WANTED (Larry)

7.PART

Chladné kapky deště stékaly po oknech, pouliční lampy problikávaly, krysy se prohrabovaly a schovávaly v odpadcích a měsíc zářivě svítil na zkažené město plné hříchu a násilí. Tmavé ulice byly opuštěné a venku vládlo ticho. Na to, že je březen, je docela pochmurné počasí. Slunce zde svítí jen zřídka.

Jediný kdo se tu za poslední hodiny objevil, byl muž. Oblečení měl černé, přes hlavu hozenou kapuci a pomalými a ladnými kroky se procházel po chodníku. Obličej mu nešel vidět, ale určitě se tvářil naštvaně. Proč je naštvaný? Proč svírá ruce v pěst? Co dělá venku v takovém počasí?

Pomalými kroky se dostal k domu, na který se upřeně díval. Zná tenhle dům? Přišel mu povědomí. Určitě v něm už byl. Kdo v něm žije?
Nebyl si jist, ale už zanedlouho v domě nikdo žít nebude.

„Děkuji, že jsem mohl zůstat přes noc Louisi." Usměje se mladík na bruneta sedící vedle něho a usrkne si ze svého kafe. Blížila se čtvrtá hodina a venku se zatáhla obloha. „Vypadá to, že dneska bude pršet. Máš rád déšť Lou?"

„To je samozřejmost Harry. Chci, abys byl v bezpečí." Pousměje se a té si upije ze své kávy. „Déšť mi nevadí, teda pokud se na něj dívám z obýváku." Kudrnatý mladík se zasměje a usměvavě pozoruje Louise. Líbí se mu. Moc se mu líbí. Mladík si k němu přisedl blíže a opřel si hlavu o jeho rameno. Když Louis neprotestoval, tak se k němu přitiskl blíže. Brunet mu trochu rozpačitě dal ruku kolem ramen a krátce se na něj podíval.

„Co Horan?" řekl z ničeho nic Harry. „Je pořád ve vězení?" vzhlédl k Louisovi a díval se mu upřeně do očí.

„Jo je. Proč by neměl?" podivil se Louis. „A proč se vůbec ptáš?"

„Jen tak. Jestli třeba neutekl nebo tak něco." Hlesl a prohrábl si vlasy.

„Ne, neboj. Měl by být pořád zavřený. Znal si ho?" Kudrnáče Louisova otázka zaskočila.

„Doufám, že ho neznám. Při představě, že bych někdy prohodil pár slov s vrahem." Otřásl se Harry a podíval se z okna. Harrymu začaly pípat hodinky a omluvně se na Louise usmál. „Vydrž chvilku prosím." Řekl a odběhl do své tašky. Takhle odběhl už několikrát. Pomyslel si Louis a zakroutil nad tím hlavou. Co tam dělá? Potichu se zvedl z gauče a tichým krokem se plížil ke zdi. Nakoukl zpoza rohu a viděl, jak Harry něco zapíjí. Polekaně ucuknul zpět, když po něm Harry střelil pohledem.

Slyšel kroky blížící se k němu. Mladík se na něj jen usmál a řekl: „Bolí mě hlava." To má přesně načasované, kdy ho začne bolet hlava? Podivil se Louis a svraštil obočí. „Oh, ten budík byl kvůli práci. Začíná mi směna. Pokud tě zaráží tohle."

„Oh, jasně." Poškrábal se na zátylku Louis.

„No nic Lou, děkuji, že jsi mě tu nechal a já poběžím do práce." Pousmál se na něj a strčil si pramen vlasů za ucho.

„Okay. Nechceš tam svést? Venku to vypadá, jak kdyby se mělo každou chvíli rozpršet."

„Ne, děkuji. Déšť mi nevadí. Je to jako očištění všech hříchů." Louis znovu zmateně svraštil obočí. „Někde jsem to slyšel." Vymluvil se Harry a oblékl se. „Tak ahoj Lou." Hlesne a vtiskne brunetovi polibek na rty, který mu následovně opětuje. Věnuje mu poslední úsměv a odejde.

-
Blíží se sedmá hodina a všichni na stanici jsou v pohybu. Telefony zvoní, všichni mluví, chodí sem tam. Všichni se stresují a zkoumají dokumenty. Louis s Liamem sjeli výtahem do přízemí, aby našli pár lidí, se kterými potřebují mluvit.

„Jak to myslíš?" nadzvedne Liam obočí a zastaví se.

„Chci tím říct, že-" zastaví se uprostřed věty a s vykulenýma očima kouká skrz prosklené dveře budovy.

„Co-?"

„Zavolej sanitku, dělej!" křikne Louis na Liama a běží k ženě celou od krve plazící se po chodníku. Doběhne k ní a hledá otevřenou ránu. Začne s ní komunikovat, aby zjistil, jak na tom je.

„On-" řekne stěží a těžce zalapá po dechu.

„Kdo?"

„Hun-" nedořekne a upadne do spánku, ze kterého se už nikdy neprobudí. Co se pokoušela říct? Louisovi se třesou ruce a hledí na mrtvé tělo.

„Louisi," Řekne tiše Liam. „Podívej," Ukáže na nasprejovaný nápis na policejním autě.
„REAL HELL BEGAN. PREPARE YOURSELF FUCKERS." (doufám, že je to správně napsané. :D )

Okno v místnosti bylo otevřené, závěsy vlály ve větru a kapičky deště dopadaly na dřevěnou podlahu. Uprostřed místnosti stálo houpací křeslo, na kterém seděl muž. Pomalu se houpal na rozvrzaném křesle, upřeně hleděl z okna a tiše zpíval: „London Bridge is falling down, falling down, falling down.
London Bridge is falling down, my fair lady."