k němu vzhlédl a rovně se posadil na židli pokládaje si ruce na stůl. „Co jste byl 28.března až do 1.dubna? To jsou čtyři dny a zas tak dávno to nebylo, takže to byste si mohl pamatovat."