WANTED (Larry)

8.PART

Tenhle díl je trošku delší, tak snad nevadí.

„Stalo se to přímo před naší budovou. To mi sakra tvrdíte, že nikdo z vás nic neviděl?!" zvýšil jsem hlas a rukou flákl do stolu. Byl jsem vytočený, protože se nám to stále vymykalo z rukou. Je to poprvé, co jeden z nich zaútočil za světla. Tímhle hodně riskoval, ale i přesto to udělal. Jediné, co i nic zatím víme, je to, že je s nimi žena nebo ženy. Takže jedna žena a...několik dalších lidí. Kdybychom alespoň věděli jejich počet. Kolik jich je? Jsou tři, čtyři? Pět? Dvacet? Tolik doufám, že ne.

Za jeden den se tato událost rozkřikla, takže o ní věděl skoro každý ve městě. Lidé se báli vyjít na ulici nebo z domu. Shadows začínali nad městem pomalu, ale jistě přebírat kontrolu. To není dobré. To vůbec není dobré. Líbí se jim, že se jich lidé bojí? Možná jsou jako monstra, která se živí lidským strachem. Krvelačná monstra, která touží po lidské smrti. Jak ohavné. Nemůžu se dočkat dne, kdy se nám všichni dostanou do rukou a až uvidím jejich poražené tváře, které-

„Hej, soustřeď se." Okřikne mě Liam a hodí po mě papíry. Rozhlédnu se po místnosti a pozoruji dění kolem. Všichni jsou ve stresu je to hodně vidět. Daniel sedící naproti mně si z čela setře pot a nervózně něco píše od mobilu. Nejspíš píše ženě, že se domů vrátí později, protože naše ‚schůze' se trochu protáhla. Vlastně se protáhla o tři hodiny. Nerad to říkám, ale už bych chtěl jít domů. Jsem z toho všeho strašně unavený.

Vstanu ze židle, protáhnu se a dojdu k obrovskému oknu. Prohlížím si tmou zalité město a kapky deště, které stékají po skle. Za malý okamžik se ozve zvuk hromu a v kdesi v dáli se zablýskne. Přichází bouře. Fakt dokonalá scenerie. Shlédl jsem dolů a pozoroval lidi na ulici. Utíkali se svými deštníky do svých domů, aut anebo se jen tak procházeli. Ale mou pozornost nejvíce zaujme muž stojící pod pouliční lampou. Oblečení má černé a obličej mu zakrývají stíny z kapuce. I když mu nevidím do tváře, tak mám takový nepříjemný pocit, že se na mě dívá. Najednou muž zvedne pravou ruku a zamává. To mává mě? Posléze naznačí gestem, abych šel dolů. Mohl by to být-? Shadow? Srdce mi bije jako splašené.

„Liame?" odstoupím od okna, aby mě neviděl, a zavolám Liama. Když mě nevnímá, tak si ho za rameno přitáhnu k sobě a on se na mě nechápavě podívá.

„Co je? Co se děje?" ptá se nechápavě a upraví si košili.

„Dole na ulici někdo stojí, mává na mě a chce, abych šel dolů, a myslím, že je to Shadow." Vychrlím na něj na jeden nádech a Liam jen nadzvedne jedno obočí.

„Okay." Řekne nedůvěřivě. „Jak dlouho jsi nespal, chlape?"

„To s tím nemá nic společného!" promnu si oči. „Pojď se podívat sám." Řeknu a odstrčím ho k oknu. „Tak co? Co vidíš?" též se podívám z okna a..není tam.

„Rozhodně nevidím to, co jsi mi popisoval. Běž domů a vyspi se okay?" poplácá mě po rameni a jde si sednout zpátky ke stolu. Znovu se podívám, abych se ujistil, že tam vážně není. Mám jít dolů? Možná je to past. Možná ne. Co tam uvidím? Něco v hlavě mi říkalo, že to není dobrý nápad, ale zvědavost převládla a oblékl jsem si na sebe kabát, vyšel z místnosti a sjel výtahem dolů do přízemí. Vyšel jsem hlavním vchodem a rozhlédl se po ulici. Nikde nikdo. Najednou všechno ztichlo a jediný zvuk, co se zde ozývalo, bylo blikání pouliční lampy. Uslyšel jsem taková zvláštní tiché pískání. Něco jako píšťalka nebo flétna. Ozývalo se to zpoza rohu kousek od té lampy, co jsem viděl toho muže.

Pomalými nejistými kroky jdu k místu, kdy jsem slyšel to pískání. Opatrně jsem nakoukl a nikdo tam nebyl. Jediné, co jsem uviděl, byla růže ležící v kaluži. Někdo ji tu upustil? Dojdu k ní a zvednu jí. Je zvadlá a strašně křehká. Nechám si ji u sebe a jdu dál. Moc se mi to té tmy nechce. Kousnu se do rtu a stisknu zbraň za opaskem. Všimnu si papírku připevněného ke zdi. Utrhnu ho a snažím se ho přečíst:
Anna Fletcher.
Henry Westley.
To jsou přece jména zavražděných lidí z nedávna. Proč jsou podtržená začáteční písmena? Moc jsem se tím nezabýval a strčil si papír do kapsy. Znovu se ozval zvuk hromu a tentokrát se zablýsklo intenzivněji. Už je to blíž. Mokré vlasy se mi lepily k čelu a zvuk píšťaly se znovu ozval. Zašmátrám v kapsách, jestli náhodou nemám baterku, ale bohužel neměl. Vydám se vstříc tmavé uličce a nedůvěřivě se rozhlížím. V dálce uvidím, jak se rozsvítilo nějaké světlo a doběhnu k tomu. Samozřejmě, už tam nikdo nebyl. Vlezu si pod malou střechu a všimnu si kříže nasprejovaného na dveřích. Prsty po něm přejedu. Ještě je to čerstvé. Rozhlédnu se, ale kolem mě nebylo nic jiného než tma.